Jeden z nedávno dokončených úseků na severu, mezi Ústím nad Labem a Velkým Březnem, nás přivedl k úpatí Bukové hory, drzé falešnice s dvojí tváří. Zatímco od řeky se pyšně vypíná do mraků a vyhlíží značně nedobytně, z opačné strany budí dojem, že se k televiznímu vysílači na jejím vrcholu jede vlastně po rovině. I to je ovšem šalba a klam, jak se snadno přesvědčí ten, kdo zkusí náš okruh objet obráceně.
O cyklisty je v Ústí nad Labem dobře postaráno, když vystoupíte s kolem z vlaku na Střekově, můžete se po perfektní asfaltové cyklostezce vydat podél řeky proti proudu k jihu do Litoměřic a Roudnice, nebo opačným směrem na Děčín. My jsme při naší expedici na sever odjeli a od jihu se vrátili, trasa se dá ale i podstatně zkrátit při použití vlaku z Křešic k návratu do výchozího bodu, či naopak prodloužit, třeba pokud se rozhodnete zpestřovat si touhle a podobnými odbočkami dálkové prázdninové putování podél celé řeky.
Náhrobní kámen na venkovském hřbitůvku
V Ústí se cyklostezka protáhne pod starým i novým mostem, visícím na lanech šikmé věže, tyčící se nad vodou jak hrozící ukazováček protější Mariánské skály. Není se čemu divit, zepředu mohutná, strmá a vysoká kamenná stěna je zezadu už téměř celá odkutaná a odstřílená obrovským lomem. Nebude už dlouho trvat a lidští mravenečkové ji rozeberou docela. Za městem se jede chvíli přímo podél řeky, než přijde na řadu první vesnička a první zastavení. Ve Valtířově jsme se zašli podívat na malý hřbitůvek, kde pod vysokými tújemi sní věčný sen muž, kterého tady na severu zná snad každý.
Zajíc Březňák z Alenčiných dobrodružství v Říši divů není zrovna dvakrát sympatická postava, snad proto se rozhodli sládci velkobřezenského pivovaru dát svému stejnojmennému produktu lidštější tvář a v trochu cimrmanovském duchu rozjeli kampaň, která přinesla ohromující úspěch. Celému Ústecku se dnes neřekne jinak než kraj Březňáka, z vývěsních štítů hostinců, pivních tácků i etiket na lahvích se na vás dívá stejný sympatický obličej, máčející si plnovous v orosené sklenici piva, tvář muže, vzhledem i krojem probouzejícího představy zlatých časů prvních let dvacátého století, kdy ještě lidstvo netušilo, jaké hrůzy na něj čekají v jeho zbytku. Stejná tvář se na nás dívala i z pietně udržovaného náhrobku na valtířovském hřbitově, mramorovou desku zdobí prostý chmelový věneček a stručný nápis „Viktor Cibich, muž, který dal pivu tvář".
Pěší mezihra na skalách Vrabince
Za Březnem cyklostezka končí, kdo chce dál podle vody do Děčína, musí na silnici. Pro nás to ale znamenalo už jen popojet do sousedních Těchlovic, kde jsme konečně odbočili do kopců údolím Rychnovského potoka. Přímo nad hlavami se nám zvedalo mohutné skalní sousoší, tři čedičové špice s nepatrnými zbytky dávno zpustlého středověkého hrádku Vrabince. Neodolali jsme lákání k návštěvě zvoucí červené značky, u plotu jediného stavení v podhradí zamkli kola a dopřáli si krátkou pěší vrcholovou prémii, v závěru doplněnou lehkým horolezeckým výstupem na jednu z kamenných věží.
Už cestou nahoru jsme začínali tušit, že za trochu námahy budeme štědře odměněni. A nezklamali jsme se – hluboko zaříznuté labské údolí jsme si mohli shora prohlédnout až ke stolové hoře Děčínského Sněžníku, na opačné straně opatrně vykukovala nad zalesněným hřbetem špička vysílače na Bukové hoře, náš příští cíl, přímo pod námi se klikatila úzká silnička, kterou jsme ho měli dosáhnout. Na sousedních skalních hrotech byly ještě dobře patrné zbytky rozvalin někdejšího hrádku, trosky zdí a kameny, svázané dohromady už jen roštím a šlahouny břečťanu, doplněné občas kaskadérsky zavěšenou a rachiticky zkroucenou borovicí. Srdce romantiků plesala a i skeptici museli uznat, že to tu má něco do sebe.
Dvě varianty výšlapu na Bukovou horu
Ze špičky Vrabince vypadala cesta do Rytířova směšně pohodová, úplně jinak se ale tvářila, když jsme dole opět vyskočili do sedel, hezky strmě stoupala a mocně nás zadýchávala až do vsi, kde jsme měli na vybranou ze dvou možností. Snadná a nepříliš dobrodružná pouť na Bukovou horu vede dál po silnici až do Rychnova, kde se uhne vpravo na silničku přímo k vrcholu. Tuhle fádní nabídku jsme pochopitelně okamžitě odmítli a střemhlav se vrhli na druhou variantu, průzkum dřevařských silniček, kroutících se po úbočí. S dobrou mapou v ruce to až tak velký problém nebyl, Rytířov jsme projeli místo po silnici vpravo odbočující cestou, chvílemi sklonem připomínající střechu kostela, za vsí jsme se otočili i s kamenitou lesní asfaltkou do protisměru a začali vytrvale stoupat.
O důvěru týmu v mé vůdčí schopnosti jsem málem přišel ve chvíli, kdy začal sice příjemný, ale poměrně dlouhý sjezd. Všem bylo jasné, že všechna předešlá námaha přichází nazmar a bude třeba začít znovu, naštěstí ne úplně od základu, tak hluboko jsme zase neklesli. Zrádci volající po návratu byli rychle umlčeni, vzpoura potlačena a vzápětí se potvrdila i správnost navigace – nezbloudili jsme, cesta se jen protáhla vedlejším údolíčkem a znovu začala stoupat. Ještě jsme na chvíli zastavili na další vyhlídce do údolí Labe a po pár zákrutech se octli na rozcestí, kde se zleva připojovala cesta z Rychnova, to už byl vrchol na dosah. Zbýval jen kousek asfaltu a závěrečné metry pěšinou, vyšlapanou napříč loukou přímo k Děčínské chatě, příjemné osvěžovně s teráskou, nesměle se krčící přímo u paty obřího televizního vysílače.
Koníček osvíceného císaře a vyhlídka slavného cestovatele
Před nástupem satelitů a digitálního vysílání zásobovala věž na 683 metry vysoké Bukové hoře televizním signálem Čechy od Lužických hor až k severním okrajům Prahy. Původní železný vysílač zničil hned po pár letech požár, a musel být v roce 1966 odstřelen, nový železobetonový obr jej nahradil o deset let později. Žádnou vyhlídkovou plošinou se nepyšní, turistické veřejnosti je nepřístupný, a tak je třeba za rozhledy trochu popoběhnout kolem plotu. Přímo z terasy chaty si vychutnáte hned dvě světové strany najednou, dokonalé panoráma hor a kopců na severu a východě, od Jedlové a Ještědu, přes Ralsko a Bezdězy, až k v popředí dominujícímu Ronovu a Vlhošti, prvním reprezentantům Kokořínska.
Z druhé strany hory se otevře pohled na hluboce zaříznuté údolí Labe v kopcích Českého středohoří, díky pohledu z nezvyklé strany k nepoznání změněné Ústí, to vše v nekonečném moři lesů, zarámovaném holými hřebeny Krušných hor. K tomu je ale třeba popojít pár kroků na skalní vyhlídku, pojmenovanou po slavném německém přírodovědci a cestovateli Alexandru von Humboldtovi, který si sem údajně odskočil mezi návštěvou kanibalů v Africe a poznávacím zájezdem na Sibiř. Jeho návštěvu podle průvodců připomíná léty už značně omšelý nápis na skále, který jsme ale nenašli. Historicky skutečně doloženou návštěvou významné osobnosti na Bukové hoře je výlet Josefa II., který sem přijel kočárem 14. října 1778. Cestování bylo jedinou skutečnou vášní jinak celkem dost asketického císaře. V lehkém kočáře a s nepočetným doprovodem se čas od času vydával do všech koutů rozlehlé habsburské říše, aby se na vlastní oči přesvědčil o poměrech ve svých državách, samozřejmě inkognito, pod pseudonymem hraběte z Falkenštejna.
Cestou necestou ke skutečné rozhledně
Třetím vyhlídkovým bodem našeho putování byla úplně nová rozhledna u Náčkovic, do dřeva a kamene cudně oděná věž vysílače mobilních operátorů, doplněná vyhlídkovým patrem pro turisty. Z Bukové hory jsme k ní mohli dojet po silnici, místní znalci ale doporučili hřebenovou cestu poli a loukami, při které jsme teoreticky neměli ztrácet výšku a užít si víc legrace. První bod moc nefungoval, výšku jsme sice udrželi, ale jen díky tomu, že z každého sjetého kopce jsme vzápětí šplhali na stejně vysoký další. Zato legrace jsme si užili až nad hlavu, kteréžto výšky občas dosahovala i tráva na loukách, jež jsme projížděli, trochu adrenalinu a vzruchu přinesl i průnik elektrickým ohradníkem obehnanou pastvinou, kdy sveřepý útok dobytčat na majitele červených dresů předznamenal, že po golfu a baseballu je na vítězném tažení do Čech zřejmě i corrida.
Ač výšky vcelku zanedbatelné, poskytla nová rozhledna za pouhých patnáct korun českých další dokonale zubaté panoráma českých hor. Za litoměřickým Sedlem se už ale otevřel i pohled hluboko do vnitrozemí, k Řípu, osaměle trčícímu z nekonečné roviny Polabí. Šokující byl pohled zpátky – Buková si z téhle strany vůbec nezaslouží titul hory, z polí a luk nikterak nevyčnívá, lokalizovali jsme ji jen podle televizního vysílače, který díky kupovité oblačnosti v pozadí budil dojem rakety startující z obřího kosmodromu.
Jak trocnovský zeman ke Kalichu přišel
Závěrečný přesun od Náčkovic zpátky na Polabskou cyklostezku jsme si zpestřili ještě jednou zajímavou exkurzí, u Třebušína jsme odbočili kousek po žluté značce ke skalnímu suku, na kterém kdysi stával hrad Kalich. Původně dřevěnou tvrz řádu německých rytířů dobyl v roce 1421 Jan Žižka a na jejím místě vystavěl kamenný hrad, jehož věž se podle dobových vyobrazení rozšiřovala ve tvaru kalicha. Bývalý trocnovský zeman se pak podle ní psával též „z Kalicha". Vypadá to, že chalupářství má u nás podstatně delší tradici, než se doposud myslelo. Husitská posádka, usazená na hradě, jej ovládala ještě řadu let po Žižkově smrti, ale koncem 15. století nakonec stejně zpustl a dnes po něm není téměř památky. I tak se ale vyplatí odložit na chvíli kola a vydat se pěšky na vrchol za vyhlídkou do kraje, i na protější vrch Panna, přizdobený též zbytky středověké tvrze.
Závěrečné kilometry návratu byly zprvu rychlým sjezdem z kopců Středohoří až dolů k řece, z Třebušína přes Býčkovice do Křešic, zpátky na Polabskou cyklotrasu, která tu není zrovna v nejlepší formě. Až k začátku cyklostezky u Litoměřic jsme se drncali většinou rybářskými pěšinkami a polními cestami. Podobných drsnějších úseků bylo u vody ještě pár i u Žalhostic a Žernosek, ale celkově byla cesta zpátky do Ústí rychlým a příjemným přesunem atraktivním krajem Porty Bohemiky, kde se všude kolem nás zvedaly kopce a hory, a my byli náramně spokojení, že se do nich už nemusíme šplhat.
Informace
Délka trasy
Celý okruh 90 km, použitím vlaku k návratu z Křešic do Ústí nad Labem-Střekova se zkrátí na 60 km
Doporučené mapy
SCHOCart 107, České středohoří 1 : 60 000
SCHOCart 107, České středohoří, 1 : 75 000
KČT 11, České středohoří východ, 1 : 100 000
Ústecký kraj, nejen cyklistů ráj, 1 : 100 000, soubor tří cykloturistických map, rozdávají se sice zadarmo v infocentrech, leč neobsahují turistické pásové značení, pouze cyklotrasy, takže mi i trochu uniká význam onoho „nejen" v názvu.
Doprava
Vlakem – na Střekově a v Litoměřicích zastavují i rychlíky na trati Kolín – Ústí nad Labem západ, v Křešicích pouze osobní vlaky, přeprava kol bezproblémová, formou rozšířené přepravy spoluzavazadel či pojízdné úschovny. Pokud přijedete v Ústí na Hlavní nádraží, od Prahy či Děčína, stačí na Polabskou cyklotrasu pouze přejet starý most.
Autem – po dálnici D8, v Lovosicích odbočit na silnici č. 30, podle Labe do Ústí. Kempy jsou v Brné a Vaňově, případně můžete okruh trochu pootočit a použít jako výchozí základnu kemp na Střeleckém ostrově v Litoměřicích, přímo na Polabské cyklotrase.
text a foto: Vladimír Pustina