***

Jel jsem se projet. Vzduch se tetelil rychle se ohřívajícím vzduchem a na obloze se rychle honily mraky. Byly zrovna Velikonoce. A bylo to nádherné. Z lesů mizela vlhkost, po sněhu ani památky a zpoza zdí malých venkovských hřbitůvků se linula silná vůně řezaných květin. Tráva se ostře třpytila pár hodin starými zelenými přírůstky a vítr silně vál od západu. Jel jsem podél brdského hřebene ve směru toku Berounky, ale přejet Brdy k Dobříši jsem se neodvážil, protože o jejich jižní stranu byl opřen ohromný černý mrak. Nešlo to ani doleva, kde zase vodní hladina řeky stahovala deštivé provazce z jiného mraku až k zemi jako oponu. Svištěl jsem tedy pěkně po větru a čekal, z které strany dostanu sprchu dřív, a vlastně mi to bylo tak trochu jedno. A pak se to stalo. Ne, nebude tu řeč o průtrži mračen, které jsem se jako zázrakem vyhnul a díky mokré silnici přede mnou mohl konstatovat, že jsem jel deštivé oponě jen docela těsně v patách. Nebude řeč ani o tom, že jsem jednou prostě musel kolo otočit a vyrazit opačným směrem, tedy proti silnému větru. Ten se totiž k večeru jako zázrakem zklidnil a dopřál mi dostatek radosti i z cesty zpátky. Řeč bude o tom, co mi poznamenalo a zkazilo tento báječný jarní den. Označit to lze jedině jako neskutečný smrad. Původně jsem si ve stoupání kolem úvozu s tenkým potůčkem v něm říkal, že cítím ryby. Plíce i nos byly ale zvýšenou respirací natolik rozšířené, že brzo nebylo pochyb o tom, že jsem rybám všeho druhu křivdil. Byl to silný kyselý smrad rozkládajícího se odpadu vysypaného do úvozu. A nebyl to první igelitový pytel, který jsem ten den v příkopech a úvozech viděl. Snad někdo vyklízel chatu po zimě nebo neuhradil svoz domovního odpadu na druhé čtvrtletí roku a tak to řeší takto "alternativně". Dokážu pochopit sídliště plné odpadků (viděl jsem větrné víry, které ze sídlištních kontejnerů doslova vysávaly papíry, viděl jsem kontejnery přetékající víkend co víkend). Dokážu s přimhouření obou očí pochopit, že po třech tisícovkách účastníků cyklistického marathonu zbude na zemi tu a tam nějaký obal od tatranky, který nevědomky vypadl z ruky při jeho uklízení do zadní kapsy dresu (s tím pořadatelé počítají a ti dobří pořadatelé na trať vysílají své uklízecí komando.) To je prostě běžné. Co ale nepochopím je mentalita člověka, který nacpe plný pytel odpadu a vyveze jej do nitra přírody, aby jej tam odhodil… Co se takovým lidem honí hlavou, na co myslí, jsou-li takového procesu vůbec schopni? Nemůžu se ubránit určité podobnosti: Žít na dluh, spoléhat na vysoké sociální dávky, spoléhat na stát a neustále něco dostávat zadarmo. Žít na úkor příštích generací, zadlužit zemi jen proto, abych se teď měl dobře, mi připadá podobné, jako když odhodíte plastový obal do potoka s tím vědomím, že se bude rozkládat desítky let, že celý spodní tok potůčku jeden takový pytel s odpadky otráví. "Hlavně, že já jsem se ho teď zbavil…" Dělá nám problém převzít plnou odpovědnost za své činy, za své chování, za odpad, který vyprodukujeme, za dluhy, které teď díky štědrému sociálním systému vznikají, za vládu a politickou stranu, kterou si zvolíme. Opravdu je nám to jedno? Stačí nám, že dluhy nesmrdí? Stačí nám, že odpadky vyhozené kdesi cestou nesmrdí nám pod nos? Stačí nám, že je jaro? Nějak z toho kruhu neznám východisko. Napadá mě jediné – začít u sebe. Neodhazovat svůj odpad, uklízet po sobě, volit s plnou odpovědností, nenechat se vodit za nos, nenaletět nesplnitelným slibům. Nějak se ale nedokážu trápit tím, jak je lidstvo zkažené a jak je všechno špatné. Stačí pár dalších šlápnutí, závan svěžího větru, vůně zoraného pole, ptačí zacvrlikání a je mi skvěle. A to, co mě poslední dny zcela naplňuje je naše Cykloturistika. Díky přízni inzerentů jsme si mohli dovolit připravit rekordních 116 stran! To tu v jedenáctileté historii tohoto časopisu ještě nebylo. 116 stran! Kdo by si to kdy pomyslel! Najednou se nám vešly i technické články, na které jinak nezbývá místo, můžeme si dovolit větší fotografie a více rubrik, které se jinak jen střídají. A co nám dál dělá radost je rostoucí prodej časopisu, početnější předplatitelská základna a stále více dopisů, které chodí k nám do redakce. Náhoda tomu chtěla, že se nám právě pro toto číslo podařilo pořídit mimořádný záběr na titulní stranu – takový, jaký si myslíme, že by Cykloturistika měla mít. Slavte tedy s námi – pěkně si počtěte. A napište nám. 116 stran! Co tomu říkáte?