Ještě mnohem více než u cyklistů nebo ve sportu obecně je to patrné v hudbě. Staří rockoví bardi odmítají být rozškatulkováváni do jednotlivých hudebních proudů a prakticky vše od současného Nohavici po Kabáty nebo Visací zámek je pro ně rock and roll. Zato Sámer zpívá výhradně R’n’B (čti “árenbí”) a Anna K. by nejspíš vyskočila z kůže z toho, že vítězí v kategorii pop a nikoliv rock, přestože z jejích reproduktorů teče med a tryská líbivá povrchnost. Inu ty škatulky…
Nejen cyklisté si v posledních letech zvykli kroužkovat se na zápěstích a hlásat do světa “přispěl jsem na dobročinné účely”. Žlutým náramkem Livestrong se pyšní také americký prezident, britský premiér, Bono Vox a řada kulturních i politických celebrit tohoto světa. Dalajlámova zápěstí jsem si nevšiml. Matka Tereza zemřela dřív, než nadace Lance Armstrong Foundation s myšlenkou žlutého plastového náramku přišla. Hovoří se o tom, že žlutý náramek vymyslel americký cyklista Lance Armstrong. Ta představa, že se Texasan na jednom ze svých tréninků takzvaně zamyslel a vymyslel náramek, je úsměvná. Rázem by tím bylo na rozpuštění celé marketingové oddělení firmy Nike, jehož práci by cyklistovy nápady z tréninkových vyjížděk strčily do kapsy a pohodlně suplovaly.
Následující řádky je už ale třeba zbavit ironického podtextu. Ať už to byl sám Lance, nadace jeho jména či firma Nike, kdo s proužkem přišel první, byl to úctyhodný počin, který strhl doslova lavinu zájmu o dobročinné příspěvky formou zakoupení symbolu na ruku. Jak jednoduché, jasné, levné, účinné. Úspěch projektu těžil právě z přirozené lidské potřeby identifikovat se. Tentokrát s něčím lepším, se skupinou lidí dobré vůle, s ochotou pomáhat. A cyklistům ještě dával pocit určité výlučnosti, jako by si mohli říci: “To je náš projekt, to ten cyklista, to my…” Je sice pravda, že již v počátcích, kdy byl Livestrong v prodeji za jeden dolar nebo euro, šla třetina ceny distributorům a třetina na pokrytí dalších nákladů a jen jedna třetina ceny přímo nadaci. I tak se ale na kontě Lance Armstrong Foundation (www.laf.org) sešly úctyhodné miliony na podporu léčby nemocných rakovinou.
A co bylo hlavní, jak píší společenské magazíny: “S charitativními náramky se roztrhl pytel. Kdo jej nemá, jako by nebyl.” Jedním dechem pak tentýž magazín dodává, že náramek je žlutý proto, že žlutá je barva odvahy, naděje a vytrvalosti, a prý také proto si vedoucí jezdec Tour de France obléká žlutý dres (Yellow, říjen 2005). My ale víme, jak je to s tou barvou dresu, ovšem nepopíráme, že barva náramku odkazuje právě na žlutý trikot vedoucího jezdce Tour. Kdo z celebrit, ukazujících své zápěstí před objektivy fotoaparátů, ale právě tohle ví?
Stala se dobrá věc: snaha demonstrovat morální postoj stvořila módní trend.
Na podzim se u nás měla rozjet další podobná kampaň společnosti Coolhelp, která měla ve spolupráci s ČSOB prodávat deset různých náramků, každý za třicet korun. Výběrem barvy by pak člověk měl určit, na jaký charitativní projekt chce přispět. Červená podporuje zajištění pravidelných psychosociálních programů pro děti v nemocnicích, bílá podporuje paralympijský výbor, růžová nadaci Naše dítě (více na www.coolhelp.cz). Se svým projektem a náramkem s nápisem Fashion for Kids, který má stát padesát korun, měla vyrazit za penězi pro pomoc opuštěným dětem Tereza Maxová. Mnoho se o těchto dvou aktivitách ale veřejně neví.
Cyklistům by mohl být nejbližší projekt prokazatelně fungující a opakovaně prezentovaný na našich stránkách nazvaný Cyklisté dětem. Nadace na podporu brněnské onkologické kliniky se jmenuje Krtek a záštitu nad ní převzali Ján Svorada, Tereza Huříková i naše časopisy včetně Cykloturistiky. Za sto korun získáte dvojici reflexních náramků s kytičkami a logem Krtka a celá částka jde přímo nadaci. Jen na veletrhu Sport Prague jaro 2006 se na stánku Cykloturistiky prodalo náramků za více než deset tisíc korun. Přispívat na Krtka lze ale i bez náramků přímo na účet, který je uveden vždy v zeleném inzerátu. Nakonec – ti největší sponzoři a dárci jsou vždycky bezejmenní. Náramky jsou jen pro nás, kteří se potřebujeme zařadit, identifikovat nebo parádit (krtkovy náramky jsou ještě ke všemu moc hezké).
Myšlenka náramků je dokonalá a přesně zahrála na tenkou strunku lidské psychiky. Téhož se ale chopili marketingoví chytrolíni řady firem a lidu nabízejí další a další náramky. Tentokrát už ale ziskem není příspěvek na dobročinnost, ale profit konkrétní firmy. Například u McDonaldu jste si v létě mohli vybrat zcela zdarma jeden z deseti odstínů gumových náramků, samozřejmě jen pokud jste objednali dětské menu ze zmrzlinou (nebo tak nějak). A další a další náramky jsou volně k prodeji po trafikách. Zvedla se dokonce absurdní vlna nonverbální komunikace mezi mládeží pomocí různobarevných náramků. Bílý snad znamenal něco v duchu “jsem zklamaná a opuštěná, hledám jen vážný vztah”, světle modrá něco podobného jako “bisexuál s minimem zkušeností čeká na učitele/ku” a výzvu červeného náramku bych snad raději veřejně netlumočil před dvaadvacátou hodinou. Inu, vše se dá zneužít, každá dobrá myšlenka.
Jediné, co se dá pochopit či tolerovat, je náramek jako suvenýr. Samotná Tour má na něco podobného morální nárok, vždyť právě ona dala vzniknout slávě žluté barvy, slávě Lance Armstronga i slávě žlutých náramků. A tak si v době konání Tour můžete v etapových místech koupit žluté náramky s logem TdF i bílé s červenými puntíky symbolizujícími vrchařský trikot.
Jako suvenýr a zároveň pro identifikování účastníků hodlá pořadatel Krále Šumavy vyrobit vlastní náramky. Náramek má opět pomoci dobré věci. Měl by zamezit přístupu na občerstvovací zóny těm, kteří tento cyklistický maraton stále častěji jezdí načerno a přiživují se. Kdo nebude mít královský náramek, služeb bufetu nebude moci využít, a tak se snad tento rozrůstající se nešvar podaří díky náramkům trochu utlumit. A účastníci Krále se pak už kdykoliv a kdekoliv poznají podle typického kroužku na zápěstí.
Kdoví k čemu všemu se ještě dají náramky použít a kdo se jejich pomocí “zařadí”. V době, kdy je každý jedinec součástí nespočetné řady oficiálních i podloudně získaných databází, kdy o vás jedno jediné rodné číslo prozradí vše (snad vyjma hladiny inzulinu a počtu plombovaných stoliček – věk, pohlaví, zvěrokruh), kdy je každý držitel mobilního telefonu v případě potřeby lokalizovatelný takřka kdekoliv na této planetě, je další škatulkování a kastování úsměvné. Pokud si ale to “my jsme slušní lidé, kteří rádi pomohou” budeme moci říci a poznáme se třeba jen podle žlutého či krtkova reflexního náramku, pak ať je nás co nejvíc.
text: Martin Raufer