Úvod » Články k časopisu » My dva na kole – Cesta Páleníčků začala podél Středozemního moře

My dva na kole – Cesta Páleníčků začala podél Středozemního moře

Plácači, kteří přijedou k moři a plácnou s sebou na písek, pařiči, které zajímají španělské radosti až do rána, a masáci, tj. účastníci masové turistiky, ti všichni si pobřeží mezi Francií a Almerií dost pochvalují. Costa Brava, C. Daurada (pod Barcelonou), C. Azahar, C. de Valencia, C. Blanca a C. Cálida je určitě nezklamou. A co na to my, čeští cykloturisté?

Jsou dvě možnosti. Pobřeží může posloužit k rychlému přesunu někam dál na jih nebo se dá v dobrém i horším slova smyslu užít a prožít. Chce-li cyklista mít pobřežní hotely rychle za sebou, co nejrychleji posviští po silnici č. 340. I když to místy bude čtyřproudá silnice pro motorová vozidla, neplacená autovia, vjezd pro kola na ni zakázán není a v dosahu měst na ní potká překvapivě hodně cyklistů-silničářů. Z toho, co si představuje pod pojmem Španělsko, moc neuvidí. Zato pozná, jak je výhodné být dobře zapsán v EU – tabule u silnice opakovaně upozorňují, že tyhle dokonalé asfaltky byly postaveny za peníze EU. Občas bude nakupovat levněji než v Čechách a spočítá si, že i španělský Lidl je levný (např. krabicové víno za 0,43 centů). Zároveň si ale uvědomí, že taková cesta je trochu moc o globalizaci, vždyť některá města objíždí spolu s náklaďáky po moderních kruhových objezdech vedoucích moderními unievropskými sídlišti, s provozem jak na německé dálnici.

Při tom nečekaně pozná první španělskou zvláštnost – na silnicích je pro cyklisty 100% bezpečno! Náklaďáky u něj přibrzdí, a jde-li to, ještě uhnou doleva. Když uhne cyklista, řidič náklaďáku mu občas poděkuje. Za vrchol galantnosti považuji náklaďák, který při naší zpáteční cestě z Barcelony na letiště zastavil u dálniční odbočky, abychom se mohli zařadit do svého pruhu. Na sebe jsou španělští řidiči jako psi. Mysleli jsme, že ve vztahu k cyklistům se projevuje dědictví dávných grandů – neubližovat slabšímu. V Madridu se nás ale jeden náhodný známý snažil přesvědčit, že „…díky bodovému systému a přísným nařízením týkajícím se ochrany cyklistů se řidiči bojí, a proto brzdí.“

Dodáme-li, že silnice č. 340 nevede vždy blízko moře, které často není vidět, protože je schované za hotelovou výstavbou, a ani není po rovině, je jasné, že není tou nejlepší cestou poznání země. My osobně jsme z 340 poprvé uhnuli na samém začátku, hned poté, co skončila Barcelona. Byla neděle dopoledne, Barcelona jela na výlet do přírody a my k mé velké radosti zahájili cestu stoupáním po silnici bez krajnic, napravo hluboký strmý vybetonovaný příkop, nalevo jeden osobák za druhým. Naštěstí jely rychleji než my a než jsem se úplně mrtvá a na zhroucení (takhle to Španělsko neobjedu ani za rok!) vyškrábala na první z tisíců španělských kopců a náhorních rovin, Španělé už rozložili své košíky a termokrabice s jídlem u stolů jednoho z mnoha obřích area recreativa, piknikovacích míst. My tuto první z našich španělských nocí ve volné přírodě zapadli do borovicového lesa, který jsme provoněli námi rozšlapanými aromatickými keři. Následné ráno se lesem ozývaly zajímavé hlášky: „Jen kdyby mně tak nekapalo z nosu! Vytřep ze stanu pořádně ten led! Touhle ledovou vodou mně úplně popraská sklovina.“ Spali jsme přes 600 metrů vysoko a nevěřili jsme svým očím – bylo minus dva. Takže zase rychle k moři. Číslo 340 už na nás čekalo. My se ale rozhodli vyhnout se mu, jak jen to půjde (340 končí na jihu u Cádizu).

Druhá možnost cesty, jízda po vedlejších podél moře, je něco mezi orientačním závodem a pohodou. V dubnu je tady lidí málo (není-li zrovna semana santa – svatý, neboli velikonoční týden, kdy jsme tam byli my). Všechna města mají moderní paseo maritimo (pobřežní promenádu), tj. chodník u moře s palmami, pitítky a restauracemi, občas je na ní dokonce vyznačen i pruh pro cyklisty. Španělská země má spoustu nařízení, značek, příkazů atd. S výjimkou dopravních předpisů jsou tu proto, aby se na ně „kašlalo“ (jak nám řekli Španělé). Takže lidé chodí po cyklostezkách a cyklisté jezdí po pěších zónách.

Města spolu většinou moc nespolupracují a každé má svůj píseček (doslova i přeneseně). Pláže jednotlivých měst jsou odděleny řekami, ve kterých sice není voda, ale tlačte přes ně naložená kola s právě nasprejovaným řetězem! Sjedeme z 340 k moři, aby byl klid od provozu. Ujedeme po rovině mezi palmami pár kilometrů, na lavičce slupneme bagetu s máslem, šunku, sýr, olivy, rajčata, obří papriku, dva litry džusu a 4 km pokračujeme. Konec. Paseo končí u budoucích rozestavěných apartmánů na prodej. Kus se vrátíme, vyjedeme 2 km do kopce a jsme opět na 340. Přejedeme most, za chvíli nás provoz opět otráví a sjedeme k moři. Tentokrát je silnice delší, nekončí mnohapodlažní zástavbou a pokračuje místy zarostlým, místy od dobytka okousaným územím nikoho. Kde to jsme? Kde je moře? Moře najdeme snadno – tam, kde jsou jeřáby a rozestavěné výškové budovy, za nimi je pláž. Ale kde jsme? Ještě tady nebo už tam? Vedlejší silnice u pobřeží jsou naprosto bez ukazatelů, jen směrovky na hotely. „My tam taky někdy zabloudíme,“ říkají nám Španělé, kteří jsou odjinud.

Kam se tedy má cykloturista na pobřeží podívat, co stojí za zastavení mimo měst a jejich památek? (O městech na pobřeží bude 4. díl.) Pojedete-li virtuálně s námi, míst na zastavení mezi Figueres na severu a národním parkem Nijar na jihu (před Almerií) najdeme dost.

Z Barcelony na jih
Začneme-li od úplného severu španělského pobřeží (a časově od závěru naší cesty), je tu Costa Brava. Za projetí určitě stojí její malý úsek mezi Sant Feliu a Tossa de Mar, na mapách uváděný jako Carretera de Costa. Mimo sezonu je tato úzká silnice plná zatáček bez provozu, na výhledech na moře je klid a v piniových lesích roste na podzim jedna z nejchutnějších hub na světě, muchomůrka císařská, která se odsud už ve starověku vozila do Říma na císařský stůl.

Na jih od Barcelony stojí za první zastávku ústí řeky Ebro – 320 km2, z toho 70 km2 připadá na Parc Natural del Delta de L’Ebre s rákosím a hnízdišti vodních ptáků. Zbytek tvoří rýžová i jiná pole, v dubnu zoraná, suchá a prášící. Celá delta je protkána sítí cyklistických tras, na dvou místech jezdí přes Ebro ferry (za kolo 40 centů). Třináctého dubna tady zabijeme prvního komára – moc jich ve Španělsku nebylo a na rozdíl od českých dávají přednost suchým místům. Už za deltou, po přenocování ve vysoké trávě u opuštěné vesnice, na jejímž místě brzy vyrostou další apartmanové domy na prodej, sbíráme ráno z kol na sto šneků. Jsou malí a ze zubů převodníku jdou pěkně těžko.

Mezi Benicarlo a Peñiscolou vede u břehu carril de bici (cyklostezka), v poledne na Velký pátek beznadějně ucpaná korzujícími pěšáky a šlapacími čtyřkolkami. Končí po 4 km, zbývající dva musíme kličkovat po auty ucpané silnici. Ovšem nutno přiznat, že templářský hrad ze 13. století, kde sídlil papež Benedikt XIII., za tu otravu na sváteční promenádě stál.

Za Peñiscolou jsme se těšili na klid v přírodní parku Serra d’Irta. Prašná silnice u nezastavěného pobřeží – paráda. Ale ne o velikonocích, ne o víkendech. Koníčkem Španělů je motorismus, a po prašné cestě parkem jezdí pěkně rychle džípy, terénní motorky a čtyřkolky. Navíc zákazy stanování. Sváteční Peñiscola a 14 km parkem nám stačily. Zákaz nezákaz ještě v parku zapadneme na noc do řídkého borovicového lesa.

Velikonoční nedělní ráno se připomene oslem, na kterém jede Ježíš v džínách doprovázený apoštolem v kutaně. Španělsko vítá tuto neděli zvony, dělovými salvami a dělobuchovými ohňostroji. Ty Španělé zbožňují o všech svátcích včetně svateb – další specialita. Dívají se ve dne na obláčky dýmu a krátké záblesky dělobuchostroje, poslouchají rány a tipují si, kterému sousedovi spadne rachejtle na střechu.

Asi 100 km před Valencií začíná kraj pomerančů, Costa Azahar. Dobu jsme vybrali dobře. V dubnu dozrávají a v jejich sadech se stan vždy schová. Báječné voňavé a vitaminové spaní, pomeranče totiž v době sklizně už kvetou, zatímco mandarinky se nejprve otrhají a pak vykvetou. Na citroníky pozor – mají pěkně dlouhé ostny. Stejně tak nezkoušejte ochutnat pomeranče, které zdobí městské parky apod., jedná se o jiný druh, má protivnou, kyselohořkou chuť.

Přírodní park Albufera u laguny jižně pod Valencií chrání mimo jiné 10 km krásného dunovitého břehu s piniemi, ale žádná cyklostezka, žádný chodníček. Jediný přístup je přes hotel a přilehlé golfové hřiště a oboje blokováno závorou s hlídačem. Závěr této části pobřeží ale všechny minusy smaže. Cyklistická trasa Via Verde de la Serpis a přírodní park Nijar.

Via Verde de la Serpis
Našli jsme si ji už doma na internetu (www.viasverdes.com). Najít její začátek se nám podařilo díky intuici pracovnic officina de turismo (turistické informace) ve městě Gandia u moře. Výraz via verde jim sice nic neříkal, ale doporučily nám turisticko-ekologickou cestu Raco del Duc a daly dobrou mapku. A zatímco já jsem nakupovala zásoby v místním Carrefouru, Jiří si opakoval svou rumunštinu se žebrající 18letou Rumunkou, která už dva měsíce přespávala v místním parku. Budiž jí ke cti, že nabídku bohatého týpka v bouráku odmítla.

Brzy jsme se přesvědčili, že officina se trefila. Via Verde sice kvůli spadlému mostu začala čtyřmi kilometry příkrého stoupání do jakéhosi lomu, které by žádná lokomotiva v životě nevyjela, ale bylo to ono. Lomu jsme využili na nocleh, byl uprostřed zajímavého skalního amfiteátru o rozměrech 2,4 x 2 km, dno 250 metrů, vrcholky 1013 m n. m. Pod kamenem vyrušíme prvního z našich dvou španělských škorpionů (nekomunikoval, ranních 10 °C mu elán do života nedávalo). Pak konečně vjedeme na trasu bývalé železnice. Vede obdivuhodným, vápencovým, dost širokým kaňonem, dva fotogenické mosty, pět tunelů, čistá říčka na vyprání věcí a povrch opravdu jen pro horská kola. Od nádraží v Orxa pokračuje pár kilometrů asfalt a pak se Via Verde ztratí (celkem jsme po ní jeli 15,7 km).

Pokračujeme vnitrozemím a objíždíme tak aglomerace u Alicante, Elche, Murcie a Cartageny (navíc jsme v nich už kdysi byli). Dobrá polovina usedlostí je opuštěná. To je to mystické Španělsko, za kterým jsme sem jeli, říkáme si. Dokonalé americké badlands, pak zase super prašné cesty pro horská kola nalehko, později Sierra de Espuña nabízející svůdné cyklokolečko (severně od města Lorca). Silnice CV 5, kde nejezdí moc aut, stoupá podél hor 25 km do 805 metrů. Broskve s přibývající výškou ustupují obilí a olivám. Pomeranče zůstaly u moře blízko Valencie. Nevadí, v olivových sadech se taky báječně stanuje a nikomu to určitě nevadí. Skvělá objížďka zastavěného pobřeží, klidem, bez velkých měst a bez provozu. Čtyřiadvacátého dubna vjíždíme za Águilas do Andalusie, kde budeme ze všech 17 španělských autonomních oblastí nejdéle – 44 dní. Vrchol středomořského pobřeží, Nijar, čeká.

Parque Natural de Cabo de Gata
Tento park, známý jako Nijar, je nejhezčí částí pobřeží, na tom se shodují všichni cykloturisté, nemasáci i ta část masáků, kteří se sem náhodou dostanou (ubytování je minimálně). Poměrně rozlehlý park (29 000 ha) je vulkanického původu, má pláže i fantastické skalní útvary a na břehu kamenné vlny vymodelované mořem. S nepříliš vzdálenou Almérií patří k nejsušší oblasti Španělska a tomu odpovídá pichlavá tráva, agáve, opuncie, palmy. Nejlepší je jeho nejzápadnější část, kde vedou prašné silnice, jinak jsou zde dost opuštěné asfaltky, a pokud se najde pod zemí voda na zavlažování, i zemědělství. Byli jsme tady před 13 lety. Park se změnil k lepšímu – průjezd je pro auta zakázán, 2 km před jeho koncem musí otočit a vrátit se, zatímco kolo se pod závorou lehce protáhne.

V přírodních parcích se nadivoko přespávat nemá. Přesto tady evidentně nocují odredované osádky atypických kemperů. Jsou v tomhle kousku světa evidentně happy. My nocovali u palem nedaleko pláže a pevnosti San Ramón, u strážní věže z roku 1510. Mysem de Gata se pobřeží definitivně stočí do západo-východního směru a vede cyklistu k Gibraltaru, Tarifě a Atlantiku, kam dojedeme příště.

text: Irena Páleníčková
foto: Jiří Páleníček


Kudy jeli Páleníčci a kudy byste mohli jet i vy
Z Barcelony obloukem přes Vilafranca, Valls a Reus k moři a do ústí Ebra. Podél moře přes Peñiscola až do Gandia. Vnitrozemím přes Via Verde na Villena, Jumilla, Cieza, Mula a Lorca k moři a do Nijaru. Od 6. do 27. dubna (v tom dva dny pěšmo v Barceloně). Celkem 1117 km.


Co se do textu nevešlo, aneb proč ty velké brašny?
Je pravda, že naše kola konečnou úpravou poněkud připomínala harleje (občas i svou váhou). Dálkových cykloturistů jsme potkali pár a všichni spali po kempech nebo v hostelech. Co jsme se svým free-kempingem měli navíc? Dva pětilitrové kanistry s vodou, které jsme navečer plnili pro mytí a vaření. Šest kilo fotografického nádobíčka, dvě krabice s 80 filmy a stativ. Třetí spacák nebyl zbytečný. Je nemožné mít do Španělska správný spacák. Večer usínáme nazí a zpocení na spacácích, ve stanu 26 °C. Okolo jedné druhé je normálně, lezem dovnitř. Ráno v půl šesté, ještě za úplné tmy, je 21. června venku 10 °C a můj spacák s komfortem do 12 °C už chladné jitro na mesetě nezvládá. Je mi zima. Dál dvě poctivé goretexové bundy (použity jen na přílet a odlet) a lékárničku. Kotlík, vařič a láhev s benzinem. Pevný igelit, který se používá na foliovníky, na přikrytí kol pro případ deště či zlodějů (druhé se nikdy nekonalo), igelit pod podlážku stanu, igelitovou rohožku na ležení v poledne, kterou jsme také dávali pod stan. Kus molitanu – za jízdy byl v tašce pod mobilem, občas jsem na něm seděla, v noci ho měla jako polštářek. Rezervní mobil s nabíječkou. I když fungovala, ukázalo se, že ji nepotřebujeme. Mobil jsem zapínala na příjem a odeslání pravidelné sms domů na pár minut denně, a tak vydržel přes 40 dní.

Nemáme rádi nakupování, a proto jsme vždy koupili jídlo na tři dny. Obsah nákupního vozíku brašny spolkly jako nic včetně tří kil brambor, dvou kil cibule a pomerančů, litru oleje, džusu, mléka a vína. Obvykle se váha navýšila o 15 – 17 kilo (vodu nepočítám). Kola jsme odhadli na 45 – 55 kilo při plném naložení. Nevozit to, nepotřebujeme přední brašny.

Co byste neměli zapomenout ani vy? Variabilní spacáky. Cibulovité oblečení, ráno je zima, odpoledne vedro (jak kde). Velký igelit na přikrytí kol – i v létě vás může chytit pořádný, i když krátký liják. Budete-li si vařit, na malé plynové bombičky nespoléhejte, téměř nejsou. Jedině benzíňák.