Ačkoliv mě ráno probudily dešťové kapky, nakonec se ukázalo být pravdou druhé mínění, a sice, že se obloha opět roztrhá a bude hezky stejně jako včera. Po kotli horké kávy a dvou muffinech beru kolo a chci pokračovat dál. Najednou vidím přijíždět cyklistu. Nemohu si nechat ujít toto setkání, jedná se o člověka, o kterém jsem už slyšel, že přede mnou projel stanicí. Je to starší 68letý pán a rozhodně nespěchá. Jede denně 50 – 60 kilometrů. Když prý ujede sedmdesát, už je to pro něj výkon. Jmenuje se Manfred, je z Leverkusenu u Kölnu. A v cyklistických expedicích také není žádným nováčkem. Vyměňujeme si zkušenosti a názory a je na něm vidět, že má stejně jako já obrovský hlad. Vlastně včerejší den byl pro něj velmi obdobný tomu mému. Nakonec se shodujeme, že jsme kousek od sebe rozbili svá cyklistická tábořiště a zklamaní přístupem personálu v obchodě a na stanici jsme šli oba s kručícími žaludky do spacáku. Poté, co nasedám do sedla a začínám šlapat, si uvědomuji, že bych taky rád v tomto věku ještě chtěl vysednout do sedla a roztočit pedály kola. Mám několik známých a přátel, kteří v takovémto věku do sedel usedají a otáčejí pedály a je jim při tom náramně dobře. Například známý astrofyzik doktor Jiří Grygar, 70letý pán, kterému nedělá obzvláštní těžkost ujet za den 100 kilometrů. Nebo jeden ze členů báječné e-bicyklistické ekipy, Jiří Komrska, stejně jako Jura Grygar stovky kilometrů ve svém sedmdesátiletém věku ještě zvládá s noblesou a nonšalancí. Moc si těchto lidí vážím a jsem rád, že občas mohu šlapat v jejich stínu.
Stavím stan v Prince George za informačním turistickým centrem, na okraji hřiště, naproti je budova policie. Tak to budu v bezpečí. Ale ráno mě čeká mokré probuzení, protože v pět začaly z travnaté plochy stříkat v pravidelných intervalech zavlažovací systémy, a tak si připadám jako v časech, kdy jsem jel poprvé přes Spojené státy, kdy jsem toto nevěděl. Z noci toho moc nebylo. Usmívám se té své hlouposti, že už jsem sice dost starý na to, abych tohle mohl tušit i podle barvy zeleného trávníku, když kolem je vyprahlá krajina…
Jak tak večeřím, přijde ke mně Indián a stěžuje si, že má málo peněz na jídlo, abych mu nějaké dal. Říkám mu: „Kolik máš?“ „Deset dolarů,“ on na to. „Já jím za sedm.“ Velmi se divil, že mohu za sedm dolarů vůbec něco pořídit. Jsem po evropsku zvyklý namazat si chleba s máslem, k tomu rajče, případně sardinky, čaj. On je zvyklý koupit si mražené věci a rozmrazit si je, nebo v mikrovlnné troubě je ohřát dohromady s pitím. Vzal jsem ho tedy do obchodu a za sedm dolarů jsem udělal obdobný nákup, jako jsem si pořídil sám. Sedli jsme si proti sobě a já jsem říkal, teďka to budeš pořádat stejným způsobem, jako to jím já. Byl velmi překvapen, že se dá dobře najíst tak levně. Všichni jsou zde zvyklí kupovat polotovary, které jsou mnohem dražší než čerstvé potraviny. Snad jsem ho něco naučil, jestli u toho zůstane nebo ne, to už je druhá věc. Připomnělo mi to setkání s indiánskými kluky v Teslinu nahoře na Yuconu, kterých jsem se ptal, co mají radši, zda vůbec znají mléko. Říkali, že znají, a na otázku, co mají raději, zda mléko nebo colu, skoro unisono odpověděli colu.
Z Quesnelu šlapu dál na jih podél krásné řeky Fraser a připadám si jako v kanadském Švýcarsku. Hory z jedné strany, hory z druhé strany, mezi nimi údolí, řeka, silnice, železnice, farmy, nasušené seno, kde se také připravují pomalu na zimu. Je takřka pozoruhodné sledovat změny, které se s každou stovkou kilometrů dějí. Znatelně se otepluje, před třemi týdny nebo téměř před necelým měsícem jsem spal oblečený ve spacáku, ráno jsem se probudil, bylo šest stupňů nad nulou. Teď jsou dny velmi teplé, noci taktéž, takže až nad ránem nad sebou zapínám zip spacáku. Znatelně se změnila příroda kolem, ale současně se změnil i čas, zkrátil se den. Neklamným znamením, že je podzim na postupu, listy stále víc a víc žloutnou. Když jsem nad sebou viděl ten příslovečný klín kejhajících hus letících k jihu, znovu mě to ubezpečilo ve správnosti rozhodnutí vydat se na tuto expedici nejpozději koncem července. Dokonce slyším cvrlikat cvrčky a začínám si připadat jako ve střední Evropě.
V podvečer přijíždím do městečka Williams Lake. Na jeho okraji stojí cedule informující o jednom handicapovaném člověku jménem Rick, který jako patnáctiletý prodělal autohavárii, je upoután na vozíku, ale nerezignoval, objel na vozíku zeměkouli za dva roky, je držitelem mnoha rekordů ve vytrvalostní cyklistice, respektive na tříkolkách. Vystudoval univerzitu, je ženatý, má tři děti. Městská radnice mu nechala postavit takovouhle tabuli, kde všem zdravým připomíná, že i lidé handicapovaní mohou dosáhnout vysokých cílů.
Sotva chci šlápnout do pedálu, dojede mě auto, ze staženého okénka zní otázka, zda mluvím česky, jsem identifikován samozřejmě podle vlaječky. Z dotyčné osoby vychází, že je původem Češka, jistá paní z Mělníka, ale bydlí dlouhá léta v Kanadě a se svojí dcerou se právě vrací z dovolené. Je to v pořadí už ani nevím kolikáté setkání s Čechy, která pravděpodobně ještě budou pokračovat ve Vancouveru a ve Spojených státech. Ve Střední a v Jižní Americe už je našich krajanů méně.
Dneska mám smolný den, je neděle a já jsem mezi obcemi Lac la Hache a 100 Mile House na cestě 97 zvané Karibu Highway ztratil vlaječku. Byla nasunuta na tyčce a pravděpodobně jak jsem jel větší rychlostí z kopce proti větru, tak ji vítr odfoukl tak šikovně, že se vysmekla z té tyčky a zůstala chuděra někde ležet. Docela mě to rozhodilo, dokonce jsem se kousek vrátil zpátky, ale jak jsem vyjel maličký kopeček a viděl jsem ten prudký sjezd dolů, kterým jsem se předtím plahočivě vyplížil, říkal jsem si, nechám vlajku vlajkou. Ať si zdobí krásnou kanadskou zem, já se pokusím sehnat si vlaječku novou. Ani byste nevěřili, jak taková zdánlivá drobnost člověka vezme. Už se mi to stalo v minulosti v Indii, že se mi nějací výrostci pokusili vlajku ukrást, to jsem si samozřejmě sám vyřešil, ale abych jí tak skoro lehkomyslně pozbyl… Jsem z toho docela špatný. Přibližně v tom místě, kde jsem přišel o vlajku, mi na tachometru naskočila čtvrtá tisícovka. Kdo ví, jestli si ta vlaječka samou radostí neposkočila a nezmizela kdesi v dáli.
Na Yuconu jsou tábořiště, která mají ohromné sruby bez oken. Uvnitř jsou lavice a představte si, také ohromná kamna, ve kterých se dá samozřejmě topit. Poblíž jsou dřevníky, kde je pod střechou naskládané suché dřevo, kde nemusíte jako u nás chodit se sekerou po lese a připravovat dřevo na topení. Všechno je zadarmo, opečováváno, má to svého správce. Kempinková místa stojí mnohdy na březích jezer, můžete se i koupat, pokud je počasí, ale na severu většinou bývá chladná voda. Lidé to rádi a často využívají. Tady je trend jet na víkend na takového místo, strávit v něm příjemné chvíle s přáteli, lovit ryby, povídat si, načerpat nové síly a zase zpátky hajdy do práce.
Dál šlapu úhlednou kanadskou krajinou k jihu. Tu stvořil sám Pán Bůh, vymodelovala příroda a člověk do ní zasáhnul jen minimálně. Má všechno, co má mít – toky, říčky, remízky, meze, aleje, vzrostlé lesy, suché, jehličnaté i listnaté, jezera a na nich divoké vodní ptactvo, močály, na nichž roste rákos a orobinec, půdu zemědělsky obdělávanou i půdu jalovou. Podobně tomu bývalo i u nás, jako kluk si to ještě pamatuji, že vše, co jsem zmínil a ještě mnohem víc, až na tu jalovou půdu, bývalo i u nás. Poté však přišla kolektivizace, meliorace, rozorávání mezí, mnohé potoky buďto vyschly nebo se svedly do skruží. Mě při všech těch úvahách cesta přivádí až do malebného a stylového městečka Clinton, a to si mě získává na první dojem tak, že se mi z něj ani věru nechce šlapat dál.
Jižnější končiny Britské Kolumbie jsou téměř holé kopce, veliké sucho, veliké horko, savana, polopoušť. Přibyli lidé tmavší barvy pleti, nejen s rysy asijskými, ale i arabskými. Taková je závěrečná pasáž cesty Britskou Kolumbií. Krajina se skutečně jakoby mávnutím kouzelného proutku změnila k nepoznání takřka v poušť. Mé kanadské dny jsou takříkajíc sečteny. Do Vancouveru je to necelých 300 kilometrů. Můj předpoklad, že to bude z Anchorage přibližně 4500 kilometrů, se ukazuje jako správný.
Je úterý ráno 29. srpna. Přesně před měsícem ráno jsem stál na ploše mošnovského letiště a na druhý pokus jsem se pokoušel dostat přes Prahu a Frankfurt na americký kontinent. Podařilo se mi to. Po měsíci mohu říct, že mám najeto 4242 kilometrů, světla Vancouveru na dohled, a když jen suše počítám, docházím k závěru, že musím zpomalit. Pokud by měla Panamericana mít 24 tisíc kilometrů, plus minus něco málo, a já bych měl šlapat každý měsíc čtyři tisíce, tak po Vánocích nemám co dělat. A já to mám rozplánováno na měsíců devět. Ale flákat se nebudu, pokud přijedu dřív, o to to pro mě bude výkon hodnotnější a ukončím expedici dříve. Ale je to zatím předčasné, protože i když je 4200 kilometrů sice slušná porce, nejsem samozřejmě ani v jedné třetině, takže hurá na kůň, jak říkají cyklisté, a šlapej, cyklisto, vesele dál…
Šlapat tak předlouhým údolím, jako je toto, v tomto případě nejprve údolím řeky Thompson a pak údolím řeky Fraser, je velikým zážitkem. Cesta skutečně hned klesá na úroveň vodní hladiny a hned zase vystupuje téměř k oblakům, odkud se ta říčka zdá jako malá stříbrná stužka, kolem které jezdí vláčky, jak je známe z modelových dětských stavebnic. A tak se to v průběhu dne a dnů opakuje nesčetněkrát a člověk je z té cyklistiky docela rozradostněný a unavený zároveň, protože je to stále nahoru a dolů.
Stavím stan a zjišťuji, že obsluhu u pumpy vykonává a celou ji má v nájmu Asiat, Jihokorejec. Jmenuje se Jang. Zve mě ke stolu a nabízí mi brambory a maso, jenže já jsem k asijským masům poměrně nedůvěřivý. A tak zjišťuji, co to je za maso. On, že býk. Já na něho: „Příteli, to není býk, já poznám hovězí, neb jsem od fochu.“ Dušuje se, neustále mě přesvědčuje, že to je skutečně hovězí, ale asi na třetí moji důraznou otázku skutečně přiznává, že se jedná o psí maso. Tak mu poděkuji, snídám brambory a čaj, ale vůbec se na něj samozřejmě nezlobím, protože asijská kultura je úplně jiná, jiné náboženství, jiné zvyky, jiná tradice, proč bych se měl na něj zlobit. Pouze odmítnu a vzápětí se tento člověk ukazuje jako skutečně srdnatý muž, protože mě na cestu ještě vybavuje vodou a dává mi nějakou sladkost.
Z křižovatky před městečkem Hope sjíždím z jedničky na silnici číslo sedm, která mě taktéž přivede do Vancouveru, ale je méně frekventovaná a navíc vede opět farmářskou krajinou. A já toho samozřejmě už konečně využívám k návštěvě farmy, v tomto případě se jedná asi o 80ha rodinnou farmu, kterou vlastní Kanaďan původem z Holandska. Ptám se ho, zda jeho srdce nezůstalo v Evropě, v Holandsku. Říká, že nikoliv, já jsem Kanaďan myslí i srdcem. S manželkou vychoval na farmě dvanáct dětí, z nichž dvě zůstaly na farmě a věnují se zemědělské činnosti. Je to farma, která produkuje mléko. Farmář pěstuje kukuřici a suší seno na zimu, jinak se krávy pasou převážnou část roku a zbytek produktů samozřejmě kupuje, protože farma není tak velká, aby si mohl dovolit na orné půdě všechno produkovat, vyjde ho levněji, když část věcí nakoupí. Do Kanady přišel v roce 1950 a vylíčil mi, jaké to zde tenkrát bylo. Změny, které nastaly za relativně krátké období, jsou ohromné. I on si stěžuje, jak málo lidí se věnuje nebo si váží či spíše neváží zemědělské práce, venkova a přírody. To asi bude všude poměrně stejné nebo alespoň podobné.
Jak tak šlapu a přemýšlím, najednou vidím, že mně chybí do Vancouveru už jenom 50 kilometrů. Původně jsem se rozhodl, že do města vjedu až ráno, ale protože jsem telefonicky domluven s přítelem, u nás taktéž známým malířem a sochařem, Miroslavem Matyáškem, že u něho pár dní pobudu, přišlápnu a snažím se být u něj ještě před setměním. Musím ovšem prošlapat celým Vancouverem, protože Mirek bydlí v jihozápadní části. Na samém sklonku dne, kolem desáté hodiny večerní, si podáváme ruku. Šlapal jsem beze dne odpočinku jeden měsíc a jeden den, zvládnul jsem cestu z Anchorage do Vancouveru. Tachometr mi ukazuje 4564 kilometrů. Jsem docela unavený, těším si, že si odpočinu, vyperu prádlo, připravím fotky, poštu, a vybavím všechny ty cestovatelské věci, které člověk na zastávkách musí nezbytně učinit. Vancouver patří nebo se řadí mezi nejkrásnější města světa, vedle Sydney, Prahy, Paříže a tak dále. Panuje tu poměrně stabilní počasí. Je o trošičku málo jižněji než Praha, těsně pod padesátou rovnoběžkou. Vstoupil do širšího povědomí světovou výstavou Expo, a v roce 2010 se tu budou konat Zimní olympijské hry. Z Vancouveru už to není daleko k americké hranici, takže pomalinku rekapituluji svoji kanadskou část.
Místní krajanské noviny mají zájem udělat se mnou rozhovor, a tak jeden z odpočinkových dnů věnuji setkání s panem Vladimírem Cíchou, redaktorem a dopisovatelem několika krajanských časopisů a novin. Povídáme si o cestě, o cestování a o životě vůbec. Je to velmi příjemně a plodně strávený čas. Mirek mi obětavě ukazuje krásy Vancouveru a taktéž mě zasvěcuje do tajů krásné a náročné sochařské a malířské práce. I v těch několika chvílích, které zde u něj trávím, vidím, jak vypadá příprava na výstavu a na vernisáž, kterou se chystá v listopadu v České republice uskutečnit. Kanada je ohromný a překrásný kus světa, jsem nesmírně rád, že byla ke mně vlídná stejně jako její obyvatelé. Možná nejvýstižněji bych se mohl rozloučit pozdravem „BBC“, jak jsem to viděl na poznávacích značkách automobilů – Beautiful British Columbia, a já bych přidal ještě jedno „B“: Bye Beautiful British Columbia, a někdy zase na viděnou.
text a foto: Víťa Dostál