Hamlet by se divil

28.2.2017

Musím přiznat, že jsem prožíval dramata jednotlivých etap a poskakoval vzrušením na pohovce u televize, když si jezdci v dramatických pyrenejských stoupáních nastupovali jako žáčci, aby urvali pár vteřin náskoku. Jaký rozdíl oproti nudě jednoho vládce, vše bylo otevřené a skutečné kvality aktérů neznámé. Když jsem se na druhý den dozvěděl diskvalifikaci jednoho z aktérů, prostě jsem se nemohl necítit podveden. Je to ale daň za tvrdý boj proti dopingu, proti používání nedovolených podpůrných prostředků ve sportu a cyklistika do tohoto boje vyrazila jako první, se vztyčenou zástavou. To je nutné si při hodnocení profesionální cyklistiky uvědomit především. Cyklistika tím samozřejmě trpí. Média zjednodušují jednotlivé kauzy a udělují cyklistice nálepku „skandální“, „špinavá“, „prožraná“ a někteří lidé se nechají strhnout a otrávit a cyklistický sport zavrhují.
Cyklistika je a vždycky byla velmi progresivní sportovní disciplína, ba je ve své vrcholné formě považována za něco více než sport. Cyklistika založila první národní i mezinárodní svazy jako první sport vůbec, prakticky hned poté, co bylo vynalezeno jízdní kolo. A přitom tu byla řada soutěží a sportů s historií čítající desítky a stovky let. V cyklistice se objevil první sponzoring, mecenášství a profesionalismus. A také první doping, první nevyjasněná úmrtí, první velké skandály. Cyklistika je také první, kdo intenzivně a systematicky bojuje proti dopingu. Je proto špatná? Tak přísný systém kontrol a neustálé sledování závodníků je v ostatních sportech zatím jen ve stadiu úvah. Německý fotbalový svaz prý uvažuje o sledování hráčů i v době dovolených, věc v cyklistice dávno samozřejmá. Na ní dojel (doslova) držitel žlutého dresu. Nebyl namátkovou kontrolou k dostižení na místě, které předem určil a lhal o místě svého pobytu. Ano, možná účelově, možná ale proto, že se cítí být štvanou zvěří, chce žít, uniknout z hledáčku alespoň na den či dva anebo prostě opomenul. Lhal a byl svým vlastním týmem stažen ze závodu! Ve žlutém dresu v samém závěru Tour! Představte si, že se Nedvěd rozebíhá k rozhodujícímu pokutovému kopu, je minuta před koncem zápasu, a trenér jej odvolá se slovy: „Pavle, minulou neděli jsi nám říkal, že jsi byl v Neapoli a přitom jsou svědci, kteří tě viděli v Turíně! Lhal jsi, máš padáka!“ Úsměvné, že?! Ne tak v cyklistice! Kolik dopingových případů bylo zameteno pod koberec v italském sportu? Kolik už bylo přistiženo atletů a lyžařů? Kolik sportů, v čele s těmi za oceánem nejoblíbenějšími, vůbec antidopingový program plně nerespektuje?! A jaká jsou jména zbylých 150 hříšníků ze seznamu doktora Fuentese? Proč se mluví jen o padesátce cyklistů? Něco tu smrdí! Zápach ale nevane z cyklistického pelotonu. Diskuze na téma doping by nebraly konce a také neberou. Každý si najde své vysvětlení, svou cestu, jedno je však jasné. Možná nastane krize profesionální cyklistiky, možná dojde k odlivu sponzorů a dost možná se i namísto profesionálních týmů zase jednou na startu Tour objeví týmy národní (nebylo by to v historii poprvé).
Otázky bez odpovědí by mohly pokračovat: Oč je horší kyslíkový stan než transfuze vlastní krve? Proč někdo použije látku, která mu v konkrétním výkonu nemůže nijak prospět? Proč je 14 testů na látku, s dlouhodobými účinky u téhož jezdce negativních a 15. vzorek pozitivní? Proč se výsledky testů vždy dozví časopis L´Equipe dříve než poškozený a ostatní média. Proč dochází k tolika procedurálním chybám? Proč se kauzy známé měsíce a týdny otevírají až v průběhu konání Tour, zdánlivě podle potřeby neznámých scénáristů? Proč doposud nebyl uzavřen loňský případ s Landisem? Proč není běžecké lyžování považované za špinavý dopingový sport, když vztaženo na počet aktivních závodníků, má nesporně více dopingových kauz než cyklistika? A bohužel bychom mohli pokračovat. Bez odpovědí…
Jisté je jedno, že profesionální cyklistika, v čele s Tour de France bude lákat miliony diváků nadále. Sponzoři, média i peníze se vrátí, vždyť o ty diváky jde především, sportovci jsou jen novodobými gladiátory, kteří mají bavit.
Co se tedy vlastně letos stalo? Tour odstartovala prologem v Londýně. Poprvé v britské metropoli! Vítězem se však nestal nikdo z britských časovkářů, jak si mnozí přáli. Záhy se do žlutého oblékl mladý německý talent a jiný, mnohem nadějnější se při sjezdu z cílového místa etapy srazil s divákem tak nešťastně, že se musel podrobit několika operacím v obličejové části. A protože v tomto případě neštěstí chodilo zcela výjimečně po horách, a právě po těch, které překonávali jezdci Tour de France, tentýž jezdec byl usvědčen z použití steroidů v začátku sezony a sražený divák doposud bojuje o život. Německá cyklistika se ocitla v troskách poté, co televizní stanice ZDF a ARD ukončily své přenosy z Tour na protest proti dopingu (okamžitě a s radostí naskočily jiné TV společnosti). To už byl její největší favorit Vinokourov dávno poloviční, bojoval s následky těžkého pádu (možná i se ztrátou formy), které by normálního člověka upoutaly na lůžko, dokonce vyhrál časovku a jednu z nejtěžších etap. Avšak podstoupil nedovolenou transfůzi krve (což odmítá), byl dopaden a poslán domů. Domů do Kazachstánu se mu nechtělo, je tam národním hrdinou (nebo byl?) a tak se ukryl na jihu Francie. Pak je na scéně jedno neopeřené kuře, jezdec s nejmenším procentem tuku v těle – rozuměj nejlépe vyladěný stroj! Puntíkatý dres vrchaře musel vyměnit za žlutý dres lídra, tolik se mu dařilo. Nikdo na něj neměl. Nad očekávání dobře si vedl i v časovce, kterou ještě loni totálně nezvládal. Deklasoval své soupeře na všech frontách, ve všech stoupáních. Ale neříkej hop, dokud jsi do Paříže nedojel! Dánský svaz jej nařkl z vyhýbání se kontrolním odběrům. Otázka je, co Dánům bylo do Rassmusenova pohybu světem, je napůl Monačan, napůl Mexičan, dánskou licenci míval v minulosti. Přesto se klubala pěkná blamáž! Tlak veřejnosti, médií i pořadatelů se stupňoval a jeho zaměstnanec podlehl – „jsme morální, jsme čistí, lhal jsi, dojezdils“. Ano, takový je Rabobank, ´banka, která pečuje o vaše úspory je čistá a férová´. Asi to je lepší slogan, než ´banka, která platí vítěze aférami protkaného závodu´. I takové může být vysvětlení. Míra Dánova (veřejnost si přeje, aby byl Dánem) provinění je diskutabilní, na jedné straně rovna nule, na druhé straně jsou otevřena vrátka k vychytralému kličkování před kontrolami a systematickému dopování. Presumpce neviny?! Zájmy (čí?) jsou přednější! A ve žlutém se ocitá mladičký Španěl, který sice býval na „doktorových seznamech“, ale byl očištěn. Nikoho jiného tam nemáme? Kamaráde, máme kde brát? Máme tam někoho? No nemáme! Takže vítězem se stává Contador. Na body! Rozdíl mezi první trojicí je nejmenší v historii. Rozhodnutí je sporné, krev neteče, KO ani RSC se nekoná. Ring zeje prázdnotou, diváci odcházejí ne zcela uspokojeni. Co udělají! Uklidní se v sedle svých kol, srovnají si myšlenky, přijmou závěry. No řekněte, nebylo to nakonec drama?! Drama s dobrým koncem?! Shakespeare by se možná divil, co se zrodilo na jeho domovské půdě a jakou zápletku letos zahrál princ dánský. Jen duchů se tu vznáší víc, avšak na rozdíl ducha jeho otce jim není ani zbla rozumět.
Tak vzhůru do sedel svých kol! Za rok pokračuje další dějství!

Popisky k obr.:

1 úvodní
Někdy se říká, že spravedlnost je slepá, to ale platí jen o té světské. Nezbývá nám dokonce než věřit, že tomu tak není. Vždy si však zahráváme i se zákony nadpozemskými, duchovními. Na to možná někteří sportovci nepomýšlejí, ale nakonec – nejen oni…. 

2


Kolem Big Benu a přes Tower Bridge se jela Tour de France letos poprvé. Všimněte si času na věži – nic nenasvědčuje tomu, že by cyklistika přišla s bojem proti dopingu pět minut po dvanácté.

3

Ne to není Lance Armstrong, i když rysy ve tváři a týmové barvy na něj dávají vzpomenout. Levi Leipheimer je výrazně menší a na Tour zatím prohrál i se svým týmovým kolegou (3. celkově). Ano, tým Discovery měl dva jezdce na podiu a to sestavil tým bez ambicí na celkové umístění s cílem získat nějakou etapu a ulovit nového sponzora pro příští roky. To první se podařilo na míru. To druhé? Těžko říci…

4


Mládí vpřed! Vítězi Tour je pouhých 24 let, stejně tak jako vítězi vrchařské soutěže Kolumbijci Solerovi (na obr.). Jeho tým dokonce nemá licenci Pro Tour, ale pouze druholigovou, tzv. „kontinentální“. O budoucnost nemusí mít cyklistika strach.

Menu