Úvod » Články k časopisu » Boj s kilometry, samotou, blátem a mužským harassmentem

Boj s kilometry, samotou, blátem a mužským harassmentem

ětšina cyklistických cestopisů pochází od mužů a pojednává o jejich sólo cestách či o čistě mužských výpravách. Tu a tam se objeví článek o partnerské dvojici. Ale potkat na světových silnicích samotnou ženu-cyklistku je téměř zázrak. Slovinka Maria Kozin je jednou z nich. Za poslední tři roky ujela na kole přes 25 000 kilometrů a momentálně je opět na trase a plní si svůj sen o cestě ze Slovinska do Pekingu a zpět.

Jezdila jsi hodně na kole před tím, než ses rozhodla pro cestu ze Slovinska do Číny?
Ne. Ale kolo bylo vždy velkou částí mé osoby. Používala jsem je pro cestu do školy, do práce, do knihovny a občas k výletům jen tak pro radost. Dva týdny na kole byla nejdelší cesta, kterou jsem kdy podnikla před tím, než jsem se vydala do Číny.

A co nějaká jiná dobrodružná výprava či expedice?
Opět nic. Ale opět – byla jsem často v přírodě. Lezla jsem, chodila po horách, jezdila na běžkách. Ale nikdy žádná expedice.

Hledala jsi někoho, kdo by jel s tebou, nebo sis byla 100% jistá, že pojedeš sama?
Vyjížděla jsem s Polákem Mikolajem. Jeli jsme spolu až do Teheránu, ale pak jsme se vydali každý sám svou cestou. Od té doby jsem jela v podstatě sama. Když jsem někoho potkala na cestě a jela s ním, bylo to fajn. Když ne, tak to bylo taky fajn. Zvykla jsem si na to být sama. Je to prostě jiné.

Změnil se tvůj cíl během cesty, anebo jsi celou dobu věděla, kam chceš dojet?
Byl to můj dávný sen dopravit se pouze lidskou silou z mého bydliště ve Skofja Loce ve Slovinsku do Pekingu. Tato část světa je jednoduše naprosto úžasná s veškerou kulturou a přírodou mezi těmito dvěma body. Původní plán byl dojet ze Slovinska do Pekingu a pak jet přes Mongolsko a Rusko vlakem domů. Situace se však změnila. Dostala jsem příležitost vyzkoušet si lehokolo a vydat se na zpáteční cestu domů opět po vlastní ose. Pro mne to není cesta. Pro mne je to strávený čas. Řekla jsem si však, že v létě 2008 chci být zpátky doma. Zpátky v normálním životě bez každodenní cyklistiky a cestování.

Proč sis vybrala zrovna kolo? Proč ne třeba vlaky a autobusy nebo stopování?
A proč ne zrovna kolo? Jsem velký fanda transportu vlastními silami bez znečišťování okolního prostředí. A poté, co jsem zvážila všechny faktory jako peníze, vzdálenost a množství času, kolo bylo nejlepším řešením. A je to naprosto skvělé. Byly časy, kdy jsem brečela a trpěla bolestmi. Měla jsem problémy a dělala chyby. Ale byly také chvíle absolutní radosti a užívání si života. Nemám žádné pochybnosti o tom, že kolo bylo tou nejlepší volbou.

Předpokládám, že ty sama nevidíš žádný problém v cestování o samotě, i když pro mnohé z nás je to nepředstavitelné. Ale přesto. Byly momenty, kdy sis přála mít někoho vedle sebe, aby ti pomohl, poradil nebo jednoduše sdílel to dobré i zlé?
Nemám nejmenší problémy s motivací. Jde mi to samo. Nepotřebuji nikoho, kdo by mě povzbuzoval. Byly však chvíle, kdybych si ráda s někým popovídala a netrávila týdny a týdny sama na cestě. Zvláště v Číně je to otřesné, když si člověk nemůže s nikým pokecat, protože nikdo v dosahu nemluví žádnou mně známou řečí. Momenty, které pro mě byly nepříjemné, a kdy bych měla ráda někoho vedle sebe, byly ty, když mě začal obtěžovat nějaký chlap.

Měla jsi několik problémů s kolem na cestě ze Slovinska do Číny a později i s lehokolem. Byla jsi schopna si všechno opravit sama nebo ti vždy někdo pomohl? Předpokládám, že seřízení brzd a opravu defektu asi zvládáš sama.
To i to. Některé věci se pokazily úplně, takže jsem je potřebovala vyměnit. Byly to ráfky a celé kliky. Některé opravy znám z dřívějška a tu a tam jsem poprosila o pomoc. Jindy jsem přemýšlela, začala improvizovat a našla řešení. Nejčastěji se tak učím z vlastních chyb a zkušeností.

Největší problém asi byla velká města v Rusku či východní Evropě, když jsi jimi projížděla sama. Máš nějaká svá pravidla, kterými se řídíš, aby ses vyhnula problémům?
Ani ne, myslím, že si vždy zvykám po cestě na podmínky, které se v dané oblasti vyskytují. Průjezd podobnými městy nebyl nikdy pěkný ani lehký. Nenávidím mužský harassment! Nesnáším, když neznají slovo „Ne"! Nesnáším vodku! Ale to je jen několik málo zážitků. Na druhé straně je jich tolik krásných a spousta zkušeností. Lidé jsou tak báječní. Pomohou, poradí, nechají přespat a rozdělí se o jídlo. Ne, nemám žádná pravidla. Jsem tím, kým jsem, a poslouchám, co mi říká srdce a hlava.

Už když jsi vyjížděla ze Slovinska, neměla jsi na kole moc zavazadel, a pak na lehokole už jsi měla v podstatě jen dvě brašny. Vypadá to, že nepotřebuješ příliš mnoho k životu. Jak jsi k tomu dospěla?
Když člověk potřebuje být nezávislý a tu a tam potřebuje kolo potlačit nebo dokonce někam poponést, pak přemýšlí o tom, co opravdu potřebuje. Když si mám vybrat mezi dvěma litry vody, nebo třemi krásnými tričky a krémem, pak voda jasně vítězí. Nakonec nejde vlastně až tak moc o kolo, nebo kolik zavazadel máš. Jde spíš o to, že vyrazíš ven a objevuješ a užíváš si. Potkala jsem cyklisty s perfektními koly a špičkovým vybavením, ale mnozí si tu cestu vůbec neužívali.

Kdy jsi zjistila, že na světě existují také kola, na kterých se leží?
Můj kamarád Peter jezdí na lehokolech a dováží je do Slovinska. Hodně jsme spolu o nich mluvili a on mě také odkázal na stránky Roba Thomsona, který začal svou mnohaletou pouť kolem světa právě na lehokole. Nyní pokračuje na speciálním skateboardu.

Po jak dlouhé době ses rozhodla zkusit lehokolo pro svou cestu zpátky?
Trvalo to několik měsíců.

Kdo nebo co bylo tou poslední kapkou, která rozhodla pro lehokolo?
Kdyby AZUB nepodpořil mou touhu vyzkoušet lehokolo, dnes bych na něm nejezdila.

Jak obtížné bylo dostat lehokolo do Číny?
Stálo to strašnou spoustu peněz a hlavně na celnici nikdo nevěřil, že je to kolo. Stejné je to třeba vždy, když přijedu někam do servisu. Nejdříve servisman dlouho hledí a pak teprve začne cokoliv řešit.

Jaké byly první metry a kilometry na ležatém kole uprostřed Pekingu? Byly to tvé úplné lehokolové začátky a nikdo zkušený nebyl nablízku. Řekla sis někdy: „Panebože, pro co jsem se to rozhodla?"
Ne, neřekla. A ani když se podívám zpět, tak nemám žádné pochybnosti. Udělala jsem něco, co zanechá velkou stopu v mém životě. Lehokolo versus klasické kolo. Obě varianty mají své plusy a minusy. Žádné není dokonalé. A obě jsou svým způsobem skvělá.

Jaké bylo tvé nejhorší místo na spaní a případně i nějaké nejlepší?
Nemohu říci nejhorší, ale bylo několik hodně špatných. Například veřejné toalety v čínské provincii Guizhou, hřbitov před Hanoí ve Vietnamu nebo uprostřed silnice před tádžicko-kyrgyzstánským sedlem. A nejlepší? Téměř vždy, když jsem spala dostatečně daleko od silnice, abych neslyšela náklaďáky a mohla se dívat na hvězdy. Mám ráda spaní v Pamíru, nebo když mě jen tak někdo pozve k sobě domů.

Nakonec jsi z Pekingu ujela jen 8000 kilometrů a musela ses vrátit domů kvůli problémům s kolenem. Jaké jsou teď tvoje plány?
Když jsem se vrátila domů, rozhodně jsem nevypadala jako zdravý, „nabušený" jedinec, který na kole ujel 25 000 kilometrů. Spousta bolestí a žádná radost. Operace však pomohla. Po dvou měsících jsem už zase zpátky v Šanghaji. Je to sice příliš, příliš brzo, ale nemohu si pomoct. V tak velkém městě se moc nedá žít. Musím zase vyrazit a dokončit cestu domů. Chtěla jsem si sice dát několik měsíců pauzu, ale jaksi to nejde jinak.

Děkuji za rozhovor a držím palce!

Ve chvíli, kdy čtete tento článek, je už Marija zpátky na cestě uprostřed čínské provincie Xinjiang a snaží se o to, dojet domů. Tak snad se jí to podaří.

foto Marija Kozin, Rob Thomson

Marija Kozin
věk: 28
vzdělání: vysokoškolské v oboru hotelového managementu
opravdový domov: dům rodičů ve Skofja Loka ve Slovinsku
koníčky: cokoliv outdoor, hudba, divadlo, čtení