Pyreneje od moře k moři, Col d’Egat, Col du Calvaire

28.2.2017

V mém podání šlo o méně náročnější trasu, čímž se získalo více času na rozhlížení a vychutnávání drsné a divoké horské krajiny. Aby ale nezůstala ochuzena ani druhá skupina, přidá příště na závěr letošního seriálu Michal Třetina povídání o podstatně náročnější variantě cesty, s výjezdy na všechny nejvyšší průsmyky, proslavené nejtěžším cyklistickým kláním všech dob.

Ve stínu hradů staré Kastilie
V daňovém ráji Andorry jsme si přes noc odpočinuli v dobře vybaveném kempu kousek od říčky Valiry, lemované na protějším břehu frontou sice prosklených a architektem dobře zamaskovaných, leč přece jen paneláků. Druhou galerii tvořila kamenná kulisa starého města s dominantou románského kostela a dramatickou scenérii dokreslovala do nebe sahající hradba hor kolem. Jedinou možností úniku z pyrenejského ministátečku bez opětovného šplhání do oblačných výšin je úzké hrdlo na jihu, kudy údolí opouští nejen vody Valiry, ale i nekonečná řeka aut, motorek, kamionů a luxusních turistických busů. V dravém proudu se snažila přežít i naše malá skupinka, na počátku dlouhé etapy dalšího dne našeho putování, kdy jsme měli v plánu vystřídat hned tři země najednou.
Z La Velly, hlavního města Andorry, to není na španělské hranice daleko, cesta podle vody stále dolů rychle ubíhala, jen provoz na jediné a tudíž hlavní silnici nebyl moc příjemný. Ráz krajiny kolem se jak mávnutím kouzelného proutku změnil hned za španělskou celnicí, skončila dlouhá řada supermarketů, hotelů, restaurací, pump a skladišť, vesnice a městečka se přestěhovaly na skalnaté vršky okolních kopců, pod vlajícími červenožlutými vlajkami jim vévodily staré kamenné hrady, pamatující zašlou slávu hrdých kastilských hidalgů.
Seo de Urgel je sídelním městem biskupa, který je spolu s francouzským prezidentem formální hlavou státu v Andoře. My jsme se ve starobylém městečku částečně zbavili nepříjemné společnosti náklaďáků, řítících se na jih do vnitrozemí, a nabrali konečně správný kurs na východ, k pomalu se přibližujícímu Středozemnímu moři. Mírně stoupajícím údolím řeky Segre jsme hbitě získávali zpátky ztracenou výšku, znovu jsme šplhali k hlavnímu, tady už přece jen trochu nižšímu pyrenejskému hřebenu. Podél výstavní řady temných horských stěn a hluboce zaříznutých údolí jsme se přibližovali k francouzské hranici, Andorru na severu od nás už oddělovali stále ještě ke třem tisícům metrů dosahující velehorští obři.

Mezi horskými hřebeny k pyrenejskému Metru
Více než padesátikilometrový přesun od andorských hranic přes Španělsko do Francie nebyl únavný, spíš jen chvílemi trochu nudný, bylo sice na co se dívat, ale scéna se příliš neměnila, nalevo skály a vysoké hory, napravo hluboké říční údolí, většinou skryté pod neproniknutelnou klenbou stromů a viditelné jen z nemnoha odpočívadel. Žhavé španělské slunce si někde v polovině trasy vynutilo občerstvovací zastávku v zahrádce příjemné hospůdky u cesty, ale já měl čas k osvěžování zpestřený výměnou náhle splasklé duše, ten den se opravdu moc nepovedl. Určitě už zapracovala i únava z dlouhé akce, a tak nebylo divu, že mne napadaly kacířské myšlenky, není-li lepší nechat se vozit pohodlným busem od jednoho atraktivního střediska ke druhému a tam pak podnikat hvězdicové výpady, než pachtit se horami z jednoho konce poloostrova na druhý.
Naštěstí oprava ve stinném loubí šla rychle od ruky, zlatavý mok v orosených sklenicích zahnal únavu i depresivní chvilku skepse, krize byla překonána a mohlo se vesele pokračovat. Aut zas o něco ubylo, většina jich odbočuje u Beliveru na jih silnicí, která táhlý horský hřbet s okouzlujícím jménem Serra de Cadí podchází dlouhatánským tunelem. Konečnou štací téhle cesty je Barcelona, ukazatel u silnice tak už pro nás signalizoval blížící se středomořské pobřeží, i když náš cíl byl na severu za Perpignanem, ale zhruba stejně daleko jako slavné olympijské město.
Francie už byla na dosah, u Bourg-Madame jsme bez velké slávy přejeli hranice, jako v celé Evropě i tady nás vítala jen modrá tabule s hvězdami a jménem další země, do které jsme se při našem putování přikodrcali. Z mostu za městem jsme poprvé viděli koleje vláčku, které jsme měli střídavě potkávat už po celý zbytek cesty k moři. Žluté historické soupravy vozí turisty z Perpignanu až vysoko do hor, mezi osobní vagonky je občas namixovaný nějaký ten nákladní na dříví. Oblíbené atrakci tu říkají Métro Pyrenéen, asi proto, že proud odebírá místo trolejí ze třetí kolejnice. Ta je umístěná na pražcích uprostřed, stejně jako tomu bylo u našich proslulých plechových dětských vláčků, vyráběných v šedesátých letech pod značkou Merkur. Mnohému drsnému harcovníkovi v našich řadách tak při pohledu z mostu skanula na ošlehané líce slza dojetí.

Protivné sedlo Col d’Egat
Ještě první kilometry ve Francii se tvářily pohodově, městečka, vesnice v polích, žádné hory moc na dohled, ale všichni jsme věděli, že na závěr dlouhého dne nás ještě čeká pěkně vysoké sedlo, jen jsme to přecházeli taktním mlčením. Za Livií jsme trochu bloudili, než jsme našli tu správnou odbočku na úzkou silničku podél potoka, a hned v sousední vesnici to začalo, sklon se nenápadně přiostřoval čím dál víc, táhlé široké oblouky se kroutily výš a výš, přibývalo výhledů, ale konec dřiny byl v nedohlednu, za každým zdánlivým vrcholem se znovu otevřel pohled na další kopce. Blížil se večer, ale slunce dál nemilosrdně pálilo, stín v otevřené stepní krajině nikde, každý šlapal sám, jak uměl, celý tým se rozpadl a znovu stmelil postupně až nahoře, k poradě kudy dál.
Prvním sedlem toho dne bylo 1662 metry vysoké Col d’Egat a všichni jsme se shodli, že bylo na celém přejezdu Pyrenejí nejprotivnější. Na to, co ve zdejším kraji dokáže slunce, přišli Francouzi už někdy před půl stoletím a postavili tu první sluneční elektrárnu na světě. Celé čelo několikapatrové budovy strojovny zabírá obří parabola, soustřeďující zářivé paprsky z nespočtu zrcadel, pomalu se otáčejících za sluncem jako květina v proslulém hitu našich tatíků, systém výroby energie, postavený na nápadu veterána sci-fi literatury Arthura C. Clarka, který nechal v jedné ze svých raných povídek zpopelnit nespravedlivého rozhodčího kapesními zrcátky v rukou rozhořčených fotbalových fanoušků.
Dřina ale pro ten den ještě nekončila, dalším sedlem na cestě bylo Col de Fau, příjemným překvapením bylo zjištění, že je jen o 11 metrů vyšší než Col d’Egat a navíc v jeho těsném sousedství, což ale vzápětí pokazil fakt, že do kempu na nocleh se odtud jede pořád ještě nahoru do hor. Bylo to sice už jen na kopec za nejbližší vesnici, leč sklon cesty k ní byl nejkrutější z celého dne, opravdová lahůdka na závěr etapy.

Od horských štítů na mořské pláže
Ani poslední den putování se neobešel bez pořádného kopce, všichni se už těšili na stokilometrový sjezd k mořské hladině, ale bylo třeba si ho trochu zasloužit, v kopcích nad sluneční elektrárnou jsme se škrábali ještě nahoru. Čekalo nás oblíbené letovisko a středisko zimních sportů i letní turistiky Font-Romeu a za ním už definitivně poslední sedlo expedice, dost případně pojmenované Col du Calvaire. Ve výšce 1836 metrů jsme se tu přehoupli přes hřeben, před sebou už jen otevřenou cestu za koupáním na prosluněných plážích Středozemního moře.
Nekonečný sjezd začal v pohodě serpentinami horské silničky, horší to bylo už z Mont-Louis, kde se vyjelo na hlavní silnici. Ta se kroutila v úbočí hlubokého, divoce rozervaného údolí řeky Tét, navzájem se proplétajíc s kolejemi Metra Pyrenées, někdy pod oblouky vysokých viaduktů, jinde úrovňově, při čekání u závor jsme si tak žlutý vláček prohlédli pěkně zblízka. Čím jsme byli níž, aut kolem nás přibývalo, chvilku úlevy a odpočinku přinesla až procházka uvnitř hradeb Vilefranche-de-Conflent, historického městečka, kde se zastavil čas. Úzké uličky dnes sice kypí turistickým byznysem a nikdo už nevylévá splašky z okna rovnou na ulici, ale jinak se tu od středověku moc nezměnilo. Strkajíc kola od jedné brány k druhé, čekali jsme, kdy se za rohem místo další skupiny, sledující zavřený deštník nad hlavou průvodce, vynoří oplechovaný rytíř na koni či dáma se závojem na vysokém čepci.
U Prades skončila jízda zadarmo bez šlapání, hory jsme měli za sebou, zbývalo posledních třicet kilometrů k moři, po rovině a jak je v kraji zvykem, hezky proti větru. Aut jsme se zbavili únikem na vedlejší silničky, mezi nekonečné sady broskví a nektarinek, táhnoucí se od vesnice k vesnici a lemované občas pichlavým houštím sladkých ostružin. Perpignanu jsme se vyhnuli širokým obloukem k jihu, místo broskvoní se do špalíru kolem cest začaly řadit palmy a v Saint Cyprienu jsme vyjeli přímo na pláž. Deset dní po koupání v Atlantiku jsme si ráchali nohy ve Středozemním moři, za sebou tisícovku kilometrů a celé Pyreneje.

text a foto: Vladimír Pustina

Menu