Apulie Karibik Středomoří

28.2.2017
Apulie nabízí cyklistický ráj pro rodinnou pohodu strávenou s kamarádem bicyklem u nekonečných písčitých plážích spojených s koupáním, kde se vůně nedalekých olivových a piniových hájů mísí s vůní právě se k ránu probouzejícího rybího trhu. Teprve zde, v ranním oparu, spatříte pravou krásu místního klidně plynoucího života mezi impozantními architektonickými památkami, které vznikaly snad za všech epoch lidstva.

Pro nás cykloturisty je kraj mezi Jaderským a Jónským mořem přímo předurčen. Asfaltové nebo polní cesty s mírným provozem se vinou podél olivových hájů a vinic sluncem zalitou mírně zvlněnou krajinou s výškovými rozdíly maximálně 300 metrů. Co chvíli minete významné historické památky, které ukojí snad všechny touhy každého člověka, jenž se byť jen trochu zajímá o historii. Vždyť nedaleko odtud, z Říma až do Brindisi, které bylo námořní branou římského světa na východ, vedla slavná, kolem roku 190 př. n. l. dostavěná, Via Appia. Po ní pochodovaly legie římských i řeckých vojáků, pluky Normanů i Španělů, ale i Saracénů a Byzantinců. Právě proto je na místech, jako je Ostuni či Galipolli, hodně cítit vliv arabské kultury.
Nejvhodnější doba pro návštěvu je květen, červen či září. Pláže v této době ještě (či už) nejsou plné lidí a satelitní rekreační městečka jsou smutně poloprázdná. Ke konci září budete mít občas i pocit, že projíždíte vylidněnou měsíční krajinou, kde si jen vítr hraje s víky okenic. Slunce nepálí tolik, že byste se na kolo radši ani nevydali, a tak vám ujeté kilometry budou rychle naskakovat. Ceny v ubytovacích zařízeních jsou mimo sezonu pro našince také podstatně příjemnější. Restaurace a kavárny bývají sice občas zavřené, ale zato ty, co otevřeno mají, vám dají ochutnat naturel místního života. Jelikož co je mimo sezonu otevřeno, tak většinou funguje jen pro místní obyvatelstvo (například na polední kávu s rybáři jen tak můj nos nezapomene). Jestliže nemůžete jinak a zvolíte hlavní sezonu, připravte se na to, že pobřeží a historické památky budou hojně navštěvované. Na kole se ale rušným plážím vzdálíte rychleji, než byste stačili říct pizza. Obzvláště když si číšník vzpomene, že siesta není jen název sušenky, ale i polední pauza s blíže neurčenou časovou hranicí. To vám nezbude než natrhat si u cesty čerstvé fíky.
Právě různé kombinace fíků, mandlí, fenyklu, sušených rajčat, sýrů, čekanky, melounů, oliv, marinovaných olihní, chobotnic, slávek… no snad všech možných surovin, co byste si dohromady nikdy v jednom jídle nedovedli představit, vás tady zprvu lehce překvapí a následně omamně zachutnají tak, že ještě při vzpomínce se budete oblizovat až za uchem. A když budete mít štěstí, tak někde na zápraží domu ve stínu stoleté olivy uvidíte i tradiční výrobu typické orecchiette. Těstoviny ve tvaru malého ouška, které se ručně vytahují z nevelkých kousků těsta.
Všechny krásy Apulie nemohu popsat na takto malém prostoru, ale dovolím si ještě doporučit tři trasy, po jejichž projetí dostanete ochutnat plnými doušky z toho nejdůležitějšího a nejkrásnějšího, co Salentský poloostrov může nabídnout.

Tři zastavení v Apulii
První zastavení musí být u nejnápadnějšího orientačního bodu, který se tu už přes 800 let tyčí na vrcholku kopce jako pohozená královská koruna. Castel del Monte. Tajemný osamělý hrad, či jen lovecký zámeček nebo dokonce astronomická metafyzická stavba, která svůj čas vzniku značně předběhla? Historikové i architekti se ještě v dnešních dnech přou, proč na svou dobu tak sofistikovaná stavba vlastně vznikla. Odpověď snad najdete sami v sobě, až stanete před strohým matematicky přesným objektem bez střechy, kde se vše točí kolem osmičky. Osm stěn, osm věží, osm zdobených oken zlákalo už nejednoho filmového producenta k natočení historického filmu, z nichž nejznámější je Jméno růže. Filmovou velkou knihovnu tu ale nehledejte, bylo to jen rekvizita.
Tady, u hradu Fridricha II., lze sednout na kola a vydat se skoro po rovince skrz olivové a piniové háje do 20 km vzdáleného Ruvo di Puglia, kde v Museo Archeologico Nazionale Jatta můžete obdivovat nádhernou červenočernou antickou keramiku s korintskými vzory, která se zde vyráběla už od 2. století před Kristem. Přes Dolmen di Chianca, jenž se nachází hned vedle dálnice E55, se po mírném sjezdu a nádherném výhledu na mořské pobřeží dostanete opět do ve středověku velmi významného přístavu v Trani. Ale i dnes to tu velmi žije, časně k ránu a v čase těsně před setměním se zde odehrává nefalšovaný rybí trh. Lodě plné ryb přijíždějí a bodří rybáři je vykládají na dlouhé pojízdné stoly, se kterými potom vyrazí do ulic města k prodeji. Není problém zde třeba velmi levně nakoupit mečouna. Pro ty z vás, kteří by si s nakoupenými dary moře stejně nevěděli rady, je v okolí přístavu spousta útulných restaurací a kaváren. Pozorovat začínající noční život u skleničky bílého locorotrondského vína má svoje nezapomenutelné kouzlo. Podvečerní mořský vzduch tak příjemně osvěžuje, že vám rušný noční život vůbec nebude vadit a začnete mu i pomalu přivykat. Možná až teď plně pochopíte, proč jsou Italové přes polední siestu tak poklidní, až skoro zdá se líní. Správný Ital totiž přes poledne popíjí a večer tančí! Na práci tu proto moc času nemají.
Trulli – tajemné kruhové domky s homolovitou střechou, postavenou jen z kamene bez použití malty, jsou pro Apulii tak typické, že neprojet krajinou, kde je jich největší koncentrace, by byl neodčinitelný hřích. Proto druhý výlet začneme u unikátní krasové jeskyně Grotte di Castellana. V nejdelším podzemním labyrintu v Itálii můžete dle zvolené prohlídky (1 hod/8 euro, 2 hod/13 euro) obdivovat rovnocenný, nikdy nekončící souboj vody, skály a času, po němž tu zůstávají úžasné tvarované stalagmity a stalaktity. Bílá jeskyně Grotte Bianca na konci nejdelšího, tři kilometry dlouhého okruhu je opravdu unikátní a za ty investované peníze to určitě stojí. Takovou jemnost tvarů by nedokázal vymodelovat žádný barokní umělec.
Od jeskyně je to přibližně 15 km do Alberobella. Je jedno, jakou cestu zvolíte. Milovníci asfaltu i vyznavači spíše polních cest si mohou vybrat, co jim libo jest. Silniček se tu klikatí tolik, že se občas budete muset i vracet. Všude v krajině narazíte na trulli, které jsou zde přestavěny do sýpek, garáží, chlívků a ty větší dokonce i do obydlených domků. Při pohledu z dálky vypadají tyto bílé stavby jako žampiony na louce. V Alberobellu je z trulli vystavěno hned několik čtvrtí. Ve jedné z nich, Rione Monti v jižní části města, stojí asi sto trulliků, z nichž mnoho je přestavěno na krámky se suvenýry, víny, sýry a tisíci jinými věcičkami, co pak pár let jenom překážejí na krbové římse.
Přes Locorodronto, kde budete projíždět přes vinice, kde roste a zraje to výtečné bílé suché víno, co jste popíjeli v přístavu v Trani, se propletete vesničkou Cisternino a po 45 km dojedete do Ostuni. Již z dálky je vidět toto městečko vystavěné na třech vápencových výčnělcích. Při kodrcání po dlážděných schodištích úzkých uliček mezi nabílenými domky budete mít pocit, že jste se alespoň na chvilku ocitli v arabské Medině.
Pro tuto oblast jsou typické olivové háje. Proto by bylo hříchem nezastavit se v Loropagliáru, což je zrestaurovaný starý podnik na tradiční zpracování oliv, kde se za tři eura můžete projít mezi kamennými lisy a odstředivkami. Místo pro odpočinek, kuchyň i stáje pro osly, kteří točili lisy, jsou stále funkční. Zajímavé je i to, že kvůli teplotě, aby olivy nekvasily, je celý podnik vytesán ve skále v podzemí. Nechce se ani věřit výkladu, že zde dělníci byli zavření v tak malém prostoru skoro tři měsíce v kuse po celou dobu sklizně. Využijte příležitosti a ochutnejte různě zpracované olivy, sušená rajčata a nakládané fíky. Jestliže si donekonečna pokládáte otázku: “Proč jsou některé olivy zelené, černé nebo dokonce červené či růžové?” jeďte sem, tady dostanete odpověď. S plnými pupky dojedete už jen 15 km z kopce dolů k moři k přírodní rezervaci Torre Guaceto, kde je v okolí pláží ještě původní fauna a flora. Kdo rád šnorchluje, tak bude ve svém malém podvodním světě velkým objevitelem. Díky tomu, že je zde rezervace, nesmí tu rybáři vůbec lovit. Ryby a další mořští živočichové se tu vyskytují ve velké míře. Vyplatí se tedy sebou táhnout šnorchl.
Univerzitní hlavní město salentinského poloostrova, Lecce, je díky své kráse a bohatosti z měkkého pískovce vytesaných a ozdobených památek označováno jako “apulské Atény” a rovněž i za “Florencii baroka”. Tato dvě označení skvěle ladí s intelektuální elegancí místních obyvatel a nezaměnitelnými stopami historie na většině budov ve městě. Lecce se prostě vynechat nedá. Je zde tolik krásných staveb, že ani celý den by vám nestačil na jejich zhlédnutí. Skrz město vede vyznačená naučná stezka. Jděte po ní a nic významného nemůžete minout.
Z Lecce vyrazte pobřežní cestou na jih. Mimo hlavní sezonu se bude pohodlnou asfaltkou opravdu bez velkého provozu klikatit podél moře. Než po šedesáti kilometrech dorazíte na náhorní vápencovou plošinu Santa Maria de Leuca, užijte si divokého skalnatého pobřeží. Zastavte se i v termálních lázních S. Cesarea. Lázně mají sice už svá nejlepší léta dávno za sebou, ale stále je tu cítit kouzlo poklidného, dříve hodně bohatého řeckého lázeňského města.
Nezapomeňte odbočit k moři k návštěvě podmořské jeskyně Zinzulosa (3 euro). Ve sladkém jezeře tu žije speciální druh korýše, něco jako bílá kreveta, který se živí mikroorganismy vznikajícími z trusu netopýrů, s nimiž tu musí žít v nedobrovolné symbióze. Bez jejich exkrementů by totiž jinde nepřežili.
Ať už z vody nebo z kola si nelze nevšimnout vesničky Castro, která je díky své panoramatické poloze vůbec jedním z nejpůsobivějších míst v celé Apulii.
Blížíte se k hranici mezi Jaderským a Jónským mořem. Tak se nedivte, že zde bude foukat ne vždy tím správným směrem. Táhlým stoupáním se dostanete na starokřesťanský konec světa a “předsíň Ráje”, poutní místo “Finibus Tereze” v Santa Maria de Leuca. Je zde také maják.
Tady ukončíme naše putování. Jako předkrm k dalšímu poznávání to musí stačit. Ale není problém si zde vytvořit plnohodnotný 10denní cyklistický program.
Okouzlující příroda, bohatá a krásná historie, osvěžující koupání, dobré jídlo a pití, pohodová cykloturistika… alespoň o tom snad už přemýšlíte.

Informace
Nejvhodnějším typem kola je kolo trekové nebo silniční. Horské bych doporučil jen v případě, že byste se chtěli za úplňku projíždět po pláži a jezdit po písku na hraně vln. Servisy a prodejny kol jsou jen ve větších městech. Připravte se na to, že zde uvidíte spíše drahé modely italských silniček než bohatý výběr obyčejných součástek, ze kterých byste si právě potřebovali něco koupit.
Z Prahy do Bari, které leží asi uprostřed oblasti našeho zájmu, je to asi 1600 km. Nejlepší je využít pohodlí individuální osobní dopravy, která umožňuje podnikat hvězdicové výlety na lehko po blízkém i vzdálenějším okolí. Lze též využít služeb na cyklozájezdy specializovaných cestovních kanceláří, které vyřeší problém s dopravou vašeho oře a studováním a vymýšlením tras pro kolo. K řadě památek se veřejnou dopravou nedostanete. Apulie svým mírným výškovým profilem přímo vybízí k expedičnímu putování na těžko.
Mapy seženete jen v dvoustovkovém měřítku, ale za to na každé benzinové pumpě. Stovky, tak oblíbené u nás, nebo jiné podrobnější mapy, prostě nejsou. Ale i s méně podrobnými mapami nebudete mít problém s orientací. Bližší informace hledejte v běžně dostupných průvodcích o Itálii. Apulie je zde zběžně popisována. Pro podrobnější studium historie bude muset zvídavý student zalovit hluboko v regálech knihoven.
Z Česka si nevozte velkou zásobu potravin, vše tady nakoupíte za ceny srovnatelné s našimi. A čím míň si toho vezmete z domova, tím více budete nuceni ochutnávat místní vyhlášenou kuchyni, která vykouzlí všemožnými i nemožnými dary moře, oliv, čerstvé zeleniny a těstovin takové divy, že si na babiččin štrúdl ani nevzpomenete.

Menu