Alpentour – štýrská klasika

28.2.2017

Popisovaný plán cesty je docela lákavý. Vyberete si začátek a konec, po příjezdu necháte auto na parkovišti a pokračujete pouze s tím co vezete na kole. Tašky s ostatními věcmi jsou převáženy vždy do další ubytovny. Tím pádem nezůstává nic jiného, jen tam dojet. Což je sice zajímavá výzva, ale má i své zápory. Z poslední zastávky se vracíte vlakem ke svému vozu.
Ale zpět k našemu výletu. Máme před sebou celkem krátkou část Klasické trasy – tři etapy tratě vedoucí západním Štýrskem – Ramsau-Műrzzuschlag… Máme to trochu jinak vyřešené. Necháváme auto v Palfau – naší cílové stanici a hotelové taxi nás odváží i s koly do příjemného penziónku ve Weissenbachu v malebném údolí řeky Enže. Je pondělí odpoledne, tak máme čas ještě na procházku před večeří. Obcházíme dřevěné domky všech velikostí – od malých rodinných, přes penziony, statky až hotely. Typické upravené okolí a všudypřítomné květiny a ozdoby jsou po celou dobu strávenou v Rakousku vděčným námětem k debatám. Je vidět, že vždy celé okolí domů je opečováváno s větším či menším vkusem (občas hraničící s kýčem), ale vždy s láskou a starostlivostí nejenom o to svoje za plotem, ale i o společný „zbytek“, který bohužel u nás zůstává často ignorován. Přitom je jasné, že život tady není procházka růžovou zahradou. Většina zemědělců a chovatelů produkuje místní bio- a spezial- produkty , které by v cenovém boji v supermarketech určitě neobstály, ale tady se prostě žije z místních zdrojů. I množství penzionů bojujících o turisty musí nabízet většinou něco extra. Třeba saunu, masáže, bazén, instruktory, průvodce…A taky domácí stravu (tolik podobnou české kuchyni). Je ale vidět orientace na sportovního turistu. Vše je light, bio, fit. Dokonce i z tradiční a výborné svíčkové s knedlíkem mám úžasný light dojem. 
Ráno po snídani balíme tašky a domlouváme se s majitelem penzionu. Je to cyklista, který jezdí se zákazníky a nás vyprovodí do poloviny trasy . Protože my se už nevrátíme, loučíme se s paní majitelkou a vyrážíme vpřed dobrodružství. Předpověď počasí sice není nijak růžová, ale stále je to pro cyklistiku přijatelné. Prví část etapy do Bad Mitterndorfu se odehrává ve zvlněném údolí, kde během klidné jízdy poznáváme další lákadla této turistické oblasti. Alpské řeky přímo lákají vyznavače vodních sportů od kajaků po rafty, skály a údolí volají lezce a turisty a samozřejmě u žádné atrakce nezapomínají na děti všech věkových kategorií. Vodní a lezecké parky s „opičími drahami“ různé obtížnosti jsou na dosah. My však začínáme stoupat do menšího údolí, kde nás čeká jediný větší kopec dnešního dne. Po několika dalších kilometrech se najednou objevuje značka udávající počet kilometrů do cíle dnešní etapy a zbývající výškové metry. Naštěstí nemám computer, asi by mě to trochu rozhodilo. Překvapení většího rázu však následuje hned. Náš průvodce mi s úsměvem sděluje, že právě nastupujeme do stoupání, kde je místy až 24 % (manželův výškoměr ukázal „jen“ 22 %). Mám pocit že alpská idyla skončila. Marně se snažím si vzpomenout, ale jsem si jistá, že to číslo, nikdo dnes ani včera neudával. Asi schválně. Naštěstí svítí sluníčko a fotky budou určitě úžasné. Taky skoro na tom kole stojím. Několikrát radši sesednu a pár metrů tlačím. Lépe se u toho dá kochat okolím.
Netrvá to dlouho a dostáváme se znova na přijatelný sklon a stoupáme pozvolně dál. Přibližně v poledne se na louce uprostřed kopců ve výšce 1450 m vynoří několik salaší. Jak nám náš průvodce objasňuje, v sezoně je vždy alespoň jeden otevřen pro turisty. A protože začíná pršet, rádi se u paní Leni schováme. Je tady se stádem krav už čtyřicáté léto a nabízí domácí citronádu, pivo, chléb se sýrem a třeba i špek. Jenom ta domluva v místním dialektu je trochu obtížnější. U kamínek se trochu ohřejeme a protože máme v batohu suché oblečení (v těchto horských oblastech nezbytnost!), hned se převlékáme. Naštěstí přestává pršet, tak se loučíme s naším průvodcem a po krátkém kopečku začínáme sešup na druhou stranu hřebenu. Asi se tady těží nějaký vápenec, cesta je kamenitá s jemným bílým pískem na povrchu. Po tom dešti vypadáme dole málem jako mlynáři. Těch těžce vystoupaných šest set metrů zmizí během pár minut jako nic. Trochu se odrbeme a pozvolna pokračujeme vlnitou cestou do Bad Mitterndorfu. Přijíždíme docela brzo, tak máme čas na menší občerstvení a hledání penzionu. Vzhledem k tomu, že nemáme podrobnější instrukce a neznáme polohu, trvá nám to trochu déle. Pokud lze nalézt detailní informace předem, je to výhoda. Panuje tady trochu zvláštní zvyk, že oficiální název je uveden někde menším písmem na zdi a do dálky svítí tabule s jiným, většinou příjmením majitele. Rodová hrdost se nezapře. Ale už jsme ubytováni, vysprchovaní a sedíme u večeře. Říkám si, že to přece nějak zvládnu. Prohlížím profil zítřejší etapy. Je sice delší, jsou tam tři větší stoupání, ale jinak docela ujde. Už se zase těším.
Na naší mapě je vyznačený profil všech etap každé trasy. Dnes máme možnost zjistit, jak moc je tato pomůcka nepřesná. Pokud se ve stoupání objeví rovinka, je to celkem příjemné. Naopak, jestli očekáváte pěkný sešup a ono je to spíš kus dolů a skoro tolik znovu nahoru, dokáže to znechutit. Ale jinak poprvé jsme skoro v divočině a můžeme si užít pár set metrů terénu. Ostatní stezky jsou totiž skoro všechny občas používané zemědělci, lesáky. Asfalt, horší asfalt, šotolina, makadam. Nakonec je to doopravdy spíš o výhledech, zdolávání vrcholů než technických částech. Do neznačených oblastí a volné přírody je vsup (vjezd) zakázán.
Absolvujeme z Bad Mitterndorfu do St. Gallen nejdelší etapu dle itineráře dlouhou 88 km. Projíždíme přez Tauplitz, známé lyžařské a běžecké středisko. Za dalším sedlem pokračujeme dál údolím řeky Enže. Absolvujeme tady delší kus přímo po silnici, přičemž snad kromě několika kamionů nemá žádný řidič problém přibrzdit. Nebo dokonce v nepřehledné zatáčce skoro zastavit. Žádné troubení ani předjíždění na dotek. Po chvilce odbočíme a vystoupáme lesem. Při zastávce u jednoho pramene, kde doplňujeme zásoby do camelbaků zapomínáme foťák. Proto taky na computeru má moje polovička o 10 km vlnění více. A když se to všechno nasčítá… Projíždíme kolem hradu Strechau. Je otevřený pouze po telefonické domluvě dva dny v týdnu. Vypadá zachovale, ale teď není ten pravý čas. Je to první významnější hrad, ale ne poslední. Pro takové zastávky není náš plán moc vhodný, vždyť celkově strávíme dnes v sedle sedm hodin čistého času. Posléze klesáme do Admontu, kde je známy kostel s Benediktýnským klášterem. Klášterní knihovna patří k nejrozsáhlejším ve světě. My si však tady dáme pouze pozdní oběd a vyrážíme do posledního kopce. Některé pasáže sice jsou dost náročné, je to ale všechno v podstatě o výdrži. Nakonec dorážíme do St. Gallenu. Tady znovu další hrad – Gallenstein.. My už málem nemůžeme hýbat nohama, ale sprcha a večeře nás probere a dojde i na procházku. Přemýšlíme co zítra. Naše poslední etapa se vine do kopců a po hřebenech, celkem přes dva tisíce metrů převýšení. No, po dnešních šestnácti stech, nevím, nevím. Naštěstí nějaké zkratky jsou možné. Jestli je použijeme, zhodnotíme na místě.
Našinec zvyklý na domácí turistické značení si musí chvíli zvykat, že se tady směrovky objevují spíše sporadicky. Šipky stojí na větších křižovatkách a taky tam, kde sjíždíme na vedlejší. Pak stačí, aby traktor několikrát přejel a poměr hlavní-vedlejší se změní. To pak po třech kilometrech a 200 výškových metrech zjistíte že je to jinak a musíme se vrátit. Tím pádem je dilema vyřešeno. Dojedeme na oběd do nejbližší hospody a pak v klidu do Palfau. Druhou polovinu trasy – hřebeny kolem této vesnice si necháme na příště. V penzionu se nás paní zeptá, jestli si nedáme saunu. Dáme a jak rádi. Na druhý den ráno vyrážíme unavení ale nadšení domů.
Je pravda, že toho bylo dost, ale každý, kdo má něco natrénováno, si to může zkusit. Domluvit si pár etap vybraných dle délky, převýšení a možných zkratek. A vychutnat si pocit pokračování (i nutnosti dojet na kole) do dalšího bodu a také dokonalý servis přesunu zavazadel. Prodloužený víkend jako malovaný. Blízkost této oblasti je přímo předurčena k rychlým akcím. Zároveň ale nic nebrání tomu, najít si tady penzion a strávit zde týdenní dovolenou úplně bez stresu. Na sportovce jsou zvyklí všude, ale v těch patřících do sítě Alpentour nepřekvapíte dotazem na uskladnění kol, nabízí praní dresů, servis, zdravou stravu. Další cyklostezky pro vyjížďky v okolí jsou příjemné pro všechny. Z dalších aktivit je zde nordic-walking, turistika i pro starší generace, zábavné atrakce pro děti, masáže, sauna, relaxace. Prostě všichni si můžou přijít na své. Vezměte rodinu, kola a potkáme se ve Štýrsku.
text: Radoslava Hofmanová

Menu