Klackování do Vladivostoku

28.2.2017
<u>O tom, že se vrátil známý cestovatel po Africe, Honza Tomšíček, z výletu na zmrzlinu do Vladivostoku, vyšla zpráva v minulém čísle Cykloturistiky. Neváhala jsem tedy rychle zprostředkovat okolnosti této recesistické výpravy. <br /> </u>

Po dvouročním objíždění cyklocestovatelů jsem o Honzovi Tomšíčkovi už slyšela mnohé. Většina se na něho odkazovala ve zkušenostech i historkách. Na jeho hlavu se snášela samá slova chvály a obdivu. Byla jsem tedy hodně zvědavá a na setkání s ním se těšila. Moje představy mě nezklamaly. Jeho vyprávění mělo šťávu, vtip a nepostrádalo velký životní nadhled. Skromné životní podmínky, ve kterých se Honza chystá napsat svoji další knihu, ještě umocňovaly atmosféru shledání.

***Honzo, většina čtenářů tě zná z knížek o plavbě kolem světa na Polárce a cesty skrz černý kontinent do Čech. Ale je to už dlouhá doba, ty ses mezitím s dobrodružnými výpravami odmlčel, a tak jen krátce – co tě to napadlo stavět loď a pak se na ní vydat kolem světa? Dostal ses od té doby na moře?
Ne, na moři jsem pak už nebyl, byl jsem jachtařem jen účelově, kdybys mě teď posadila na loď, měl bych problémy. Mám sice kapitánské zkoušky, na příbřežní plavbu do osmdesáti metrů plachet, ale už jsem je nevyužil.
Na jedné z besed jsem se seznámil s Rudou Krautschneiderem a nadnesl jsem mu svoji prosbu plout s ním na Polárce. Rok a půl jsme ji stavěli a pak ve čtyřech vypluli až do Kapského Města. Protože jsme se s Rudou v ledasčem neshodovali, rozhodl jsem se opustit loď a udělat si svůj vlastní program. Dva roky jsem střídavě pracoval a jezdil na kole po jihu Afriky. Když nastal čas vrátit se zpět, řekl jsem si, že za prostředky, které bych dal za letenku, mohu jet půl roku Afrikou na kole, tak proč bych byl tak rychle doma? Prodloužil jsem si neplacené volno o další půl rok. V práci mi vyšli vstříc, tak jsem se vydal na další porci kilometrů.

***Jak vůbec vznikla myšlenka jet na zmrzlinu do Vladivostoku?
Po africké výpravě jsem si myslel, že už nikam nepojedu. Docela mi to stačilo. Ale díky knížkám jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí a jednou z nich byla taková šikovná paní v mém věku, která se jednak zamilovala do mých knížek, ale nadchlo ji i kolo. A to tak, že ačkoliv před tím na kole nejezdila, za tu dobu, co žila se mnou, najezdila přes dvacet tisíc kilometrů, především po Čechách.
Nápad jet do Vladivostoku, respektive do Ruska, jsme vymysleli spolu. Oba jsme měli slabost pro Rusko, měli jsme rádi ruské písničky a vůbec ruskou kulturu. Nejprve jsem navrhnul, co třeba k Uralu. S tím souhlasila, tak jsem šel dál, tak co kdybychom jeli až k Bajkalu, taky souhlasila, šel jsem ještě dál, když už tak už. A nakonec z toho byl Vladivostok.
Vymysleli jsme to na dva roky, protože ona by nemohla jet tak rychle. Chtěli jsme využít teplých částí roku k jízdě na kole, zimu bychom přečkali někde u „dědušky a babušky“ a pomáhali jim s udržováním chodu domu. Pracovala u cizinecké policie a tam se chodí poměrně brzo do důchodu, takže až by nastal ten čas, odjeli bychom. Byla to skoro nezničitelná ženská. Jenže jsem trochu takový „rejpal“ a občas nadávám. Jak se přestěhovala ke mně, tak to se mnou asi nevydržela. Je to citlivá dušička.
Ale já už měl tu myšlenku v hlavě tak zažranou, že už jsem se jí nechtěl vzdát. Stejně jako s pobytem v Africe. Když jsem vystoupil z lodi, myslel jsem, že tam budu jen chvilku pracovat a pak letadlem hezky v bezpečí domů, pak jsem ale Afriku začal poznávat, zjistil jsem, že to není tak nebezpečné, jak všichni říkají, a byla z toho cesta skrz celý kontinent.

***To je škoda, že výprava s Irenkou nevyšla, to by byla i mediálně velmi zajímavá akce. Ale teď máš už jinou přítelkyni. Ta nejezdí na kole?
Jen trošku, má zdravotní problémy, ale koupila si loni nové kolo, tak to zkoušíme a občas někam vyrazíme. Ale jinak se o mě stará velmi pečlivě. Na cestě jsem s ní měl stále spojení, tak jednou za čtrnáct dní jsem se ohlásil.

***Takový sympaťák jako ty musí mít u žen úspěch?
Budeš se divit, ale já byl v mládí hrozná bluma. Vůbec jsem se nedokázal seznámit. Čím víc se mi holka líbila, tím větší knedlík jsem měl v krku. Až jak jsem psal knížky a připravoval besedy, (měl jsem jich už přes pět set), postupně se to zlepšovalo. Tolik jsem toho musel absolvovat, abych se naučil mluvit. Teprve teď umím s ženami komunikovat a i snad zapůsobit.
Už od dětství jsem trpěl komplexy méněcennosti. Táta mi vždycky říkal: „Tohle držíš špatně a tohle děláš špatně, já si to radši udělám sám.“ Později jsem se vyučil a začal jezdit na kole, ale i to táta považoval za klackování. Až mu někdo řekl, že je to úžasný, jakého má kluka, který zvládne dojet v patnácti do Brna a do Tater. Tak ho to potěšilo. Ale mně to stejně nikdy neřekl, jen mámě, že nejsem úplně takový „pako“. Taky mě hodně naučil Ruda Krautschneider.

Další vypravování Honzy Tomšíčka si můžete přečíst v časopise na stranách 70-73.

 

 

připravila: Slávka Chrpová
foto: Jan Tomšíček

Menu