Déšť nás ten den doslova pronásledoval. Střídali jsme pláštěnku s bundou, v nejprudším dešti jsme se schovávali pod hustými větvemi buků, ale stejně nás dešťové kapky o pár kilometrů dál znovu zaskočily. Léto bylo v plném proudu, jenže na hřebenech Rychlebských hor tomu nic nenasvědčovalo. Chvílemi tady bylo příjemné jaro, jindy zase vlezlý, sychravý podzim. Říkal jsem si, čím jsme asi bájného Rychleba, místní obdoby Krakonoše, rozzlobili.
Vydali jsme se i s koly do hor, které návštěvníci stále teprve pomalu objevují. Při cestě sem musíte překonat hradbu Jeseníků, za sebou nechat komfortní horská střediska a pokračovat ještě dál na sever. Právě tam, v nejsevernějším výběžku Moravy, se podél hranic s Polskem táhnou Rychlebské hory. Opuštěné a zapomenuté pohoří může být rájem pro cykloturisty: nabízí krásnou přírodu, zajímavé cyklotrasy a příjemné lidi. Rychlebské hory přitahují především návštěvníky s dobrodružnou povahou, kteří hledají místa nezkažená masovým turismem. Až si v některé místní hospůdce objednáte pečeného pstruha a pivo, poznáte, že tady nikdo ceny nešroubuje. Ještě totiž není kvůli komu.
Rychlebské hory jsou jedním z nejmenších pohoří České republiky. Hlavní hřeben se táhne v délce zhruba třiceti kilometrů a od severu k jihu jím prochází cyklotrasa číslo 6044, která začíná u polských hranic v Bílé Vodě a po 65 kilometrech končí téměř v Jeseníku. Trénovaný cyklista může Rychlebské hory projet celé za jeden den. To by ale byla škoda. Mnohem lepší je vzít do ruky cykloturistickou mapu SHOCart číslo 117 a naplánovat si několik kratších okruhů. Začínat a končit můžou třeba v Javorníku, ospalém městečku se zámkem Jánský vrch, nebo kdekoliv jinde. Pro druhý případ je téměř nezbytné auto, bez kterého se tady při přepravě do výchozího bodu neobejdete.
Hučící vodopády
Zaparkovali jsme v Žulové, sundali jsme kola ze střechy auta a rychle jsme se vydali za prvními kilometry v Rychlebských horách. Projeli jsme Žulovou a na rozcestí, kde většina turistů odbočí doleva, kudy vede nejkratší cesta k populárním Nýznerovským vodopádům, jsme zatočili doprava. K vodopádům jsme vyrazili oklikou tak, aby se staly závěrečnou třešničkou na dortu.
Dalo se to očekávat – malá asfaltová silnička se vytrvale šplhala nahoru do kopců. Nevěřili byste, jak velká převýšení mohou cyklistům nabídnout hory, jejichž střední nadmořská výška je zhruba 650 metrů a nejvyšší vrchol leží v nadmořské výšce 1125 metrů. Čím výš jsme byli, tím častěji se objevovaly krásné výhledy do dálky. Barevná pole kolem Javorníku byla prozářena slunečními paprsky, ale kopce kolem nás vytrvale skrápěl déšť. Vystoupali jsme až do výšky 810 metrů a u rozcestníku pod vrcholem Kovadliny jsme po patnácti kilometrech začali poprvé klesat.
Cestou jsme potkali jen tři pěší turisty a tři cyklisty, kteří nás navíc míjeli takovou rychlostí, že jsme na sebe stačili sotva mávnout. Lidí začalo přibývat, až když jsme sjeli do údolí Stříbrného potoka a blížili se k Nýznerovským vodopádům. Voda se tady pere s úzkou cestou mezi skálami, zlověstně hučí a varuje každého, kdo by chtěl krásu a tajemství úzkého kaňonu prozkoumat z větší blízkosti. Nýznerovské vodopády turisty přitahují jako velký magnet. Jsou jedním z nejromantičtějších míst Rychlebských hor, i když pro ně velkou koncentrací lidí vlastně ani nejsou typické.
Klid a samota spokojeného horala
Rychlebské hory nemají vysoké štíty, horské chaty s restauracemi nebo pohodlné lanovky. První lyžařský vlek tady vyrostl teprve před dvěma lety, luxusní hotely a moderní půjčovny koloběžek tady nenajdete vůbec. Kromě krásné přírody tady pro běžného návštěvníka není téměř nic, kvůli čemu by stálo za to se vracet. Žádná agro- nebo hipoturistika. Rychlebské hory ovšem mají jiné lákadlo – samotu. Když budete chtít, můžete i v hlavní sezoně jezdit po zdejších stezkách a celý den nikoho nepotkat. Taková místa u nás spočítáte na prstech jedné ruky.
Je to bohem zapomenutý kraj. Doslova. Jen si to představte: leží úplně na severu Moravy, do Polska se odsud jezdí častěji než do Jeseníka, prvního většího českého města, a když přijde tuhá zima, část místních obyvatel je zcela odříznuta od civilizace. Dnes aspoň můžou zajet přes kopec do Polska, ale před rokem 1989 nemohli ani to. Hranice byly zavřené, železnice přerušené a vzpomínky na masové vylidnění celých hor po druhé světové válce ještě příliš čerstvé. Ti, co měli štěstí a nebyli z bývalých Sudet odsunuti do Německa, tady zůstali se svojí krásnou přírodu zcela sami. „Tady byl konec světa. Když tudy projela čtyři auta za den, byl to svátek, a každý hned stál za záclonou, aby se podíval, kdo to byl," vyprávěl mi Petr Oravec, který od narození žije v Travné pět kilometrů v kopcích nad Javorníkem.
V malé vesničce s jedním kostelem a hospodou dnes žije jen něco přes čtyřicet stálých obyvatel, zbytek jsou chalupáři. Mobilní telefon je vám tady k ničemu a na televizní anténu naladíte jen polské stanice. „Na českou televizi se dívám teprve dva roky, musel jsem si kvůli tomu pořídit satelit," smál se pan Oravec.
Statný čtyřicátník působí dojmem typického horala, kterého nic nerozhází. Za minulého režimu utekl do Prahy, ale po šesti letech se do rodné vesnice zase vrátil. Chyběl mu klid. Po revoluci si tady otevřel malý obchůdek, pak přidal hospodu a dnes se u něj pravidelně schází půlka Travné a všichni ho oslovují křestním jménem. Kromě toho letos v červenci uspořádal už desátý ročník originálního hudebního festivalu Česko-polské pojiwo a Travná se zase na jeden den stala kulturním centrem Rychlebských hor.
Pan Oravec je ovšem pro turisty důležitý ještě z jiného důvodu – pod svojí hospodou má skromně vybavenou místnost s pěti lůžky, kde jsme sami strávili tři noci. Se službami a servisem pro návštěvníky je to totiž v Rychlebských horách stále komplikované. Podél cyklotras tady narazíte spíš na pitný pramen než na občerstvovnu, kde byste se mohli najíst a napít, a s ubytovací kapacitou je to jen o trochu lepší. Kromě dvou hotelů v Javorníku najdete v okolních vesničkách jen několik rodinných penzionků podobných ubytování pana Oravce. Zájem turistů přitom každý rok roste. „Ubytování nikdy nebylo tolik potřeba, protože sem turisté moc nejezdili. Letošní zájem kolařů mě překvapil, to tady nikdy nebylo," komentoval pan Oravec množství kol opřených před jeho hospodou.
Disidenti a borůvky
Nevedl jsem si sice žádnou statistiku, ale po desítkách kilometrů v sedle jsem přesvědčen, že největší „nával" zažijete na cyklotrase 6044 severně od Javorníku. Když se tudy vydáte přes Růženec a Bílou Vodu, po třiceti kilometrech se ocitnete znovu v Javorníku a ještě si přitom užijete jízdy po horských cestách i asfaltové, téměř rovinaté silnici. Anebo si můžete jako my počátek okruhu změnit, přes Travnou se serpentinami vyšplhat až k celnici a pokračovat ještě výš, až na vrchol Borůvkové hory (899 m).
Kola jsme sem sice museli částečně vytlačit, protože závěr cesty pod vrcholem byl už téměř nesjízdný, ale nebyli jsme jediní. Ostatně stálo to za to. Kromě záplavy borůvek tady najdete i čerstvě postavenou rozhlednu, odkud je krásný výhled až k Jeseníkům, nebo na druhou stranu do polské roviny s nepřehlédnutelným Otmuchowským jezerem. Před dvaceti lety sem vyšel i Václav Havel, i když kvůli krásnému výhledu to nebylo. Těsně před revolucí se totiž na Borůvkové hoře setkali čeští a polští disidenti. Tajně, konspiračně a pod obrovským rizikem. Každý starousedlík vám o tom bude hrdě vyprávět, a když ne, slavné setkání vám připomene informační tabule na vrcholu.
Z Borůvkové hory vede cesta už jen dolů. Klesání a vlastně i celé pohoří skončilo v Bílé Vodě – v nejsevernější moravské obci, kde si znovu a naplno uvědomíte, jak jsou Rychlebské hory zapomenutým krajem. Za minulého režimu byly do Bílé Vody násilně internovány sestry několika řádů a byla tady zřízena psychiatrická léčebna. Rok 1989 toho příliš nezměnil v celém kraji, natožpak v Bílé Vodě. Léčebna funguje dál, jen se tady dnes pacienti navíc zbavují závislosti na alkoholu nebo drogách. Zeptejte se, proč právě tady, a jeden vám vysvětlí, že zdejší příroda dělá divy, a druhý zase, že jsou tady podobně problémoví lidé dobře ukryti daleko od společnosti. Pravda bude asi někde uprostřed.
Faktem je, že rychlebská příroda si svou téměř dokonalou nedotknutelností zachovala jisté kouzlo. Podle místních zůstává magickým místem především Račí údolí, jež najdete jen kousek jižně od Javorníku a prakticky v něm začíná náročný, 32 kilometrů dlouhý cyklistický okruh přes Vilémovice, Hraničky a Uhelnou. Těžký je hlavně více než čtyřsetmetrovým převýšením a měnícím se povrchem cyklotras.
Odpružená vidlice pomůže
Na trase, která vede po hřebeni nad Račím údolím a z které se dá odskočit k vyhlídce Čertovy kazatelny nebo zřícenině hradu Rychleby, nás čekala zpevněná lesní cesta, v některých místech nahrazená asfaltovými úseky. Problém nastal až zhruba po 11 kilometrech, když cyklotrasa náhle odbočila ze silničky do lesa na vymletou cestu plnou kamení a kořenů. V prudkém stoupání má určitě problém i traktor lesáků, kteří tudy zřejmě svážejí dřevo, takže nám znovu nezbylo nic jiného, než kola téměř dva kilometry tlačit vedle sebe.
Naše zkušenost je sice extrémním příkladem, v Rychlebských horách je však nutné počítat i s tím, že vás kvalita cest občas opravdu donutí slézt z kola. Většina tras v nejvyšších nadmořských výškách tady má podobu cest s velmi hrubým štěrkem po stranách a travnatým pásem uprostřed, v pravidelných rozestupech navíc přetínaných strouhou na odvod vody. Čím více pak sjíždíte do údolí, tím kvalita povrchu roste. Bytelné kolo s odpruženou přední vidlici vám tady jízdu rozhodně ulehčí. Nezapomeňte navíc, že nové cyklotrasy v Rychlebských horách rychle přibývají, takže ani dva roky stará mapa nemusí být zcela aktuální.
V poválečné době tady zanikaly celé vesnice, tak proč by se dnes neměnily i cesty. Sami jsme se o tom přesvědčili v závěru etapy. Tak dlouho jsme hledali zaniklou osadu Hraničky, až jsme ji definitivně minuli. Právě toto místo, kde v současnosti stojí poslední trvale neobydlený dům (ještě v roce 1921 měly Hraničky 192 obyvatel), se stalo symbolem komplikované minulosti bývalých Sudet, jenže my se před ním trochu ztratili, zajeli si několik kilometrů a nakonec se k Javorníku vydali o jedno údolí dříve.
Hraničky jsme sice neviděli, a nakonec jsme nespatřili ani Rychleba, i když pan Oravec by jím klidně mohl být. Místo toho jsme poznali jedno z posledních pohoří u nás nezasažené masovým turismem, kde si ani při první návštěvě nebudete připadat jako cizinci.
Cítil jsem, že pro místní obyvatele nejsme jen trpěnými vetřelci, ale skutečně vítanými hosty. Byli jsme pro ně důkazem, že se na ně a jejich hory nezapomíná.
Informace na cestu
Jak se tam dostat
Z Prahy je to do Javorníku 230 kilometrů a nejkratší cesta vede přes Hradec Králové a Náchod. Z něj budete pokračovat přes polský výběžek s městem Kłodzko a do Javorníku přijedete mírně od severu. Z Brna se dá jet i kratší cestou, ale ta nejpohodlnější vede přes Olomouc a Jeseník. Tato trasa má délku zhruba 195 kilometrů.
Kde složit hlavu
Hotel Taverna
Javorník
Tel.: 584 440 363
www.hotel-taverna.cz
Hotel Pod Zámkem
Javorník
Tel.: 584 440 154
www.podzamkem.hotel-cz.com
Rekreační středisko
Račí údolí
Tel.: 584 440 161
www.raciudoli.cz
Penzion Domeček
Bernartice
Tel.: 584 442 053
www.domecek.jeseniky.com
U Oravců
Travná
Tel.: 584 440 118
www.uoravcu.wz.cz
Kam vyrazit
Z Javorníku po cyklotrase č. 6044 na Růženec (odbočit se dá cestou i na Borůvkovou horu), odkud se už jen klesá do Bílé Vody. Z ní po málo frekventované silnici zpět do Javorníku. Celkem 32 kilometrů.
Ze Žulové po cyklotrase č. 6043 přes Skorošice do Petrovic, kde odbočíte na trasu č. 6169 a dál pokračujete na jih podél hranic. Pod Kovadlinou odbočíte dolu směrem na Nýznerovské vodopády a po 26 kilometrech budete zpět v Žulové.
Z Javorníku směrem na Račí údolí, odtud po cyklotrase č. 6044 dál na Hraničky. Po trase č. 6043 se dostanete do Uhelné, ze které je to už jen tři kilometry do Javorníku. Trasa měří jen 31 kilometrů, ale je hodně náročná.
text a foto: Pavel Kalouš