Úvod » Články k časopisu » Za burgundským sluncem a vínem

Za burgundským sluncem a vínem

Burgundské obchody s turistickými suvenýry poznáte snadno: v každém nabízejí dijonskou hořčici a skvělá, i když předražená červená vína. Projet Burgundsko na kole však přináší pestřejší zážitky. Kraj na východě Francie láká návštěvníky svou dlouhou a bohatou historií, rozmanitou přírodou a výbornou kuchyní.

Projíždíme úbočím úrodného svahu, který se od severu k jihu v délce zhruba padesáti kilometrů táhne od Dijonu po Beaune. Každý volný metr zdejší půdy je osázen vinnou révou. Nekonečné řádky vinic vedou oči krajinou jako zelené nitky a jen občas narazí na starobylou vesničku nebo prašnou stezku, sloužící místním vinařům. Vinice jsou pro ně tak cenné, že maximálně šetří místem a révu vysazují až téměř ke krajnici silnice a s malými mezerami mezi řádky.
I bez večerního slunce, které už dávno všechno kolem zbarvilo dozlatova, má zdejší vápencová půda téměř všechny atributy drahého kovu, což je patrné už z názvu této oblasti. Côte ďOr – Zlaté pohoří. Už po staletí se zde rodí ta nejslavnější a nejdražší červená vína světa. Zatímco nám jména vesniček jako Gevrey-Chambertin, Vougeot, Vosne-Romanee nebo Aloxe-Corton, jimiž prochází slavná trasa Route des Grand Crus, znějí pouze libozvučně, všem znalým vinařům rozechvívají chuťové pohárky a vyvolávají mnohem hlubší asociace.
Cestu podél slavných vinic lze na kole projet za jediný den, ale určitě by nebyl problém ji protáhnout i na týden. To v případě, že budete pečlivě přijímat pozvání každého vinaře k degustaci jeho vín. Členové Bratrstva rytířů koštýře, kteří z nedalekého zámku Clos de Vougeot propagují burgundská vína po celém světě, by jistě doporučili druhou variantu, jenže my vinice brzy necháváme za sebou. Jednak by byla škoda zúžit Burgundsko do několika skleniček lahodného vína, a pak taky známe jeho zrádnou moc. Nohy ztěžknou a kopce se stanou nekonečnými.
Atmosféru úzkých kamenných uliček vesnic, kde čas stále určuje dozrávání bobulí révy, doplňuje druhý den ráno čilý ruch mezi vinicemi. Burgundští vinaři vlastní od dob francouzské revoluce mnohdy jen několik hektarů půdy a jejich péče je podle odborníků pro kvalitu zdejších vín rozhodující. Do sklizně zbývá už jen několik týdnů, a proto po několika kilometrech, kdy je ještě sluneční žár snesitelný, míjíme speciální úzké traktory a desítky postav skloněných nad stonky révy. „Bonjour!“ zdvořile odpovídají na naše pozdravy a já přemýšlím, kdo komu právě závidí více.

Dokonalý servis zahání únavu
V Beaune, dřívějším sídelním městě burgundských knížat, uhýbáme z trasy směřující dále na jih do kraje Beaujoulais. Burgundsko má překvapivě mnoho tváří a my právě poznáváme tu, pro kterou jsou charakteristická táhlá stoupání a prudké sjezdy do údolí. Jedeme po hlavní silnici, ale provoz je mírný, takže nám ani nevadí, že v Burgundsku téměř zcela chybějí cyklostezky.
Snad jedinou „nevýhodou“ Burgundska je riziko, že méně zdatným cykloturistům mohou zůstat utajeny některé oblíbené výletní cíle. Malebné zámky a cisterciácké kláštery bývají obvykle snadno přístupné, ale například tajemný hrad La Rochepot, ukrytý v lesích jen několik kilometrů od Beaune, potvrzuje existenci výjimek. Čím déle bojujeme s táhlým stoupáním kolem stejnojmenné vesnice, tím více se nám hrad vzdaluje. Na pokraji sil, které nám ještě ubírá velké vedro, k hradu ani neodbočujeme a s úlevou se raději přehoupneme přes horizont. Do kempu pak přijíždíme stylově s větrem ve vlasech.
Pokud jste v některé zemi měli problém s nedostatkem kempů a nemůžete si vzpomenout, kde to bylo, Francii můžete s klidem vyloučit. Právě Francie má s téměř 11 tisíci kempy jejich nejhustší síť v Evropě, navíc všechny podléhají poměrně přísné kontrole. Jen jednou jsme za stan a nocleh dvou lidí platili více než deset eur, vždy jsme ale měli k dispozici čistotou zářící sociální zařízení. I proto si je oblíbili turisté z Nizozemska takovým způsobem, že se jim majitelé kempů přizpůsobili dokonce nabídkou tisku v holandštině.

Burgundsko mnoha tváří
Stejně příjemný je francouzský smysl pro stolování. V městečku Nolay, které se mimochodem pyšní kompletně dřevěnou a dodnes využívanou tržnicí ze 12. století, si proto dopřáváme dlouhý oběd, ochutnáváme místní Pinot Noir a s nadějí čekáme, že polední horko alespoň trochu poleví. Znovu v sedle pak naposledy míjíme vinné sklepy. Stačí ujet necelých třicet kilometrů na západ a ve městě Autun definitivně zapomenete na představu Burgundska jako kraje, jehož jediným bohatstvím je víno. Pohlédnout do historie v Autunu, kde jeho slavnou římskou minulost připomínají obrovský amfiteátr nebo městské brány, umožňuje vytvořit si o tomto kraji plastičtější obrázek. I když od vína nebudete nikdy daleko.
Ostatně právě o Římanech se tvrdí, že jako první začali v Burgundsku pěstovat vinnou révu. Na tradici navázali ve 12. století cisterciáčtí mniši, kteří kromě toho, že z Burgundska vytvořili jedno z křesťanských center západní Evropy, také neúnavně šířili slávu zdejších vín.
Z Autunu vyjíždíme nezvykle brzy, neboť přesně netušíme, jaké kopce máme před sebou. Cesta na sever vede přes zvlněnou krajinu národního parku Morvan, který se ze všeho nejvíce podobá české Šumavě. Nečekají vás v něm žádná vysokohorská sedla, ale spíše mírná a dlouhá stoupání. A nekonečné pastviny s trávou spálenou od slunce a téměř sněhově bílé kravičky plemene Charolais.
Chvíli nám trvá, než si zvykneme, že jinak barevný skot opravdu nepotkáme. Slavné burgundské plemeno je přitom známé nejen netypickou barvou, ale především výborným a málo tučným masem. Kdo ví, možná si na něm pochutnával také bývalý francouzský prezident François Mitterand, když zde byl starostou v městečku Château-Chinon. Právě Mitterand inicioval v roce 1970 vznik národního parku Morvan, čímž pomohl zachránit zapomenutý region i s jeho charakteristickými krávami.
Navzdory těžšímu profilu dnešní etapy jsme už v poledne v městečku Saulieu a tachometr nám ukazuje najetých 50 kilometrů. Jako nenapravitelní sklerotici znovu zapomínáme na dlouhou polední přestávku, kterou v Burgundsku téměř většina obchodů dodržuje mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Důsledek naší zapomnětlivosti je o to horší, že v Burgundsku právě panuje nezvykle tropické počasí. To nás vzhledem k velké spotřebě tekutin nutí častěji plánovat zastávky podle otevírací doby obchodů než kostelů a jiných historických památek.

Znovuzrozený Burgundský kanál
„Těch několik kilometrů do Semur-en-Auxois je stále z kopce do kopce,“ varuje vedoucí malého kempu v Précy-sous-Thil pomocí výstižné gestikulace a kouzelné kombinace angličtiny a francouzštiny, „ale dál směrem na Dijon podél Burgundského kanálu se vám pojede dobře.“ Naše hostitelka nám tak dlouhou cestu na kole rozmlouvá, ale když zjistí, že žádný jiný dopravní prostředek s sebou nemáme, snaží se nás naopak povzbudit. Její základní anglická slovní zásoba sice potvrzuje, že komunikace s Francouzi v jiném jazyce než jejich mateřštině je problematická, na druhou stranu stačí několika slovíčky ve francouzštině projevit zdvořilost a každý Francouz se bude alespoň snažit domluvit se anglicky.
Víc než profil trati nám dělá starosti počasí. Jsme dva dny cesty od Dijonu, cíle naší cesty a v nejméně vhodnou chvíli nám štěstí přestává přát. Tři noci po sobě nás budí silné bouřky, ale přes den většinou zůstane jen u zlověstně zatažené oblohy. Proto pokračujeme dál, užíváme si procházku uličkami středověkého města Semur-en-Auxois a těšíme se na závěrečnou část cesty, která je pro mnoho turistů sama o sobě náplní jejich dovolené – desítky kilometrů podél Canal de Bourgogne. S unikátním technickým dílem se poprvé setkáváme několik kilometrů jižně od Semuru, ale nejkrásnější a nejpříjemnější část pro cyklisty začíná až v městečku Poullie-en-Auxois, kde je zároveň malý přístav a muzeum historie kanálu.
Plány na spojení řek Yonny a Saôny umělým kanálem se objevily už na konci 17. století, ale se stavbou se začalo až v roce 1765 a první loď po něm projela o téměř šedesát let později. Canal de Bourgogne patří se svými 242 kilometry a 209 zdymadly do soustavy francouzských vodních cest, které spojují Atlantický oceán se Středozemním mořem. Francouzům trvalo dvě století, než složitý systém vybudovali, ale stačilo pouhých třicet let, aby rychle zchátral. V době, kdy nákladní doprava vodní cestou ztratila svoji účelnost, se přesto našel způsob, jak burgundský kanál zachránit od zapomnění.
Kanál dnes brázdí řada malých lodí, které si můžete najmout třeba i s kuchařem a kapitánem. Francouzi našli smysl málo využívané vodní cesty v turistickém ruchu a přitom se rozhodli zachovat původní vzhled okolní krajiny kolem ní. Zároveň ale nezapomněli ani na cyklisty, takže zatímco někdo poznává Burgundsko z paluby své jachty, my využíváme perfektní štěrkové cesty podél kanálu. Jelikož ten v Poullie-en-Auxois dosahuje svého vrcholu, až do Dijonu pozvolna klesáme – zhruba o 140 nadmořských metrů.

Kruh se uzavřel, znovu v Dijonu
Po předchozí náročné cestě nám romantická cyklostezka podél kanálu umožňuje si i za jízdy částečně odpočinout a pozorovat ospalou atmosféru kolem. Dosud jsme každý den ujeli v průměru 60 kilometrů, nyní nám ale tachometr v podvečer ukazuje ještě o dvacet sedm více. Když míjíme loďky hledající kotviště, kde stráví blížící se noc, mísí se v nás únava s patřičnou hrdostí. Malicherná radost z vlastního výkonu nám vydrží dlouho do noci.
Druhý den ráno, jen posledních několik kilometrů od Dijonu, naposledy pozorujeme zdánlivě složitou manipulaci se zdymadlovým mechanismem, jenž malé jachtě s belgickou vlajkou umožní plout dále. Omámeni prázdninovou atmosférou si ani neuvědomujeme, že se po šesti dnech v krásné přírodě blížíme k velkému městu. Z druhé strany kanálu se k nám nenápadně přidala hučící dálnice, ze štěrkové cyklostezky se stala asfaltová a přibylo i cyklistů na ní. Navzájem se překvapujeme pozdravy ve francouzštině, i když jen do té doby, než na přední brašnu připevním českou vlajku. Ta protijedoucí zjevně mate natolik, že odpovídají už jen nesmělým kývnutím hlavy. Hodně Francouzů má stále problém zařadit nás do Evropské unie, ale všem je jasné, že frankofonním národem nejsme.
Ačkoliv nás ještě čeká přejezd přes francouzsko-německé hranice a především cesta vlakem napříč Německem, naše putování končí po 350 kilometrech v Dijonu, kde jsme jej také zahájili. Když ještě naposledy nakupujeme zásoby potravin, zaujme nás v regálu obchodu láhev červeného vína z apelace Clos de Vougeot. Stojí 42 eur, čtyřikrát více než většina ostatních lahví kolem. Po týdnu v Burgundsku už tak vysoké ceně rozumíme. 

TIP
Pokud chcete poznat historii Canal de Bourgogne lépe, vyplatí se kromě návštěvy malého muzea v Poulli-en-Auxois zaplatit si také krátký výlet lodí po kanálu. Ten navíc těsně za Poulli-en-Auxois mizí v unikátním tunelu a znovu se na povrchu objeví až po 3333 metrech. Jedinečný zážitek může být součástí i vaší cyklovýpravy, neboť organizátoři umožňují vzít na palubu lodi kola a koupit si pouze jednosměrnou jízdenku.

Trasa cesty: Dijon – Beaune – Nolay – Autun – Saulieu – Semur-en-Auxois – Poulli-en-Auxois – Dijon

Jak se tam dostat?
Cestu do Dijonu respektive do Burgundska, dlouhou z Prahy zhruba 1050 kilometrů, lze autem urazit po trase Praha – Nürnberg – Karlsruhe – Freiburg – Mulhouse – Besançon – Dijon. Levnější, nicméně ve všech ohledech méně komfortnější možností je cesta vlakem. Výhodná je zejména o víkendu, kdy může po Německu až pět osob cestovat regionálními vlaky s jízdenkou Schönes Wochenende Ticket na libovolnou vzdálenost. Jízdenka stojí 30 eur a za každé kolo zaplatíte navíc 3,50 eur. Většinou narazíte na speciálně upravené vagony přímo pro kola. To ve Francii myslí ve vlacích na cyklisty méně. Dostatečně rozměrné prostory obvykle chybí, na druhou stranu se při cestování po francouzské železnici s výjimkou vlaku TGV neplatí žádné další poplatky za převoz kola. Počítejte ovšem s podstatně méně hustou sítí železnic než v Česku.

text a foto: Pavel Kalous