První nezdařený útok na horu s bílou čepicí
Asi to nebyl nejlepší nápad, vydat se v půlce listopadu na šumavské hřebeny, ale octnul jsem se s kolem v Sušici, měl celý den čas, počasí přálo, tak proč to nezkusit. Věděl jsem, že nahoře už je něco sněhu, a tak si cestu plánoval jen rámcově, připraven přizpůsobit se okolnostem a stavu cest. Základním cílem byl výjezd přes Svojše na Zhůří a okruh kolem Horské Kvildy, jako maximální varianta se nabízela možnost výšlapu přes Zlatou Studnu až na Churáňov. S návratem jsem počítal přes Modravu, podél Vydry k Čeňkově pile, kde se pro sjezd dala čekat dobře ošetřená silnice.
V první fázi cesty šlo všechno jak na drátkách, sotva znatelné stoupání proti proudu Otavy rychle ubíhalo, silnice čistá a suchá, jen slabý bílý poprašek na kopcích za řekou dával tušit, že nahoře může být hůř. A také bylo, za Rejštejnem odbočuje vlevo silnička na Svojše a stoupání hned hezky přitvrdí, zlatý hřeb programu ale přišel teprve za vsí. To už bylo sněhu všude kolem habaděj, nejvíc ale na silnici, kde mu v pokojném ukládání nebránily větve stromů. Nekonečné serpentiny kroutící se lesem nahoru na Zhůří nikdo neprotahoval, ba ani nesypal, uježděný a místy namrzlý sníh hezky podkluzoval, někde jsem jel a jinde strkal, celou cestu nahoru se modlíc, abych tudy nemusel zpátky.
Rozlehlá pláň Zhůří svým pověstným rozhledem nezklamala, z tisícimetrové výšky se tu přede mnou ve vyrovnaném špalíru uctivě skláněli všichni šumavští obři, Trojmeznou počínaje, přes dvouvrší Roklanů a Poledník uprostřed, až k hřebenu Můstku a Ostrému daleko na západě. Byl jsem v nejvyšším bodě cesty, dokonce o dvaadvacet metrů výš, než je vrchol Churáňova, ale na odbočení do terénu nebylo ani pomyšlení, pod sněhovou peřinou nebylo ani znát, kudy že vlastně vede cestička. Užíval jsem si sice kouzla šumavské přírody v bílém hávu, ale výhradně ze silnice, místo přes Zlatou Studnu na Churáňov jsem se přes Kvildy otočil na Modravu a Srní.
Babí léto v šumavském stylu
Poučen z předchozího nezdaru, naplánoval jsem o rok později šumavskou expedici na konec září, kdy bývá na horách nejkrásněji. Dva dny jsme se toulali v podhůří kolem Otavy, užívali kouzla podzimně vybarvených lesů, ještě znásobeného sluncem, zářícím z oblohy bez jediného mráčku, až třetí den jsme vyrazili na hřebeny. V noci se ale cosi změnilo, ráno už ani zdaleka nebylo rozzářené a na náladě nepřidalo, ani když nás z vlaku místo ve Vimperku vysadili kvůli výluce už ve Čkyni. Bylo to sice jen pár kilometrů navíc, ale pod černou oblohou a v poletujících prvních sněhových vločkách nic moc příjemného. Do konce září zbýval ještě týden, a tak jsme bílou nadílku brali na lehkou váhu, považujíce ji za recesi šprýmující přírody, bláznivý vrtoch, který za chvíli přejde návratem k osvědčené metodě hýčkání cyklistů přívětivým babím létem.
Chyba asi byla, že jsem chtěl cestou na Modravu znovu zkusit zajet na vršek Churáňova. Uražená hora zřejmě intervenovala u svatého Petra, pevně rozhodnuta znepříjemnit mi život děj se co děj. Za Vimperkem už byly všechny kopce kolem bílé, a my byli rádi, že jedeme do kopce, teplota příliš neodpovídala příslušnému ročnímu období. Někde pod Babůrkem nás dohnal sněhový pluh, docela jsme ho uvítali, jet ve dvaceti centimetrech čerstvého prašanu bylo čím dál protivnější, zvlášť když nám občasné poryvy studeného větru přihazovaly něco mokrého nadělení z okolních stromů za límec i pod kola. Nabalené větve smrků u silnice se prohýbaly až k zemi, čekali jsme, kdy nám cestu přehradí první padlý velikán, po zvážení všech nepříznivých okolností vzešlo z porady před rozcestím na Pláních jednoznačné rozhodnutí. Vzhledem k zamluvenému ubytování na Modravě byl stranou ležící Churáňov zavržen a jelo se nejkratší cestou za horkými nápoji na Kvildu. K výsledku hlasování nemalou měrou přispělo, že se stejným směrem vydal i pluh prohrnující cestu před námi.
Churáňov tedy nepadl ani při druhém pokusu, ale užili jsme si aspoň pro cyklistickou expedici poněkud netradičního šumavského koloritu, druhý den jsme zvládli ještě za bíla okruh na Březník, než se sněhové vločky proměnily v daleko protivnější déšť. Útěchou na závěr nevydařené expedice byla cesta z Antýglu na Čeňkovu pilu. Dopřáli jsme si návrat do podhůří cestou podél Vydry, cyklistům za normálních okolností zapovězenou, správně předpokládaje, že díky nesympatickému počasí ji budeme mít sami pro sebe. Mohli jsme si tak zase jednou vychutnat divokou vodu, řítící se mezi balvany a strmými stěnami skal ve stínu staletého hvozdu, posílenou ještě nahoře tajícím sněhem, chybu neměla ani další ochutnávka šumavského grogu ve stylovém prostředí proslulé Turnerovy chaty.
Zkrocení zlé hory
Další termín, který jsem na pokoření Churáňova zkusil, byl loňský červen. Na Kvildě jsem měl sraz s partou brněnských kamarádů, jimž jsem měl pár dní dělat průvodce rájem šumavským, jak hezky říkal svým milovaným horám Karel Klostermann. Ráno jsem se ještě v médiích ujistil, že na českých horách nehrozí vánice ani laviny a poté opět zkusmo zařadil návštěvu Churáňova do cestovního rozvrhu. Tentokrát jsem začínal už ve Strakonicích, s cílem prozkoumat cestou do hor zdejší bohatou nabídku značených cyklotras. Pohyboval jsem se většinou po vedlejších silničkách, jen ze Smiradic do Kraselova kličkoval po rozbité lesní cestě, která se ale kvalitou od našich okresek zase tak moc nelišila, jen místo aut mne tu oblažovali vesničtí synci na letitých čezetách s uřezanými výfuky.
Šumavských velikánů jsem se poprvé dotknul ve Vacově, odkud je to jen coby kamenem dohodil na Javorník. Ten mi ale tentokrát na srdci neležel, prohlédl jsem si ho zdálky a popojel do Stach. Churáňov je odtud skoro už na dohled, jen cesta nahoru je trochu klikatá, tedy pokud se někdo nechce drápat nahoru strmou silničkou od Pucherského mlýna, která sklonem odpovídá tak sjezdovce nejtěžšího kalibru. S kolem obtěžkaným vaky jsem volil pohodový výjezd přes Pláně, bylo chvíli po poledni a měl jsem spoustu času, na Kvildě jsem byl očekáván až navečer. Ukolébán hezkým dnem, zapomněl jsem na podlé nápady trucující hory a na chvíli zaparkoval v lákavé zahrádce přívětivé horské chaty, což byla samozřejmě hrubá chyba. Jen jsem lehce poobědval a zahnal žízeň, zákeřná koalice Churáňova a svatého Petra mě ještě nechala trochu poodjet, abych se neměl kam schovat, a vzápětí přitáhla s těžkou artilerií. Obloha zčernala přesně ve chvíli, kdy jsem došlapal na hřeben a do pohostinné náruče civilizace bylo na všechny strany stejně daleko, hromy, blesky a přívaly vod, ve kterých si do mne občas cvrnkla nějaká ta ledová kroupa, na sebe nenechaly dlouho čekat.
Jenže protivný kopec a řízením počasí pověřený světec to tentokrát se svou bojovou taktikou překombinovali. Nemaje se kam ukrýt, uháněl jsem k cíli o to rychleji, strhal všechny rekordy v jízdě z Huťských Plání na Zadov a za chvíli už se smál u pivka, schovaný pod útulnou střechou hostince těsně před cílem. Bouřka se časem přestěhovala do podhůří, zatímco tam vydatně splachovala mé moravské kamarády, hledající cestu do hor někde u Vimperka, já konečně stanul na nenápadném, a rozhledem nijak oplývajícím vrcholu Churáňova, na bílém patníku vedle plotu meteorologické stanice.
Závěr cesty byl z celého dne nejsympatičtější, lesem a mírně zvlněným terénem jsem popojel na Zlatou Studnu, rozsáhlou horskou louku, kde už nic nepřipomíná někdejší osadu a sklárnu, a dál k Horské Kvildě, s jejími dřevěnými roubenkami na březích Hamerského potoka, spěchajícího k Vydře po úbočí Sokola. Na chvíli jsem se zastavil u Jezerní slatě, sice jedné z největších na Šumavě, ale už tak zarostlé rašeliníky, že jezírko, za něž vděčí svému jménu, nespatříte ani z dvoupatrové dřevěné rozhledny. Ocitl jsem se tu zároveň i na rozvodí, část slatě odvodňuje Hamerský potok do Otavy, zbytek Kvildský potok do Vltavy, podle něj mne čekal závěrečný sjezd na Kvildu.
Churáňov místo hory plné zlata
Další den, už v plné sestavě, jsme odstartovali okruh nejhezčími vrcholovými partiemi Šumavy. Z Kvildy na Filipovu Huť, kde za Tetřeví slatí ční z hraničních hvozdů jak rozevřená kniha dvojvrší Roklanů, poté sjezd na Modravu, k soutoku tří potoků, tvořících dohromady Vydru. Prvním cílem byl průzkum proti proudu Modravského potoka, na vlastní kůži jsme se jeli přesvědčit, že z Březníku se stále nemůže k víc než půl století zapovězenému hraničnímu přechodu na úpatí Luzného. Podle staré báje je hora s kamenným vrcholem plná zlata, podzemní duchové prý jednou podarují všechny chudé a na Šumavě pak bude stát jeden zámek krásnější než druhý, od nás ale zatím na Luzný nemůže chudý ani bohatý. Prohlédli jsme si Luzenské údolí aspoň zdálky od bývalé hájovny, přeměněné v sympatický hostinec, a pokračovali v klasickém okruhu namísto pachtění k vrcholu zapovězené zlaté hory.
Přejeli jsme Černou horu, nabízející znovu pohled nejen na Roklany, ale i na celé Šumavě zcela nejvyšší Javory. V dalším údolíčku jsme si prohlédli působivé kulisy falešného pramene Vltavy, umělou nádržku, kterou tu dal pro pohodlí své i návštěvníků vyhloubit majitel někdejší chaty. Vodu skutečného pramene sem přivedl zpod kořenů smrků ve svahu Černé hory podzemními dřevěnými rourami, nová úprava se dostala do průvodců i na pohlednice a tak vydržela dodnes, kdy z chaty zbylo jen pár kamenů a malý pomníček, připomínající, že za války tu byl koncentrační tábor pro zajaté důstojníky.
Další stoupání nás přivedlo na nejvyšší bod celého okruhu, lesní cesta se protahuje těsně pod vrcholem Stráže, z výšky 1285 metrů pak klesá přes Bučinu na Knížecí Pláně. Dnes už je tam úplně nová cyklostezka, my měli smůlu, že jsme se natrefili přímo k jejímu zrodu a pár kilometrů drncali po hlíně a hrubém kamení podkladu. Útěchou nám byla krásná představa, že až na pár závěrečných metrů pojedeme odtud na Churáňov pořád s kopce, a dobývat vrchol hory několikakilometrovým sjezdem, to se nepodaří až tak často. Na obnoveném pláňském hřbitově jen obrovský dřevěný kříž nahrazuje zbořený kostel, na opačném konci bývalé osady jediná přeživší dřevěnka dnes funguje jako výletní hostinec, tam jsme poobědvali a pokračovali ve sjezdu. U Borových Lad jsme znovu potkali Vltavu, tady už docela slušný potok, za můstkem přes ni se odbočuje na cykloparkoviště u začátku povalového chodníku do nitra Chalupské slatě. Uprostřed se skrývá největší slatinné jezírko v Čechách, hloubka zrádné rašeliny tu dosahuje sedmi metrů a na břehu číhají masožravé rostliny, naštěstí nepříliš urostlé. Pod modrou oblohou a koupající se ve slunečních paprscích je to určitě nejhezčí slať na Šumavě. V noční podobě, větru a dešti byla bezvadnou kulisou pro hororové scény ve filmovém Králi Šumavy.
Na Chalupskou slať hned navazuje Novosvětská, kousek za ní jsme se napojili na moji trasu z předchozího dne a z Huťských Plání téměř po rovině hravě zvládli další výšlap na zkrotlý Churáňov, teď už mírný a téměř se lísající, na vršku jsme potkali výpravu cykloturistického potěru a pár dětí na koloběžkách. Nikdo mi nechtěl věřit, na jak záludné hoře se pohybujeme. I svatý Petr si hleděl vyžehlit pošramocenou reputaci, v nádherném počasí nikdo nepospíchal s návratem, a tak jsme si z Horské Kvildy přidali ještě přejezd sedla mezi Sokolem a Březovou horou, lesní silničkou do Filipovy Hutě, kde se náš okruh uzavřel.
Informace na cestu:
Délka tras:
I. Sušice-Svojše-Zhůří-Kvilda-Srní-Sušice, 75km
II. Čkyně-Vimperk-Kvilda-Modrava-Březník-Antýgl-Sušice, 100km
III. Strakonice-Stachy-Churáňov-Jezerní slať-Kvilda, 60km
IV. Kvilda-Březník-Bučina-Chalupská slať-Churáňov-Filipova Huť-Kvilda, 70km
Doporučené mapy:
Jihočeské cyklotrasy II., Šumava, 1 : 75 000
asi jediná mapa u nás, na kterou se vešla celá Šumava a jako bonus ještě Novohradské hory
KČT, cykloturistická mapa č. 16, Šumava-Prachaticko, 1 : 100 000
textová část obsahuje itineráře všech značených cyklotras, seznam ubytování, cyklopůjčoven, prodejen a opraven
Informační střediska:
Ve Vimperku na náměstí najdete městské informační středisko, infocentra Správy NP a CHKO Šumava jsou v Sušici, na Kvildě i Modravě, specialitou je samoobslužné informační středisko na Bučině, spojené s vyhlídkou na Alpy
Doprava:
Na železniční trati z Plzně do Českých Budějovic se přestupuje v Horažďovicích-předměstí na Sušici, nebo ve Strakonicích na Vimperk. Do Sušice jezdí přes Strakonice i přímé vlaky ze Zdic, s přípojem od Prahy.
Autem se na Kvildu dostanete jak přes Srní od Sušice, kam se jede z Plzně přes Nepomuk a Horažďovice, tak od Vimperka, který je na pokračování „strakonické čtyřky“, spojující Prahu s hraničním přechodem ve Strážném. Praktickou pomůckou jsou tu sněhové řetězy i ve zdánlivě letních měsících.
text a foto: Vladimír Pustina