Úvod » Články k časopisu » Podkarpatská Rus včera a dnes

Podkarpatská Rus včera a dnes

První výlet "za hranice všedních dnů" jsem s kamarády podniknul koncem září roku 1993. Všední dny čerstvě rozpadlého Československa pro nás tehdy končily za obcí Vyšné Nemecké; dál se rozprostíraly kraje, o nichž mezi lidem kolovaly nejrůznější báje, mýty a pověsti, které ovšem tím spíš podněcovaly naši touhu se tam rozjet. Jak šel čas, pronikal jsem dál a hloub do podivuhodných zemí "Divokého Východu", ale ty dva týdny v pohádkových ukrajinských Karpatech už ve mně zůstaly napořád.
Přešlo dvanáctero zim a dvanáctero jar a mnoho vody proteklo Tisou i Užem. Častokrát za tu dobu jitřily mou mysl různé články, fotky, filmy a vyprávění o tom hornatém cípku široširé Ukrajiny a kdysi i široširého Československa. Změnil se nějak, nebo zůstal takový, jak mi ho růžovými barvami kreslí slábnoucí paměť? Loni už jsem to zvědavostí nevydržel.

Přechodu do Užhorodu se běh času nijak nedotkl. Fronta aut se pořád táhne kdovíkam, dál se vesele pašuje a podplácí, ukrajinští celníci se nepřestali chovat jako páni světa. Pravda, už je dovoleno jet na kole, netřeba se opět cpát do autobusu, aby nás převezl přes čáru, přetrvala však podivná bumážka, na kterou musíme posbírat razítka, zrovna tak i celní deklarace a prověrka bagáže. Sakra, Jardovi při tom vypadnul kapesní nožík; že on ho určitě neuvedl v kolonce Zbraně!
A obrovitý soldát na kopečku za hranicí, takto památník Ukrajina osvoboditelům, má stále sveřepě nakročeno k západu a veksláci a taxikáři jako by se nepohnuli ze svých štaflů. Vypadá to slibně!

Vlak
Tak jako před lety se chceme přiblížit k horám po železné doróze a kvůli průtahům na přechodu sebou musíme hodit, vlak nepočká. Užhorod kolem proto vnímám jen letmo, přesto se mi zdá, že ubylo socialistické šedi a zchátralosti i děr na ulicích a naopak zůstala poklidná atmosféra nevelkého města.
Zastavujeme jen u banky v centru. Má otevřeno i v sobotu, což aby u nás jeden pohledal, a nabízí lepší kurz než veksláci, což moc nechápu. Velká změna se stala s penězi. Zatímco v třiadevadesátém valutčici postávali na trzích s igelitkami barevných papírků zvaných kupony karbovance, které se směňovaly za dolar v kurzu 1 : 13 000, nyní dostanete za americký ůbaks” něco přes pět hřiven.
Na nádraží zažívám mírný šok. Když jsme tu kdysi v omšelém baráku pátrali po čase odjezdu spoje do Solotvina, odkázali nás na přednostu stanice, vodkou notně zmožného chlapíka v jakési modré hazuce u stolku nádražní restauračky. Ten bodrý muž zvedl zarudlé oči od stakanu a ztěžklým jazykem pronesl památná slova: “Éto óčeň ťažólyj vapros.” Rád jimi na různé otázky odpovídám doposud.
Dnes tu svítí novotou moderní budova připomínající zvnějšku snad nějaký moderní uherský hrad; uvnitř je všude sklo, leštěný kámen, na světelných tabulích blikají odjezdy a příjezdy vlaků, uprostřed haly bublá fontána. U okének už nestojí hodinové fronty a pokladní se dokonce pokoušejí netvářit kysele.
Unavené pláckartné vagóny, kde průvodčí vymetal smetí ven dírou v podlaze, nahradila električka, prostornější obdoba našeho pantografu, s novými plastovými okny místo vzpříčených dřevěných. Celý dojem jenom kazí fakt, že koleje do Solotvina a dál jsou po povodních v havarijním stavu a vlaky končí už o 25 km blíž v Ťačevu.

K Hoverle
Minule jsme prošvihli slané jezero v Solotvinu, takže to rozhodně musíme napravit. Voda tu nadnáší skoro jak v Mrtvém moři a prohánějí se v ní žábronožky solné, takové malé breberky, jejichž larvami jsem krmíval akvarijní rybičky. Na dlouhé koupání už to koncem září právě není, brzy jsme zase na cestě proti proudu Tisy.
Tady ve Velkém Bočkově za touhle zatáčkou prodával děda studené lahváče rovnou z basy ve stínu. Kde je mu asi konec? Vzpomínky se najednou derou z hlubin kůry mozkové a mě se zmocňuje lehká nostalgie. Absurdní stádečko plechových srnek na paloučku u lesa asi taky něco sežralo – a já se na ně tak těšil! Ani dráty a strážní věže s vycpanými strašáky pohraničníků na hranici s Rumunskem tu už nejsou, ale to je vlastně dobře.
V Rachově to žije, právě se tu koná mezinárodní festival world music. Zní to lákavě, ale čas nás tlačí, za týden se musíme vrátit. Do davů na stadionu se nám vlastně taky moc nechce. I na náměstí hraje do skoku cikánská kapela, takže o hudební zážitek nepřijdeme.
Ve městě odbočíme na Bohdan a Luhy a konečně začne to pravé karpatské cestování – prach a kamení a bláto a … a hele, on je tu asfalt hladší než na hlavní silnici! Nestačím se divit! V Bohdanu kdosi huláká před kasárnami. Vůbec mu nevěnujeme pozornost, ale když nabíráme vodu u studně opodál, dojede nás naštvaný pohraničník: Proč že jsme nezastavili a kam jedeme takhle navečer? A musíme s ním zpátky, a hlášení že musí sepsat načálnik, který přijde až pozdě v noci, a co s tím teda uděláme? No jasně, chce podárek; že mu to ale trvalo! Cigára coby úplatek mají pořád svou váhu.
Pravidlo, že v hospodě seženeš všechno, platí i tady. Za chvíli nás dobrý mládenec odvádí do peřin v momentálně neobývaném domě svého bratra. Kolik za tak luxusní ubytování? Kolik dáte? Tři dolary? Mně je to jedno. A ráno ještě přináší hrst českých mincí, nejsou mu k ničemu.
Cestou na Luhy děti pokřikují Ahój! a Máš žvejkačku?; je poznat, že čeští turisté mají tenhle kout opravdu v oblibě. Už mám obavy, že silnice povede až na špičku Hoverly, ale končí s koncem vesnice. Navazuje na ni pohodlná, mírně stoupající cesta, přesně jak si ji pamatuju. Jen nějak nemůžu najít domek meteostáncije, kde jsme tehdy spali. Zato přibyla brána, u níž se vybírá za vstup (a vjezd!) do národního parku. Protože však není komu zaplatit, pokračujeme „načerno“ dál.
Cesta vlastně není tak docela stejná, nově ji lemují cedule s nadmořskou výškou, místo malebného vraku uazíku je tu zbrusu nová kadibudka, nahoře v sedle stojí bouda hlídačů, teď v září už zavřená, a nedaleko také čerstvě stlučená kaplička. Kola schováme do lesíka za ní. Po zkušenostech z minulého vandru se mi jeví jako nesmysl strkat je až nahoru. Toho rozhodnutí docela lituju, když míjíme malou útulnu – mohli jsme spát bez ranního navlhnutí.
Jak stoupáme vzhůru, snažím se vybavit si obrázek nejvyššího bodu Ukrajiny. Vzpomínám si na dva kříže, starý československo-polský hraniční kámen a turisty z Kyjeva. Vzápětí si ho můžu porovnat se skutečností. Dnes tu jsou: jiné dva kříže (z jednoho původního zbyl jen betonový sokl, který teď vypadá spíš jako nějaký novodobý menhir), železný znak Ukrajiny, nerezová schránka skrývající poselství oranžové revoluce pro rok 2015 a … turisti z Kyjeva. Hraniční patník zřejmě nějaký zapálený revolucionář vykopnul.

Karpaty z obou stran
Sjezd do Jasini je pěkně ostrý, Jarda na něm oddělal zadní brzdové špalky. Dole se poplatku za vstup nevyhneme, ale pět hřiven za člověka a den se dá snést.
V centru městečka zase hledám včerejší den. V jedné hospodě jsme tu potkali autora dalšího nezapomenutelného výroku. Při odchodu nám zastoupil dveře a sotva se drže na vratkých nohou zamumlal: “Tridcať tysjač. Tridcať tysjač, što by normálno jéchať!”
Leč nálevna zmizela v prachu dějin i se zpitým lapkou a my, aby nová výprava byla taky trochu o objevování, nepojedeme dál na Lopuchov kolem Černé Tisy, ale po druhé, “polské” straně hor.
Ani tady nebude nouze o překvapení. Na odbočce k Paljanici pod Jablunickým perevalem je opět nový černý asfalt a opět končí hned za vesnicí, a to na parkovišti právě dokončovaného sportovního komplexu. V hotelu už se rekreují první hosté, zatímco v kopcích se za pomoci vrtulníku ještě staví lanovka ke sjezdovkám.
Dál v naší málo podrobné maďarské mapě pokračuje šedá čára polní cesty a za hotelem skutečně cosi blátivého, rozježděného bagry, vede. Zemní stroje postupně mizí, zato však přibývá kamení a brodů, až zůstane jen nesjízdné koryto horské bystřiny a vyšlapaná pěšina na břehu. Po ní se statečně probíjíme dál a výš stylem Chytré horákyně – ani pěšky, ani na kole.
Děda z hájovny na nevysokém sedle radí jet vrchem přes poloninu Ploska, a ne přímo, kde je podle něj bahna po kolena. Slova, co padají na jeho hlavu, když strkáme, taháme a vynášíme kola šíleně strmým lesem, by si nejspíš za rámeček nedal, ale nahoře se mu v duchu omlouváme. Ploska je nádherná, suchá a je tu všechno, jak má na správné polonině být: šťavnatá tráva, rozhledy, krávy a salaše, pasák se psem a flintou. Ba i ty kýžené staré patníky tady ještě lemují naši někdejší hranici, pastuchům jsou evidentně fuk.
Bahno nás při sjezdu stejně nemine. Co zkusit támhletu suchou cestu? Špatně! Za chvíli se vláčíme potokem po balvanech a skalnatých prazích. Doufám, že všechny ty nárazy přežije středová osa, při všelijakých krkolomných přepravách v létě na Pamíru dostala pěkně zabrat. Mám tam kinexku, ta by měla vydržet i hodně hrubé zacházení. Brašnu jsem ovšem urval.
Prodavačka dole v Bystrici používá pořád starý dobrý sčot, velké dřevěné kuličkové počítadlo, a má všechno, po čem dva zbědovaní poutníci prahnou – pivo, chleba, salám a bonbony.
Rozdíl v zásobování je jako pověstné nebe a dudy. I v té nejzapadlejší vísce jsou aspoň dva (ale většinou víc) krámky nebo spíš “krámkohospody”, které si sortimentem v ničem nezadají s našimi koloniály a otevírací dobou je o hodně předčí. O městech ani nemluvě. To před dvanácti lety jsme v centru Rachova koupili jediné žluklé sušenky a ještě jsme si na nich v horách rádi pochutnali. Na vesnicích, když už nějaký otevřený obchod vůbec byl, tak klasický sovětský, to znamená dlouhé regály se zaprášenými pětilibrovkami šťáv a kompotů a bonbony na váhu, které jsme brali po kilech. Pamatuju si, jak jsme jednou chtěli koupit v Lopuchově chleba. Dlouho jsme čekali před zavřenými Produktami, až přijel náklaďák, šofér nám sdělil, že čekáme zbytečně, naložil nás a odvezl domů, kde jsme dostali nejen čerstvý domácí chleba, ale i výborné koláčky. Ten náklaďák byl, mimochodem, taky vlastní výroby.
Posilněni se můžeme vydat zpátky k “Čechům”. Obyvatelé dvou stran karpatských kopců si totiž dodnes navzájem říkají Češi a Poláci. Bývalou hranici naposled překročíme v perevalu Legionov. Za první velké vojny tudy táhli polští legionáři a jeden z nich to zaznamenal bajonetem na dřevěný kříž. Velký kříž je tu stále, jen železný s kamenným základem.
Cestou do Lopuchova marně pátráme po lesní úzkokolejce, podél níž jsme tenkrát putovali. Připomíná ji už jen kousek kolejí a vrak lokomotivy u pily dole ve vsi; ostatní vzala velká voda.
I v Lopuchově se samozřejmě stavujeme na jedno. V hospodě probíráme s Pjotrem zdejší těžký život; jak tu není do čeho píchnout a za prací se musí do Čech nebo do Ruska. Jeho dva kumpáni vedle u stolu už jen nesouvisle blábolí. Družbu však brzy ukončí Pjotrova maminka, rázná bělovlasá bábuška, když synka zažene domů. Nato jeden z kámošů odvrávorá v dál a druhý si ustele přímo na cestě před hospodou, s kamenem místo polštáře.
V Zakarpatí se vždycky mohutně pilo, na alkoholismus si stěžovali už českoslovenští ouřadové. Ono je to složité; živobytí tu vážně není snadné a vodka je mocná čarodějka. A pak, považte, že pivo se pořídí tak za dvě hřivny, kdežto panák horilky vyjde na 80 kopinek, tedy asi čtyři koruny.

Do Koločavy
Další plechové dílko neznámého naivního umělce u lesa na okraji Usť-Čorné naštěstí přežilo. Sovětský maxidřevorubec pořád ještě hledí ze své snad osmimetrové výšky s připitomělým výrazem vstříc světlým zítřkům s motorovou pilou v jedné a stromečkem v druhé ruce, prostě paráda!
Ruská Mokrá zůstala stejně malebně protažená v údolí Mokrjanky jako dřív a navíc nám v ní náhoda přihrála podívanou na svatební průvod i s muzikanty a popletenou krávou na konci. Také v další vsi se na rozbité silnici batolí husy a sousedi vysedávají na lavičkách před chalupami tak, jak to dělali po staletí (kam jen se tenhle bohulibý zvyk vytratil z našeho venkova?). Jedinou změnou je, že už zase bydlí v Německé Mokré a ne v Komsomolsku, přestože bývalých komsomolců by se tu jistě našlo mnohem víc než Němců usazených v Karpatech z dob Marie Terezie. Většina jich totiž houfně odešla do své pravlasti.
Úsek dál do Koločavy byl při původním výletě pěkně tvrdým oříškem. V dešti jsme pomalu stoupali vzhůru a křečovitě se drželi vyjeté koleje, protože všude jinde bylo bahna až běda. A mně se v tom podařilo ještě píchnout! Teď tady moc bahna není, ale není tu ani cesta. Tak jako za Paljanicou spíš jdeme, než jedeme říčkou a souvislejší bahňačku, o níž mapa stále tvrdošíjně mluví jako o silnici TO 728, nacházíme až před sedlem nad Koločavou.
Koločava se díky loupežníkovi Nikolovi Šuhajovi, spisovateli Olbrachtovi, povinné školní četbě a filmu Balada pro banditu stala pro české turisty jakýmsi poutním místem a je to na ní znát snad ještě víc než v osadách pod Hoverlou; už je tu i hospoda pojmenovaná Četnická stanice. Přitom tahle celkem rozlehlá ves patří podle mého povrchního soudu, Koločavští promiňte, spíš k těm průměrným. Snad tedy něco z českého zájmu (a peněz) zůstane i na ostatní karpatské dědiny.

Karpatům s láskou
Čas výletu se pomalu nachýlil, zbyly poslední dva dny. Musíme se už držet jen opravdové silnice a trochu se do toho obout. Přesto na konci Mižhorje chvíli sledujeme svěcení nově opraveného kostela. Hned vedle je, jak jinak, hospoda. Velká část obřadu se odehrává venku před ní pod plátěným přístřeškem s reklamou jednoho ukrajinského pivovaru.
Ve Volovci zas vzpomenu na místní „supermarket“ a na skvělé manšestrové sako Made in Romania, které jsem v něm zakoupil. Tehdá jsme odsud zamířili do vnitrozemí na Mukačevo, ale teď se budeme držet hor a pojedeme na sever k Polsku do Užoku.
Cesta zpátky na Slovensko údolím Uže má v ranní mlze, z níž se vynořují stáda krav, lehce přízračný nádech. Řeku podivného jména a celé Zakarpatí pak opustíme na přechodu v Malém Berezném, mnohonásobně přívětivějším než tom zatraceném užhorodském. Ještě předtím se nám však dostane krásně dojemného rozloučení v krámku ve Velkém Berezném, kam jsme zašli pro něco bonbonů a vodky, coby suvenýrů. Vitální bábinka zavzpomínala s vlhkýma očima na českou školu, tatíčka Masaryka a přidala i české písničky. Ach synku, synku…
Ach Karpaty, Karpaty, snad ani nevíte, jakou radost jste mi udělaly! Tolik jsem se bál, zda zlé hydry Globalizace a Masová turistika neprovedly něco ošklivého s vašimi hvozdy, poloninami, stády a babkami. Já vím, pokrok nezastavíte, ale zdá se mi, že lid váš rusínský ho zatím užívá s rozumem a žije si po svém, jak žil vždycky, navzdory měnícím se barvám praporů na sídlech mocipánů ve vzdálených centrech. A jestli se neupije, bude tak snad žít a chránit vás na věky věkův. Amen!

text: Jiří Sázavský
foto: Jan Vrzal, Jaroslav Habrda