***

A je tu podzim. Tedy téměř. Ale včera už jsem cítil ten podvečerní chlad neslučitelný se zažitými představami o letním období. Při procházce pomalu usínající přírodou mě napadlo poohlédnout se, pravda trochu předčasně, za letošní cyklistickou sezonou. Byla extrémně dlouhá. V krátké mírné zimě se na kole téměř nepřestalo jezdit, jaro bylo krásné, léto jako vystřižené, žádné povodně, tsunami, katastrofy, teroristé, jen ten radar a rozpočtový balíček. Nebýt toho, člověk by si mohl myslet, že se zastavil čas. Přesto mám pocit, že jsem se dostatečně neprohřál, nenačerpal dost sluneční energie a přijde-li tuhé zima, jako že se mezi lidmi říká, že by tuhá být měla, nejsem na ni dostatečně nabit. Buď bylo léto příliš mírné nebo je to tím, že jsem tentokrát nenavštívil žádnou exotickou cizinu, ani nebyl u moře. Zato těch tuzemských zážitků mám nespočet, hezkých i trochu těch šokujících. Krásné bylo ježdění po Českém ráji s desetiletou dcerou, pro niž byly výjezdy na Vyskeř nebo Trosky a denní porce tří desítek kilometrů provázeny pocity vítěze Tour – čirá radost a uspokojení i hluboká únava, vyčerpání a poznání vlastních hranic. Nás oba pak těšilo provázet po Slavonicku a Jindřichohradecku babičku a spolu s ní objevovat vždy něco nového. Zjistil jsem, že provázet někoho, seznamovat jej s místy mně důvěrně známými mě nevýslovně těší. Partu známých jsem v dalších dnech zasvěcoval do tajů a krás Křivoklátska a se zaoceánskou návštěvou jsem sám objevil Jižní královské zahrady Pražského hradu i z dáli viditelnou krápníkovou zeď Valdštejnské zahrady. Zrovna v blízkosti těchto míst jsem kdysi strávil tolik času a našlapal tolik kilometrů cestou do školy. A teď? Prostě nádhera! I v těch nejobyčejnějších věcech a na zdánlivě důvěrně známých místech lze neustále nacházet něco neopakovatelného, nového a krásného.
Zjistil jsem také, že nepotřebuji ztrácet čas prohlídkami zámků a výstav. Stejně se mi za chvíli XYštejni s YZburky pletou. To je samý intarzovaný nábytek, fresky, Biedermeier, jedna přestavba střídala druhou, rekonstrukce, vyplenění husity, požár, povodeň a pořád dokola… Průvodce to zachraňuje peprnými detaily z intimního života panovníka a přidá smyšlenou legendu o nadpřirozeném zjevení, která je za vlasy přitažená ještě víc než skutečnost sama, aby si našinec alespoň něco zapamatoval. Přiznávám – moc mě to nebaví. Výhled z věže do kraje ano, to je jiné káva. Posezení u rybníka jistě! Monotematická výstava umění samozřejmě! V poslední době jsem ale přičichl k technickým památkám. Nejsem technický typ, auta mě nechávají klidným stejně tak, jako manuální práce na poli. Přesto jsme byli schopni strávit hodiny v rozlehlých otevřených štolách v Chrustenicích, v krásném důlním skanzenu Solvayovy lomy, v uzoučkých podzemních chodbách Slavonic, ve vojenské pevnosti Josefov nebo v nádherném Špýcharu u Nového Knína. Také na Kosti jsme raději dali přednost vyhlídkovému okruhu „mučírna" s černou kuchyní, kaplí a sklepeními před luxusními sály. To byly některé z cílů našich letošních cest. A bavily nejen mě, ale i dceru. Možná proto, že prostý život je leckdy mnohem zajímavější, důmyslnější, barevnější než život vrchnosti. Určitě během podzimu některá podobně zajímavá místa přidáme.