Brazilské peprnosti

28.2.2017

Z Prahy jsme odlétali první den zhuštěného síta protiteroristických opatření. Prošli jsme bez problémů i s koly. Na letišti v Sao Paulu bylo o poznání volněji. Ihned jsme chtěli pokračovat do Iguacu – místa s největšími vodopády. S letenkou nebyl problém (asi 1000 Kč), pouze osmihodinové čekání v letištní hale s našimi maxizavadly bylo zdlouhavé.
Navečer jsme přistáli v oblasti Iguacu. Je listopad, tady 30 °C. Zkompletovat kola, najít vhodný nocleh a ráno hurá k vodopádům.
U vstupu do rezervace jsme jedni z prvních. Parkoviště před bránou se pomalu plní návštěvníky. V devět hodin otevírají a početný dav se dere dovnitř. Nás se to netýká – jako cyklisté máme přednost, dokonce s jistou dávkou uctivosti. Všichni nasedají do přistavených autobusů a jsou odváženi k vodopádům. My osedláváme kola, těch patnáct kilometrů se dovezeme sami. Z oken autobusů nám turisté mávají a mám pocit, že trochu závidí. Už první, bezprostřední setkání s brazilskou přírodou je nádherné. Projíždíme opravdovým pralesem, jsme „obletováni“ obřími barevnými motýly, rozmanitým ptactvem, zahlédli jsme barevné papoušky a tukany. U silnice se vyhřívají malí varani a vřískají opice. Zakrátko jsme u vodopádů. Jsou třikrát větší než Niagarské s dvakrát větším průtokem (7000 m3/s) a divočejší než Viktoriiny. Iguacu může oprávněně soutěžit s nejzajímavějšími světovými vodopády. Nenajde se snad nikdo, komu by jejich pompéznost nevzala dech.
Byla to fascinující podívaná, ale je čas popojet. Opět projíždíme prehistorickým deštným pralesem, bohatým na orchideje, liány, vysoké kapradiny, tisy apod. Vniknout do pralesa bez mačety je zcela nemožné. Ani se o to nepokoušíme. Je to domov mnoha zvířat, hadů, jaguárů, ocelotů, ale i tapírů či obřích ježur.
O jednom zvířeti jsme ale dosud neslyšeli. Přitom jsme je viděli nejčastěji – nosály. Zvláštní zvířátka, podobná malým medvědům s dlouhým čumákem. Byli všude, kde bylo něco k snědku. Krotcí, až dotěrní. Restauratéři je nestačili odhánět od svých podniků, aby na hostech „neloudili“. Když jsme nechali kola chvilku bez dozoru, tato čilá zvířátka byla schopna čumákem rozepnout zip u brašen a sežrat půl balíčku papírových ubrousků.
Jsme venku z pralesa. V těchto končinách, blízko rovníku, se rychle stmívá a je třeba najít bezpečné místo k přespání.

Přehrada Itaipu, „nahlédnutí“ do Paraguaye
Ráno se probouzíme na dost frekventovaném místě blízko silnice. Je s podivem, že nás tu nikdo neobjevil. Do Paraguaye to máme, coby kamenem dohodil. Vydáváme se na prohlídku přehrady Itaipu.
Přehrada byla donedávna považována za největší hydroenergetické dílo na světě. Vedle rekreačních účelů slouží k pohánění dvaceti obrovských turbín, které mají kapacitu 13 320 MW, což stačí k zásobování třetiny Brazílie a celé Paraguaye elektrickou energií.
U velké vstupní brány na první pohled upoutá nápis: „Vítejte, jste hosty státu Brazílie, celá prohlídka je zdarma“. Milé uvítání. Kola se vší bagáží necháváme v hlídaném prostoru. Při vstupu každý obdrží samolepku s číslem autobusu, do kterého má nastoupit, výměnou za informaci, z kterého státu pochází. Však také ve vstupní hale je mimo nejrůznějších maket přehrady veliká tabule se seznamem všech návštěvníků podle států, kteří si přehradu prohlédli do srpna 2006. Pochopitelně vedou Portugalci, úsměvné je např. Keňa – dva, Irák – jeden apod. Česká republika s asi 4 500 návštěvníky se evidentně stává turistickou velmocí.
Celá prohlídka začíná videoprodukcí v tamním kinosále. Kromě všeobecných informací o Brazílii se návštěvník dozví podrobné technické detaily o přehradě. Poté nasedáme do luxusního autobusu, který nás zaveze až k přehradní hrázi, dlouhé 8 km. Ten, kdo má možnost dopravit se k hrázi lodí, nemůže minout bod, kde se slévají řeky Iguacu a Paraná, který označuje spojnici tří zemí – Brazílie, Argentiny a Paraguaye.
Měli jsme ještě čas podívat se do Paraguaye. Hraniční přechod tvoří značně frekventovaný most. Je to zóna volného obchodu, což je na první pohled zřejmé. Před námi je Ciudad del Este, druhé největší město Paraguaye. Před vstupem na paraguayské území hlásí cedule jediná celní omezení: drogy, zbraně a brazilské cigarety. Náš původ nebylo možno zapřít a hraničním formalitám jsme se nevyhnuli. Nebyly ale nepřekonatelné. Paraguay nás nepřivítala zrovna vlídně. Úplně jiní lidé: dotěrní, jasně se snažící setkání s cizincem nějak zpeněžit. Navíc dál od hranic nechtěli přijmout jinou měnu než tu svoji, kterou jsme pochopitelně neměli. Rádi jsme se večer vrátili do „naší“ Brazílie.

Sao Paulo
Sao Paulo je se svými 18,5 miliony obyvatel největším městem Jižní Ameriky. Kosmopolitní město, kde žijí asijské, italské, židovské a jiné menšiny. Bývá nazýváno „tropickým New Yorkem“ hlavně díky „ulici mrakodrapů“ – Paulista, s největší koncentrací restaurací, kaváren a nočních klubů.
S rychlým rozvojem města nepochybně souvisí i překotná výstavba komunikací. Naše první dojmy ze Sao Paula: mnohaproudové silnice, bezohlední řidiči, kteří nás zcela ignorují. Zdá se, že cyklistu nikdy nepotkali. Jinak široké silnice velmi kvalitní, ale odstavný pruh ve kvalitě jako po bombardování. Na cyklisty se tu nějak pozapomnělo. Dostat se v tomto bludišti na výpadovku do Ria se nám zpočátku zdálo nemožné. Jarda se svou schopností najít vždy správnou cestu opět nezklamal. Na hodinkách má kompas, výškoměr a nevím co ještě a hlavně s tím umí zacházet. Nikdy se nebojím, že někde zabloudíme.
I přes Jardův dokonalý orientační smysl nám trvalo asi dvě hodiny, než jsme se ocitli na výpadovce do Ria, která nás vnitrozemím Brazílie zavede do legendárního města. Zpět chceme jet po pobřeží. Snad se za měsíc se Sao Paulem opět setkáme.

Cesta do Ria
Tak tedy vzhůru do města slavných karnevalů. Opustili jsme rozsáhlou aglomeraci Sao Paula, včetně dost otřesných okrajových chudinských čtvrtí. Na silnici jsme se ale bezpečněji necítili. Pro řidiče motorových vozidel jsme byli i nadále hmyz hodný ignorování a nepřestávali nás děsit. Míjeli nás v tak těsných vzdálenostech, že jsme nevěděli, zda jsou potenciální vrazi nebo profesionálové, kteří dovedou vzdálenost přesně odhadnout. Až když jeden řidič náklaďáku hrubě postrčil Jardu do příkopu, bylo nám jasno. Bude platit první případ.
Třebaže jsme začali být ještě ostražitější, dostávali jsme se do silně prekérních situací. Nejhorší byly mostky. A ty byly časté. Silně zúžená vozovka, žádný vedlejší pruh, o chodníku nemluvě. Dvě trochu širší auta se na něj stěží vejdou, pro cyklistu nezbývá ani píď místa. Vydat se do takové zóny smrti bylo vždy velké dobrodružství. Řidiči aut, hlavně nákladních, se neobtěžovali zpomalit, natož za cyklistou zastavit. Bylo třeba vyčkat, až v našem směru alespoň tři sta metrů nic nepojede (podle délky mostku), a co nejrychleji se přesunout na protější, bezpečnější stranu. Podobné to bylo při průjezdech brazilskými tunely. Doslovný horor. Situace navlas stejná jako v minulém případě. Tunely jsou mnohdy neosvětleny, a když nestihnete tunel projet včas, zažijete pocity horší, než v nejdokonalejším strašidelném zámku na pouti.
Cesta ze Sao Paula do Ria vedla vnitrozemím a krásná příroda nám byla odměnou za prožitá příkoří. Projížděli jsme rozsáhlým, pravým deštným pralesem s celou svou krásou a tajuplností. Zvlášť večer, když jsme hledali místo k přespání, nebo ráno, kdy z pralesa stoupala pára, působily až mysteriózně. Některé části jsou vymýceny, ale zřejmě na nátlak celosvětového ekologického hnutí vzorně zalesněny. S civilizací jsme se setkávali minimálně. Naše silnice byla jediná spojnice poměrně dost od sebe vzdálených osad a měst.
V této části Brazílie jsou rozsáhlé oblasti bažin. Ze silnice sice oku lahodí, ale nocleh se tu hledá těžko. Bylo nutno počítat s totálním promočením i s útoky noční havěti.
Nelze se nezmínit o termitištích, která v této vnitrozemské části byla víc než častá. Nejsou sice tak veliká jako v Africe, ale vyskytují se daleko častěji. Asi jako u nás větší krtiny po zimě. Krásné stavby z červené hlíny, pevné tak, že při stoupnutí na ně se neodrolí ani zrnko.

Rio de Janeiro, pomsta sochy Krista
„Lednovou řeku“ pojmenovali Portugalci Rio v domnění, že mořská zátoka je ústím řeky a protože zakotvili v lednu, byl název na světě.
Po drobných potížích s noclehy jsme do „Lednové řeky“ dorazili. „První pohled na Rio vám určitě vyrazí dech….“, píše se v cestovních průvodcích. Nám se to vskutku stalo, ale spíš značným zápachem, který nás přivítal při průjezdu chudinskými čtvrtěmi na okraji Ria. Neuvěřitelný nepořádek, zoufalé příbytky z čehokoliv. Všude pobíhají prasata obdivuhodně se kamarádící se psy. Celý život těchto domorodců je jako na dlani. Sem se snad „normální“ turista ani nedostane.
Po týdnu jízdy se těšíme na moře. Tam už je to jako na pohlednicích. Krásný záliv obklopen zelenými kopci. První upoutá tzv. Cukrová hora, homole stojící jako obrovská skála, která stráží vstup do přístavu. Lze se na ni dostat za třicet pět reálů (jeden reál asi deset korun) lanovkou s mezipřestupem. Ale co dělá Rio Riem? Hora se sochou Krista s rozpaženými pažemi, která je bezkonkurenční dominantou města.
Každá pláž v Riu má svůj název. První, kde jsme ponořili do teplého moře svá zaprášená těla, byla Flamengo. Asi proto, že byla první, mi připadala jako ta nejlepší. Na známou Copacabanu to nebylo daleko. Zatím co se Jarda cákal ve slavných vodách, já raději na břehu sbíral síly u kokosového mléka z čerstvého chlazeného kokosu (1 – 2 reály) a divil se, čím je ta tuctová pláž tak slavná. Když jsme večer odjížděli hledat nocleh, proměnila se v mumraj podobný naší Matějské pouti. Široké silnice podél pláže zablokovaly stánky a atrakce. Asi proto ta sláva. Nehledě na to, že se tu konají kulturní akce celosvětového významu.
Velice příjemné, ale ne pro cyklisty, hledající nocleh ve středu Ria někde „pod širákem“. Na pláži Copacabana by to byla jistá sebevražda, ale kousek dál, směrem k soše Krista, je velké jezero. Byla už tma, objeli jsme jej celé kolem dokola a podařilo se nám najít poměrně bezpečné nocležiště na břehu, pod vysokým betonovým ohraničením chodníku. Z naší „ložnice“ máme osvětleného Krista jako na dlani.
Socha Krista stojí na kopci s převýšením 709 m. Nejsem milovník horských stoupání. Jarda to ví a udělal mi radost. Aby nemusel poslouchat mé reptání, sehnal taxi, které nás za devadesát reálů zavezlo i s koly téměř nahoru. Poslední úsek jsme museli kola nést po schodech. Místní policistka nám v tomto výstupu dost urputně bránila, ale povedlo se. To vše jsme podstoupili pro jednu fotku – dva blázniví cyklisté a Kristus.
Z tohoto nejvyššího bodu Ria je opravdu krásný pohled. Celé město máte jako na dlani. Jsme na „otočce“. Čeká nás druhá půle výletu.
Sjezd je náročný. Samá zatáčka. Už jsem měl pocit, že mám vyhráno a ten krpál konečně skončil. Pustil jsem brzdy a kochal se přírodou. Tak se stalo, že jsem přehlédl retardér, který mne v plné rychlosti odmrštil na betonovou zídku u silnice.
Nevypadalo to dobře. Jsem sběratel úrazů a vím, kdy přestává legrace. „Jak je?“, směje se Jarda, který je pod kopcem jako vždy první. „Je to v ……i“, heknu a vím, že mám pravdu. Nic slušnějšího se v dané situaci říct nedalo. „Asi mám zlomený žebra“. To jsem ještě netušil, že jich je zlomených šest, z toho tři dvakrát.
Dost otřesen jsem nasedl na kolo a vydal se na cestu. Krajina krásná, při silnici vodopády. Třicet stupňů – idylka. Moc jsem to nevnímal. Každý den jsme na kolech šlapali až do setmění, abychom ujeli co nejvíc kilometrů. Teď bylo všechno jinak, „večerka“ byla ve čtyři odpoledne. Jarda našel místo v kopci mezi exotickou květenou (bylo jedno, že je to soukromý pozemek), vynesl mi kolo a částečně i mne. Bylo mi jasné, že máme-li dojet do cíle, bude to těžké. Čeká nás šest set kilometrů, druhá půle „expedice“.
Noc byla hrozná, ale dožil jsem se rána. Druhý den se Jarda vydal hledat lékárnu. Naštěstí do města nebylo daleko. Dostal jsem několik krabiček analgetik a pod tímto dopingem přežil zbytek cesty až na letiště v Sao Paulu.

Brazilci
Žádný Brazilec nezapře svůj původ. Na první pohled je odlišíte: Předek tohoto vysokého černocha určitě pracoval od rána do soumraku na poli s bavlnou, prarodiče tamté bílé dámy možná to pole vlastnili. Pak mnoho míšenců a…. praví indiáni. Sociálně velmi slabá vrstva. Ve městech je téměř nepotkáte, je jich pouze 0,1 % populace. Zahlédli jsme je jen jednou, jak prodávají u silnice své výrobky.
Hned zpočátku nás upoutalo gesto, které Brazilci často užívají – zvednutý palec. Domnívali jsme se, že tím naznačují, jak jsme dobří, a ješitně přitakávali. Až později nám došlo, že tímto gestem říkají daleko víc. Pantomimicky si sdělují: „děkuji“, „ahoj“, „nashle a měj se dobře“, „mám se dobře“, „spolehni se“ a možná i „vy dva jste dobří“. Na to vše jim stačí palec pravé ruky.
Jídlo nás v Brazílii nijak nenadchlo. V menších městech jsou všude bistra (u benzinových pump vždy), kde všichni nabízejí stejné menu. Výrobky z mletého masa různých tvarů stejné chuti, v lepším případě špíz z masa drůbežího. Ve větších městech jsou restaurace, kde si za šest až osm reálů můžete dopřát vše, na co máte chuť nebo dokud máte hlad. Zde je výběr daleko rozmanitější. K pečeným či restovaným masům podávají kombinaci rýže, černých fazolí a mouky z manioku. Pro nás nezvyklé, leč dobré.
Pivo mají slušné, osvěžující jsou čerstvě vymačkané šťávy z nejrůznějších tropických plodů. V kavárnách lze ochutnat nápoj ze stonků cukrové třtiny, které lisují ve zvláštních drtičích. Nahnědlá tekutina má nevábný vzhled, chutná však dobře. Z destilátů je národní nápoj cachaca (říkali jsme tomu cha-cha-cha, podle účinku). Je to pálenka také z cukrové třtiny. Zprvu hrůza. Později jako v baladě o Karlu IV. Navíc za tři až pět reálů za litr. Nekupte to.
Brazilci mluví portugalsky a jsou neuvěřitelně hrdí, že neumí žádnou jinou řeč. V každém, i sebevětším podniku, je jen pár jedinců, kteří ovládají „basic english“. To platí bohužel i o informačních kancelářích.
Kdo chce v Brazílii poslat pohled, musí se obrnit trpělivostí. V Riu nebo Sao Paulu koupíte pohledy, známky sháníte těžko a žlutě svítící schránku objevíte jen, když máte štěstí. Všude jinde skloubit tyto tři podmínky je téměř vyloučeno. Známky prodávají jen ve větších městech. Stalo se nám, že jsme po dvou stech kilometrech z Ria dojeli do města Angra dos Reis. Vyměníme peníze a konečně koupíme známky. Byl všední den, ale úředník v infocentru nám s klidem sdělil, že „město má dnes svátek“. Ať přijdeme pozítří. Po dalších osmdesáti kilometrech, v turisticky známém městě Parati, jsme našli něco jako poštu. Neuvěřitelně zastrčená díra, kde jsem skoro hodinu stál frontu na devět známek. Otřesné, ale po čtrnácti dnech jsme se konečně popsaných pohledů zbavili.

Přepadení
Zpáteční cesta vedla po pobřeží. Představoval jsem si pohodovou silnici v blízkosti pláží, jako třeba v Chorvatsku. Omyl. Příroda nám nastražila hory, které nás zaskočily. Převýšení, které jsme museli projet teď, se nedalo srovnat s žádnými dosud projetými končinami. Jednou, po přejetí masivu se značným stoupáním, jsme se zastavili v bistru u silnice. „Hrozný kopce“, naznačuji šéfovi s úlevou, že si konečně můžu dát pivo. „To nic nebylo“, naznačuje on a dokumentuje to vzdáleností palce a ukazováku. „Dosud…“ vzdálenost prstů rozšiřuje asi na dva centimetry. „Ale dál…“ a prsty vzdaluje na víc než deset. Dělá si legraci, uklidňuji se, větší stoupání snad už neexistuje. Nedělal.
Čekalo nás stoupání 18 %. S větším jsem se nikde na světě nesetkal. To už kolo téměř nesete. A ještě horší to bude se sjezdem. Po třech kilometrech neuvěřitelné dřiny, kdy při každé zastávce pode mnou byla kaluž potu, jsme nahoře. Dolů je to stejně obtížné. Museli jsme po chvilkách zastavovat, aby se nám nespálily brzdy. Pod horou nás čeká odměna – příjemně vyhlížející městečko Cambury. Zde si odpočineme, prohlídneme obchody, občerstvíme se… Dokonce je tu kemp v blízkosti moře. Zatím jsme na něj nenarazili, dnes se rádi ubytujeme. Zasloužíme si to. Všude plno policajtů, budeme mít konečně klid.
V kempu jsme postavili stan a šli si sednout na pláž. Cítili jsme se zcela bezpečně. Kemp blízko, moře šumí… Minulý rok jsme byli na Kubě a jednou večer nás přepadli místní gangsteři, kteří se nás pokusili ukamenovat. „Podobná situace“, říkám Jardovi mezi lokem cachaca. I tady bych řval „policiéé“, jako na Kubě, navíc tady je blízko kemp a v něm plno lidí. Jen jsem to dořekl, slyšíme ze sebou důrazný pokřik: „many, manýý“ a vidíme pistoli, mířící na naše hlavy.
„A je to tady“, stačil jsem jen hlesnout a začal řvát své osvědčené „políís, políís“. Asi čtyřikrát hlasitěji, než útočníci to svoje „many“. Jarda se snažil gaunery uklidnit a sliboval jim peníze, ale v té napjaté situaci nemohl najít peněženku. Já mezitím řval jak raněnej šakal své „políís“, blízký kemp se začal hemžit lidmi, a než Jarda našel třesoucí se rukou peníze, viděli jsme z útočníků jen záda.
Nevím, jestli pistole byla pravá, ale asi jsme v dané chvíli udělali to nejlepší. Nesnažili se být za hrdiny. Bezděky jsme si připomněli setkání s brazilským cyklistou před jedním ze supermarketů. Dával nám rady, jak bezpečně projet Brazílií. Každý den je prý v Riu zastřeleno kolem osmi lidí. Ať jsme opatrní. Moc jsme mu nevěřili, ale dnešní zážitek dodal jeho informacím na věrohodnosti.
Bylo po všem. Ulehčeně jsme se zasmáli a zbytek pálenky šli vypít za plot kempu s pocitem, že jsme zase jednou vyhráli. Ale co zítra?

Zpět do Sao Paula
Bez problémů jsme dojeli do Rod. Mogi-Bertioga. Místu, kde budeme odbočovat od moře do vnitrozemí a stoupat do výše 700 m, což je nadmořská výška Sao Paula. Poslední koupání. Je konec listopadu, začíná tu léto, a protože je neděle, pláž je plná opalujících se těl.
Poslední stoupání stálo za to. Brazilská příroda nám naposledy ukázala, co umí. V horách se setmělo, že nebylo vidět na krok, jemně pršelo a provoz na silnici byl značný. Rekreanti se vraceli domů, do Sao Paula. Pěkně jsem se zapotil, než jsem těch dvanáct kilometrů kolo vytlačil. Konečně jsme nahoře, teď už bude cesta příjemná, asi jako po Vysočině.
Vše dopadlo dobře. Na letišti se výhrůžky úředníků, že budeme platit za kolo třicet osm euro, nevyplnily. Vzpomínáme na právě prožitý měsíc. Brazílie je krásná země, pro individuální turisty snad trochu divoká. Příště pojedeme raději do klidnější oblasti, někam, kde se nelámou žebra a tolik se nestřílí…

 

Vodopády Iguacu
Tento jeden z novodobých divů světa se nachází na pomezí Brazílie, Argentiny a Paraguaye. Vodní masa tohoto vodopádu je široká čtyři kilometry a dělí se na 21 velkých a asi 250 menších peřejí, řítících se do hloubky téměř 80 m, do tzv. Ďáblova chřtánu. Po 20 km vtéká stejnojmenná řeka do řeky Paraná. Vodopády Iguacu jsou opticky zvětšeny rozsáhlou, neproniknutelnou tropickou vegetací, která je obklopuje. Od r. 1939 je brazilská část vedena jako národní park.
Brazílie leží na jedné straně vodopádů, Argentina na straně druhé. Jak Brazilci, tak Argentinci mají pro vodopády název ve svém jazyce. Místní Indiáni Guarani je nazývají „Velká voda“, což vyslovují Iguassu. Jako většina takovýchto monstrózních přírodních úkazů i vodopády Iguacu jsou zahaleny v oparu legend. Tuto vypráví původní obyvatelé – Indiáni Guarani:
Před mnoha lety se konala každoročně slavnost, kde byla vybrána nejhezčí panna z domorodého kmene, která byla vhozena do řeky a obětována jejich Bohu řeky.
Jednou přišla na řadu dcera náčelníka kmene indiánů. Byla tak krásná, že se řeka zastavila, když se její tvář ukázala na hladině. Její milenec, indiánský válečník, se ji pokusil zachránit a odvézt na své kanoi. Bůh řeky se rozhněval, syčel, zuřivě se kroutil, plivl do země a vylil všechnu říční vodu do průrvy Ďábelského chřtánu, přičemž rozbil loďku troufalého zachránce.
Milenci, třebaže se zachránili, byli odsouzeni k odloučení. Válečník byl proměněn ve strom. Stojí navěky na břehu řeky a vzpíná své ruce směrem ke své milé, přeměněné v útes. Každý návštěvník může dosud slyšet z hloubek Ďáblova chřtánu tiché, ale zlostné hřmění a rachot pocházející od Boha řeky.

Info Vízum není třeba. To platí i pro Paraguay a Argentinu.
Letenka do Sao Paula stojí kolem 28 000 Kč. Naše italská společnost chtěla původně poplatek 38 eur za kolo, nakonec nám jej odpustila. 
Letenka Sao Paulo – Iguacu přijde na 5000 Kč, lze platit kartou. Cesta luxusním busem stejnou trasou stojí 1000 Kč.
Měna 1 reál = asi 10 Kč. Jídlo a pití zhruba jako u nás, spíš levnější. 
Očkování není povinné, jako všude se doporučuje proti žloutence typu A a B (asi měsíc před cestou), dále proti tyfu; v případě pobytu v povodí Amazonky též proti žluté zimnici. Při pobytu ve vnitrozemí se doporučuje užívat antimalarika. 
Lékárny jsou ve větších městech, dobře zásobeny, ceny léků ale vyšší než u nás. 
Častá varování před zloději jsou oprávněná. Při malé chvilce nepozornosti jsem přišel na pláži o foťák. 
Přilby nejsou v Brazílii pro cyklisty povinné. Zde je ale lze jen doporučit, stejně tak jako světla na kole. 
Průvodce Brazílií se dá u nás sehnat těžko, my jsme měli k dispozici příručku edice Marko Polo, asi deset let starou. Aktuální informace nejlépe získáte na internetu. To platí i o mapách. 

text: Petr Kafka
foto: autor a Jaroslav Novák

Menu