***

Letošní oslavy vzniku samostatného Československa jsem strávil v posteli. Klasická viróza. Bylo to tuším 89. výročí odtržení od rakousko-uherské monarchie, to ale není důležité. Znáte to, když vám není dobře, pijete čajíčky, měníte propocená pyžama, polykáte tabletky a k tomu je neustále zapnutá televize, aby ten čas lépe utíkal. O víkendu normálně nemáme čas televizní pořady vůbec sledovat a teď najedou zrovna o státním svátku… Samá sláva a do toho tak hodnotné a nadčasové pořady jako je Hledání ztraceného času nebo Ta naše povaha česká. Moudra lidí, kteří v těchto dvou pořadech vystupují si netroufám tlumočit, abych je snad nezkomolil, natolik si právě jich vážím. Hlavou mi běhaly myšlenky zleva doprava a zase zpátky a jako puk se odrážely od jednoho mantinelu k druhému. Jediné, k čemu jsem došel, je, že jakékoliv kategorické tvrzení, vyhraněný názor a neschopnost přijmout jiný úhel pohledu na věc a neochota připustit, že „to možná tehdy bylo trochu jinak, ale kdo ví…", je projevem slabosti.
Stejně jako každá kritika či hodnocení více vypovídá o kritikovi či hodnotiteli než o hodnoceném, tak i podání historických událostí přímo závisí na osobě či instituci, která historická fakta zasazuje do souvislostí a komentuje. Vezměme jen učebnice dějepisu základních škol okolních evropských zemí. Ty vznik Československa označují za nacionalistický puč skupiny ekonomické a politické elity uvnitř fungujícího a dynamicky se liberalizujícího státního uspořádání. Toho, které patřilo v Evropě k nejsilnějším a nejstabilnějším. Po osvobození, vzniku, založení, odtržení (sloveso lze použít skoro jakékoliv) Československa vznikly tři slabé, potácející se, vojensky snadno podmanitelné země roky bojující s hladomorem a politickou nevyzrálostí. (To poslední pro nás platí doposud.)
Je rok 1919, Václavským náměstím pochodují davy, tisíce, možná statisíce nadšených lidí, pyšných na lidové kroje, uniformy sokolské, legionářské, vojenské, pracovní stejnokroje. Člověk by skoro záviděl – zažít to, být tam s nimi, prožívat to také. Je to síla. Co nám z té národní hrdosti zbylo? Nagano? Kdo neskáče není Čech? A je to skutečně národní hrdost? Kde je hranice mezi národním uvědoměním a nacionalismem a kde se na tomto ekvalizéru pohybuje Daniel Landa? Nevím. Je ale osvobozující připustit si pochybnost. Kladu si otázku spolu s diskutéry následujícího pořadu, co je češství, co je národní hrdost, na co můžeme být jako Češi hrdi? Havel? Forman? Wichterle? Tak to možná vidí cizinci. Tatrovka, Škodovka, Zetor, Baťa, Zbrojovka? Nebo z cyklistického pískoviště Author a Kalaš? Je ale vůbec nutné hledat v dnešní panevropské atmosféře na čokoládách, jogurtech, kolech, oblečení, zda jsou „české"? „Podporuji české výrobce", mohla by znít životní proklamace. Anebo „podporuji české majitele"? Kdo je kdo? Je v tom dost guláš (maďarský).
Pak to ale přišlo. Jan Burian, člověk moudrý, vzdělaný scestovalý, Čech a milovník českého jazyka každým coulem, prohlásil něco v tom duchu: „dávám přednost lidství před češstvím". To je ono, říkám si! Dokážu být stejně hrdý na newyorské hasiče, argentinského vynálezce, nigerskou matku, kanadského politika, či německého cestovatele, jejichž život je naplněn lidstvím. Snad jen díky lidství T.G. Masaryka nepochybujeme o smyslu říjnového puče před 89 lety. Lidství Václava Havla vytáhlo Českou republiku do nejvyšších pater světové politiky, díky mimořádnému lidství se zapsali Hanzelka se Zikmundem do srdcí celého našeho národa i národů, jejichž územími projížděli. Když se budeme chovat jako lidé jeden k druhému na kole, v dopravě, v přírodě i k přírodě samotné, bude úplně jedno, jestli jsme Češi, Slováci, Slezané, Chodové, Maďaři nebo zda značnou část naší země osídlí Holanďané a Ukrajinci.
Na jedno jsem ale přece jen přišel, na co jsem hrdý jako Čech, či spíše obyvatel tohoto území, této části planety. Rád to ukazuji návštěvám a jsem opravdu nekonečně pyšný. Je to však věc, za níž nemůžeme, o níž jsme se nijak nezasloužili, za níž pouze můžeme být vděční a s pokorou ji užívat. Je to příroda. Krásná, mimořádná, malebná, pestrá a jako stvořená pro to, aby se v ní jezdilo na kole.
Ovšem lidsky.