V každém pozdravu byla totiž laskavost, úsměv a radost z toho, že nás Malgaši vidí. Sbíhali se vždy úprkem od malých dětí až po dospělé. Nebylo také divu, dvě ženy, vazahy, tak domorodci říkají bělochům, a ještě k tomu na kole, to se opravdu na Madagaskaru nevidí příliš často, řekla bych, že procento možného výskytu takového páru se bude rovnat téměř nule, resp. to bude vedle lemurů, fos (malá šelma) a baobabů ohrožený druh.
Překážky překonány
Hledala jsem, jaká další destinace by spojovala mé touhy svobodného cestování na kole, tepelného komfortu a tak trochu ne úplně turismem ovlivněné země. Padl los na Madagaskar. Než se ale výprava uskutečnila, uběhlo více času, než bych si přála.
Problémem nebyl ani tak čas či finance, ale dneska bychom řekli lidské zdroje. Sehnat někoho milého a aspoň trošku znalého byl sisifofský úkol. Jakmile jsem odvalila problém nepřítomnosti peněz, tak zase nebyl čas, nebo byly peníze a čas ale „kandidát" nebyl vhodný atd. Když už padl termín i dohoda a nastala doba placení letenek, zazvonil telefon a podle nádechu dotyčného na druhé straně aparátu jsem už s naprostou jistotou věděla, že mi chce sdělit něco hodně nepříjemného, prostě že zase – ať už z jakéhokoliv důvodu – nejede. Taková situace nastala i letos v červnu. Jeden pár mi odřekl. Telefon poslední zbývající účastnici byl pro mě proto nadmíru emotivní. K nejistotě ještě přispělo, že jsme se kromě dvou kavárenských setkání téměř vůbec neznaly. Ildi (maďarské jméno) mi byla doporučena jinou cestovatelkou. Její slova, že by vyrazila sama, kdyby to s námi nedopadlo, mně vyrazila dech a její aktivní přístup při přípravách utvrdil v tom, že to spolu zkusíme. Stejně se mi ale hlavou honily otázky typu: budeme si rozumět, nebude příliš rychlá nebo pomalá, v kolik bude stávat, zvládne jíst z jednoho ešusu, zhoršenou hygienu, budeme si pak vonět?
Naštěstí žádná z negativních představ se nevyplnila a Ildi byla skvělou parťačkou, zkušenou a vybavenou cestovatelkou, ženou s empatií, pochopením a porozuměním pro mé vrtochy.
Několik vyměněných mailů s pány Hoškem, Lemberkem a dalšími erudovanými znalci ostrova nás ujistilo, že Madagaskar je země bezpečná, a že přes všechny pochyby nám cestu doporučují. Pár zdvižených obočí nad čistě ženským cyklistickým párem, včetně Johnových, Třetinových, Páleníčkových ad., mi byly výzvou a povzbuzením, že když se to povede, bude to za ty dva roky čekání jakási satisfakce.
Proč zrovna Madagaskar
Naše pohnutky byly různé. Ildi viděla kdysi v maďarské televizi dokumentární pořad o Matúši Móricovi Beňovském a v té době si uvědomila existenci tohoto ostrova v Indickém oceánu jinak než z hodiny zeměpisu a začala se o něj více zajímat. V Čechách život a činy Mutúše Beňovského nejsou ve větším obecném povědomí, zato na Slovensku a Maďarsku se o něm píšou diplomky. Chytré knihy o něm říkají, že to byl uherský šlechtic původem ze Slovenska, jenž žil v druhé polovině osmnáctého století. Byl důstojníkem uherské armády a v roce 1769 bojoval v Polsku, kde ho Rusové zajali a byl poslán do vyhnanství na Sibiř, dostal se až na Kamčatku, odtud uprchl a přes Macao odešel do Francie. Jako důstojník francouzské armády dostal úkol založit v roce 1773 na Madagaskaru francouzskou kolonii, později se však přidal na stranu místního obyvatelstva, a nechal se zvolit králem. Jeho náklonnost k domorodcům ho stála přízeň Francouzů a byl odvolán. V boji s Francouzi nakonec padl. Jeho Paměti, ve kterých své činy značně zveličil, vyšly v mnoha překladech.
Madagaskaru se přezdívá laboratoř bohů, tedy největšími lákadly a předměty studia jsou pro většinu cestovatelů a vědců endemitské druhy živočichů a rostlin. Pro nás to byl silný podnět, avšak červenec, který jsme pro cestu zvolily, nebyl z hlediska pozorování zvířat a rostlin ten nejvhodnější. Biologicky je to totiž období hibernace pro živočichy a vegetačního klidu pro většinu rostlin. Z pohledu cykloturistického byl však tento termín zvolen velmi pečlivě. V červenci je na Madagaskaru období sucha, to znamená v centrální části kolem 20 °C (v noci budete ale potřebovat svetr), na západním pobřeží, kam jsme směřovaly, je pak příjemných 25 – 27 stupňů. K tomu, jako to na ostrovech bývá, fouká povětšinou z východu příjemný větřík. A my směřovaly větší část cesty na západ.
Jedinou nevýhodou tohoto ročního období byl krátký den. Madagaskar leží na obratníku Kozoroha a v červenci se rozednívá v šest a v půl šesté už je tma. Je třeba si tedy dobře rozložit síly a jízdu přizpůsobit tomuto faktu. My jsme už v šest ráno seděly na kole a před pátou jsme dojížděly do vytyčeného cíle. Ani jednou jsme nezatměly.
Pro ženy je také velmi důležitá bezpečnost, těžko bychom se vydaly třeba do jakékoliv islámské země. Jak jsem předeslala, země nám byla nastíněna po stránce lidské jako velmi bezpečná. Malgašské animistické náboženství totiž ze své podstaty nenavádí k přestupkům či zločinům. Na vesnicích mají lidé k sobě hodně blízko, žijí ve velkých rodinách, znají se a každý prohřešek natož vůči cizinci, cizinkám by byl potrestán a dotyčný by nemohl dále ve vesnici normálně fungovat. Ve velkých aglomeracích už však tyto zásady platí čím dál tím méně, takže tam jsme se měly hlavně na nádražích a v centru města na pozoru.
Na Madagaskaru nežijí ani žádné velké šelmy, kromě fosy (malá endemitská šelma), o které ještě bude řeč, jsme se nemusely starat, zda uslyšíme v noci řev lvů, či že nám přes cestu stojí slon a chce se mu zrovna běžet přímo proti nám. Pro zimní spánek plazů nebylo také čeho se obávat. Jediným, ale velkým strašákem pro všechny cestovatele, je malárie, která je zde zastoupena všemi svými druhy, včetně té smrtelné malárie falciparum. Proto jsme se také rozhodly pro období sucha, které eliminuje výskyt malarických komárů a zmenšuje možnost nákazy touto smrtelnou chorobou. Prvotní úvahy, vzdát se kvůli velké zátěži na játra a vedlejším účinkům profylaxe, jsme brzy opustily při prvním nočním štípnutí, kdy nás přepadl takový strach, že další část dovolené strávíme s horečkou někde v chýši mimo civilizaci, že jsme se večer dlouho nemusely přemlouvat spolknout první pilulku malaronu. Nakonec jsme spotřebovaly celá dvě balení, tedy 24 tablet, (každý den jedna), což je nejdelší možná doba užívání tohoto antimalarika.
Obě „exotické" země, které jsem navštívila, mají společnou jednu věc. Zítra nebudou tím, čím dnes. Kuba pro svůj komunistický režim, Madagaskar pro svou přírodní, ale i společenskou přeměnu. Kácení stromových kultur kvůli výrobě dřevěného uhlí, následná eroze, vypalování rozsáhlých ploch kvůli zúrodňování půdy, zemědělská přeměna krajiny v podobě obdělávaných rýžových polí, to všechno vyzývá k tomu, navštívit jedinečný ostrov, dokud je ještě něco z jeho bohatství zachováno.
Jak uvádí na svých stránkách Pavel Hošek: „Rychle postupující přírodní i kulturní devastace posledních několika desítek let způsobuje zánik mnohých zajímavostí i podivuhodností této jedinečné země. Rychle mizí nejen jednotlivé rostlinné a živočišné druhy a společenstva v nichž žijí, ale i tradice a zvyklosti obyvatel Madagaskaru. Celý ostrov se prudce mění. Vpád civilizace ze severu nenechává kámen na kameni a lze jen očekávat, že v příštím století bude tento trend – podobně jako snad na všech ostatních místech zeměkoule – pokračovat." Nezbývá než si pospíšit…
Trasa
Než jsme se ale pustily na tenký led poznávání Madagaskaru ze sedla kola, musely jsme mnohé konzultovat a nastudovat.
Jedním z bodů byla trasa. Madagaskar je ostrov veliký a náš čas omezený. Celkově jsme ji musely zvládnout během necelého měsíce. A to jsem si ještě vymyslela, že bych si chtěla užívat chvilku klidu a nabírat energii v Morondavě na pláži.
Po úvahách jsme zvolily centrální náhorní vysočinu a západ, v podstatě opravdu malý zlomek toho, co se zde na kole dá objet. V centrální části bylo příjemné klima, větší množství asfaltových cest, málo komárů. Chtěly jsme objet okruh z Antsirabe do Miandrivaza, na kánojích splout řeku Tsiribihinu, udělat stokilometrovou odbočku do Národního parku Tsingy, a pokračovat přes Národní park Kirindy do Morondavy. Okruh uzavřít jižní cestou přes Ambatofinandrahanu a Ambositru do Antsirabe. Vše se nám splnilo do puntíku až na tu jižní cestu. Na to už nám nezbylo času. Myslely jsme si, že vám zprostředkujeme tuto část alespoň pomocí taxi-brousse (taxík z buše), tak se říká místním dálkovým mikrobusům, ale bohužel tyto odbočují v Antazoa na sever do Miandrivaza, takže zde je prostor pro další průzkumníky. Dokonce ani ti největší čeští znalci tuto trasu neznají.
Povrchy
Asi největším otazníkem byly pro nás povrchy cest. Všichni, kdo cestují ať už najatým taxíkem nebo taxi-broussem, nemají téměř potuchy a hlavně neřeší, po čem vozidlo jede. Ne však cyklista. Jediné, co jsme věděly, že 215 kilometrů dlouhá route national z Antsirabe do Miandrivaza je asfaltová a že je celkem slušné kvality. To se také potvrdilo. Velmi mile nás překvapily milníky a to na každém kilometru! Na nich jsou také uvedeny kilometry z daného místa do nejbližšího většího města a pak celkové až do Miandrivaza. Opravdu to pak odsýpalo rychleji. Na silnici jsme potkaly i řadu čet, které udržovaly jak povrch silnice, tak i sekaly břehy kolem. Po stranách se občas suší rýže, odpočívají kamióny či jiné „herky", pro které jsou některé kopce příliš velké sousto. V této části byl celkem malý provoz. Občas jsme potkaly domorodce na kole, motorce, na zebu povoze, či pěšky.
Pro nás to byla velmi příjemná houpavá cesta. Střídaly se prudké sjezdy a výjezdy, kdy celou půlku kopce jsme vyjely jen získanou energií a zbytek celkem snadno došlapaly.
Úplně stejné milníky jsou na všech ostatních asfaltových cestách, které jsme měly možnost projet, někdy ale bývají dost poničené.
Největší neznámá byly povrchy cest mezi městy Belo-Tsiribihina a Bekopaka, a dále z Bela do Morondavy. Tam jsme opravdu nevěděly, co nás na čeká. Bylo to o trochu horší, než jsme si myslely. Že to budou prašné cesty jsme věděly, ale na pískoviště jsme připravené nebyly.
Pozor také některé silnice, a jejich hodně, jež jsou sjízdné jen po určitou část roku. Ta je vždy uvedena v mapě. Od ledna do března sužují Madagaskar prudké cyklóny, které rozvodňují řeky, ty zaplavují cesty a způsobují v nich mohutné krátery. Jízda jakýmkoliv dopravním prostředkem, vyjma kola, je pak naprostým očistcem, kdy se pohybujete rychlostí 30-50 km za hodinu a kymácíte se ze strany na stranu. Asi největším takovým „zážitkem" v tomto ohledu z těch silnic, které nám bylo dopřáno projet, byl úsek z Morondavy do Manamby a z Antazoa do Miandrivaza, tam jsme velmi litovaly, že nesedíme na kole, ale na rozviklané sedačce taxi-broussu. Na kole by to nebyl žádný problém. Od této cesty na kole nás odrazovali průvodci jedné cestovní kanceláře v Antananarivu. Nedávno tam prý přepadli taxi-brousse, vzali sice jen nějaké pytle s rýží, cestujícím se nic nestalo, ale to na klidu člověku nepřidalo. Je pravda, že v této části je mnohem menší koncentrace vesnic, a tak možná hrozí nějaké větší nebezpečí. Věřím ale, že by nám Malgaši neublížili, a něco jídla by snad také pro ně zbylo…
Jakého zvolit oře
Určitě MTB, cesty jsou opravdu v dost zoufalém stavu, a kde není asfalt, tak je písek nebo utemované cesty s menšími kameny. Já měla postavené kolo na starším rámu i komponenty podobného data, tak aby to stačilo přesně na ten měsíc. Chtěla jsem tam kolo prodat. I tak mělo ale větší cenu, než mi za něj Malgaši nabízeli.
Zásadní chyba, neměla jsem odpruženo. Například na trase z Bekopaky do Velkých Tsing, místo vidlice pružilo mé zápěstí a ramena a ta se ještě několik dní poté ozývala bolestí.
Ildi to prostě vyhrála a libovala si, jaké ji přední vidle zajistila pohodlí.
Ještě tristnější to bylo v hlubokém písku, tam vytvořily džípy klasickou roletu a ta-ta-ta-ta by udrncalo i toho nejotrlejšího a nejzarytějšího zastánce pevné vidlice.
Řidiči a vnímání kola
Kolo je na Madagaskaru klasickým a velmi využívaným prostředkem, ale je vnímáno jako doprava pro chudé. Jezdí na něm klasicky několik lidí najednou a tahají na něm velké a těžké věci. Jsou velmi zdatní. Jízda na kole je nejspíše výsadou mužů, protože jsme téměř nepotkaly na kole žádné ženy a dívky, tedy řídící. Ty se nechávají pouze vozit. Abych řekla pravdu, na těch strašných kamenito-písčitých cestách skládám poklonu jejich pozadí, která si musí na rámu či nosiči užít. Kola mají kupodivu celkem slušná a s přehazovačkou. Jejich cena se pohybuje v obchodě kolem tisícovky korun. Náš záměr byl, na konci pobytu jim kola prodat, ale kdo chce kolo, nemá peníze, kdo je má, nechce kolo. Malgaši po různých debatách a smlouvání nám nebyli schopni nabídnout více jak dva tisíce korun. To se nám zdálo opravdu dost málo, i když jsme neměly žádné výstavní modely, a tak jsme po dlouhém váhání odmítly. Naše „klacky" jsme si tak odvezly zpátky do republiky, kde čekají v koutě na další výpravu.
Dost jsme se bály velkého provozu v hlavním městě. Zvolily jsme proto po příletu do Antananariva na seznámení s místními řidiči a komunikacemi raději taxík, se kterým jsme jely z letiště a který jsme měly domluvený už z Čech. S ním jsme se přesunuly do 150 km vzdáleného Antsirabe. Příště bychom to už asi zvládly i bez toho, ale průjezd městem a prvních dvacet kilometrů předměstí, kde jezdí auta, v nichž byste katalyzátor marně hledali, bychom daly s největším sebezapřením.
Místní řidiči jsou dost zdatní, ono také se musí vyhýbat ledasčemu, od slepic, krocanů, psů, tzv. pousse-pousseů – rikš taženým lidmi, zebu povozům, lidem, cestujícím na kole, pěšákům, nosičům všeho možného i nemožného, a především dírám dosahujícím velikosti vesuvského kráteru. Bohužel tomu všemu jsme se musely vyhýbat i my, včetně těch jejich vozidel.
Co platí asi všude v zemích třetího světa, kdo má nebo řídí auto, je král. Nějaké omezení rychlosti vyskytne-li se na cestě cyklista, nebo také ve vesnicích, kde je větší koncentrace lidí, naprosto nehrozí, a to ani díky dopravním značkám ani z iniciativy řidiče. Naopak většinou přidají plyn, zatroubí, což automaticky znamená „jedu-uhni". Takže jízdu musíte přizpůsobit vy. Ale neznamená to, že bychom se musely pakovat úplně mimo vozovku, to zase ne.
Cizinců řidičů jsme moc nepotkaly, všichni si totiž najímají místní chlápky.
Kde jedině musí řidiči zpomalit, je před některými vesnicemi a městy. Bývají tam policejní kontroly, které mají na zemi pás s deseticentimetrovými hřeby. To se asi vyplatí zastavit… Kontroly jsou dost formální, absolutně nechápu, co na těch až po zuby naložených autech mohou kontrolovat. Nikdy jsem neviděla, že by někdo něco vykládal nebo by policisté koukali do obsahu zavazadel všelikého druhu.
Další zkušenosti a osudy této ženské dvojice najdete v časopise Cykloturistika a čísle 12.
text Slávka Chrpová
foto autorka a Ildikó Šárfická