***

28.2.2017

Zažil jsem to kdysi při delším pobytu v Itálii. Když jedete na kole v pracovní době, lidé vás vnímají buď jako profesionálního cyklistu nebo cestovatele a chovají k vám úctu. Podívají se, dají přednost i tam, kde ji nemáte, povzbuzují ve stoupání. Po pracovní době jste už za „balíka“, za jednoho z řady, kdo vytáhl kolo. V Itálii je mnohem bezpečnější jezdit dopoledne. Snad proto, že teenageři s klokotající vroucí krví v žilách sedí ve školách, snad pro to výše napsané – jakousi sounáležitost, úctu k profesi, respektování se navzájem. Je to těžké popsat, je to jen pocit a dost možná jen pocit velmi privátní, vyvolaný mimořádnou osobní zkušeností.
Velice dobře ale dokáži popsat pocity z minulého víkendu. Jeli jsme po dlouhé době, co jezdím převážně sám, ve dvou; zvolil jsme silniční kola; bylo překrásně; vybrali jsme co nejopuštěnější a pokud možno rovinaté cesty mezi Kladnem, Louny a Řevničovem. Pohodové tempo, teplé sluneční paprsky, jarní nálada, neděle jak vymalovaná. Jeli jsme ve dvou, jak říkáme „na kecačku. A tam, kde to jen trochu šlo jsme jeli vedle sebe, pěkně spořádaně, loket na loket, tak, jako jsme před deseti dvacet roky běžně jezdívali. Vím, že se to nemá, ale to by člověk mohl jet rovnou sám… Mezi Rudnou a Zličínem, kde máme redakci, těch pět kilometrů se vždycky snažím zdolat co nejrychleji. Je to o život v každou denní dobu, cítím, že tam, mezi sklady, průmyslovými objekty a satelitními vískami nemám na kole co pohledávat. Jako na dálnici. Jakmile to jde, odbočím na vedlejší. Ale tady, na silnici třetí třídy mezi Bysení, Srbčí a Kalivodami? V neděli v sedm večer? Jen zřídka nás objelo auto, aniž by troubením, zuřivým gestikulováním, nadáváním ze staženého okýnka, případně i najížděním do nás nedávalo najevo, kdo je tu pánem. Vždy bylo volno v protisměru, v drtivé většině případů bylo vidět stovky metrů před sebe. Předjížděcí manévr s přibržděním (ne větším, než kdyby tu jel cyklista jediný) a s hozením blinkru mohl trvat jen o vteřinu či zlomky vteřiny déle. Kam spěchají, teď v neděli odpoledne, co jim asi díky nám uteče? Kde se v lidech bere ta nervozita a agresivita v závěru krásného víkendu, ve chvílích vrcholné relaxace? Odpověď jsem nenašel. Snad jde jen o to dokázat nám, kdo je pánem silnic. Snad si jen automobilisté, masírovaní z tisku miliardami investovanými do stavby cyklostezek myslí, že by tedy měl být od cyklistů na silnicích klid. „Vyhnali jsme je na jejich stezky…“. Tak to možná vnímají.
„Táhněte do parku, hajzlové“ Křičel jeden. A já jsem se mu vlastně postupem času přestal divit. Člověku jde z toho hlava kolem, těch peněz, co to stojí, miliony, desítky milionů, stovky milionů… Stovky kilometrů zbudovaných stezek, pořád samá kola, kola, kola…. Neinformovaný a hlavně nezainteresovaný člověk, kterému jízda na kole nic neříká to musí vnímat zrovna takhle! Možná by stačilo odloupnout pár korun na kampaň „patříte k sobě“, „jedete po stejné komunikaci“, „silnice patří nám všem“, „ber ohled na …“, „sdílíš cestu s…“. Není třeba vymýšlet vymyšlené, ve Spojených státech existuje dopravní značka „Share the road“ s piktogramem cyklisty. Ano – sdílíte společnou komunikaci. Je to nekonečné téma. A únavné. Vyjížďku jsme si zkazit nenechali, ale myslet na to, co se asi šoférům honí v hlavách prostě musím.
Jaký rozdíl mezi tímto a předchozím víkendem, když jsme čirou náhodou jezdili v místech, mně do té doby neznámých, ve Slavkovském lese, tentokrát na kolech horských (odtud je také, opět shodou okolností, ´Víkend´ v tomto čísle). Hodiny jsme nepotkali člověka, hodiny putovali v nadmořské výšce kolem 700 metrů od osady k osadě, mezi vesnicemi, kde nebyl ani obchod, ani hospoda a nakonec ani pitná voda ve studních. Totální opuštěnost, klid, relaxace. Svět se tu zastavil. A víkend předtím, z kterého je i fotografie na titulní straně, to byla také paráda! Co jsem tím ale vlastně chtěl říci? Ani nevím. Snad jen: Je jaro, je krásně, jezděte na kole a užívejte si to. Nenechte se otrávit. A chovejte se na cyklostezkách i turistických cestách k jejich ostatním uživatelům tak, jak chcete, aby se řidiči chovali k vám.
Martin Raufer

Menu