Nájezd z Guillestre
Z hlavního údolního tahu Briancon – Gap odbočuje pod dobře viditelnou pevností Mont Dauphin silnice do městečka Guillestre a za ním pokračuje dál do oblasti Queyras. Tam se dělí na dvě horské silnice – jedna se přes Col de L´Izoard vrací do Brianconu a druhá míří před Col Agnel do Itálie. Nás však nyní zajímá mnohem bližší Col de Vars. Že jedeme do hor, naznačuje už první stoupání před Guillestre a hlavně obrovská informační cedule, na které je vyznačeno sedm dvoutisícových průsmyků! Vars na ni má čestné první místo, a jelikož je u něj uvedeno “ouvert”, můžeme jet dál. Zelené desky s nápisem “otevřeno” v létě většinou najdeme u každého sedla, ale už jsem párkrát viděl i červené “fermé”. To pak člověk buď musí změnit plány anebo to vzít jako výzvu k dobrodružství. Na bicyklu poté dojede k zasněžené silnici a tam pak odhaduje, zda kolo půjde převést či protlačit až nahoru. Bývají to zajímavé situace! V článku o Lombardě jste si o tom před časem početli. Zdejších silnic se tohle ale netýká. Celá široká oblast, nazývaná dle dvou dominantních obcí Vars-Risoul, je již několik let moderním lyžařským superstřediskem, a tak musí být obě asfaltky sjízdné i v zimě.
Do Risoulu v pohodě
Kolem Guillestre vede obchvat, takže kdo chce oddálit začátek výjezdu na Vars, musí do centra odbočit. Ale krutým kopcům stejně neunikne! Z kruhového objezdu se dá kromě do města také jet na druhou stranu – do Risoulu. A hned z dalšího na Vars. V obou případech silnice stoupá od počátku takovým způsobem, který nikoho nenechá na pochybách, že povede pěkně vysoko. Silnice na Risoul je po všech stránkách “jetelnější”. Je široká, vede skoro celá lesem (a tedy ve stínu), sklon není nijak úděsný a navíc i poměrně mírný. Nahoře, tj. v 1 850 metrech, asfalt končí a začíná jiný, především lyžařský svět. Jednak vám padne do oka množství na pohled nevzhledných paneláků našlapaných mnoha vesměs malými pokoji, jednak krásné okolí s mnoha vleky a lanovkami. A taky jednou, vlastně dvěma, zajímavými terénními cestami. Silničář tam však nepojede, ten musí zpátky dolů. Ještě bude zmíněno, o co přichází.
Vzhůru létají ptáci
Vzhůru létají ptáci, zato my cyklisté se většinou jen ploužíme. Aspoň já jsem takhle dopadl pokaždé při cestě přes Vars v severojižním směru. Zvláště pokud jsem začátek “přepálil”. Kopec je to zrádný. Startuje se asi v tisíci metrech a průsmyk leží v 2 109 metrech. To není – na alpské poměry – taková hrůza. Jenže Vars má něco, co mi moc nesedí – střídají se sklony, je tam také kus poměrně dlouhé roviny a dokonce i sjezd! Taková pestrost na dvaceti kilometrech! Nejhorší pocit vás přepadne, když pracně nastoupané metry nečekaně ztratíte, a vrchol je ještě v nedohlednu. Tak takový (hrozný) bývá Vars od severu.
Pokud jde o výhledy, tak v tomhle směru je na tom o něco lépe. Hlavně zpočátku co zatáčka, to jiný pohled. Hlavně zpátky – na Guillestre, pevnost na Mont Dauphin a celé široké údolí řeky Durance. Jednou jsme, při cestě natěžko opačným směrem, přímo v jedné zatáčce nouzově přespali v jakési polochatce, poloskladu. Od dokončení sjezdu nás tehdy odradil mrak, mlha a silný déšť (ten pak dokonale nahradil sprchu). Zato ráno – to počasí a hlavně výhledy – nádhera!
Skateboard neumíme!
Jestliže dolů je vidět, tak směrem nahoru toho naopak moc vidět není. Proto se těžko odhaduje, co bude následovat. Až když se silnice narovná a přimáčkne ke skále, uvidíte nejprve vpravo pod vámi zelené údolíčko a později před sebou už první stavení obce Vars. A lanovky a sjezdovky. A všude plno turistů (v sezoně, zato před ní kolem Varsu běhá dost svišťů!). Obcí se stoupá, po předchozím krátkém sjezdu, zase pěkně zostra. Nejen já, ale i další tady měli problémy. S každým cyklistou zacvičí především pohled na poslední zatáčku doprava. Ta totiž připomíná spíš skateboardovou rampu! Je poměrně široká, ale sklon u vnitřní strany je opravdu extrémní. Svaly těch, kdo si tu nemohli nadjet (protože zrovna jelo auto) a museli pěkně zabrat, to pocítily naplno. Zkušený kolega, bývalý závodník Ota, byl jedním z nich. Večer to komentoval, že hned poté slupnul naráz dvě tatranky, což se mu stalo poprvé v životě, a teprve potom mohl pokračovat.
Najednou idylka
Za obcí to už ale jde. Za posledními chatami nabízejícími ubytování se konečně vjíždí do otevřené krajiny. Navíc po chvíli se stoupání celkem dost zvolní a cyklista poprvé začíná mít pocit, že předchozí trápení k něčemu bylo. Je tu opravdu vidět široko daleko, na obě strany i dopředu. Samé louky, občas golfové hřiště, v pozadí lesy, u silnice pár menších jezer či spíš jezírek. A všude relaxující lidé – na procházkách nebo jen tak sedí na lavičkách u vody. Vůbec nic nepřipomíná krajinu ve výšce kolem 2 000 metrů. Závěr je opravdu už snadný, takže relaxovat (konečně!) můžeme i my na kolech.
Nebe a dudy
O co těžší je cesta na sedlo od severu, o to lehčí je vyjet si na Vars z jihu. Rozdíl je značný, liší se to jako nebe a dudy. Samozřejmě je to můj subjektivní pocit. Někdo z vás to může vnímat opačně (to bych se ale divil) a někdo třeba tvrdí, že od jihu je to stejně těžké jako z Guillestre (tomu už nevěřím vůbec). Silnice je, pokud jde o vzdálenost, kratší, navíc pořádně stoupá prakticky jen posledních pět šest kilometrů. Ty sice dokáže znepříjemnit protivítr (zažil jsem při jednom ze dvou výjezdů), ale jinak to opravdu jde. Kopec mohu přirovnat nejen délkou, ale i poměrně stálým sklonem, k několika lehčím průsmykům v Dolomitech. Pokud začnete někde u Jausiers, čili v 1 240 m n. m., bude pro vás Vars pohodovým sedlem, zvlášť máte-li za sebou přejezd Bonette 2 802 metrů od jihu z Isoly, čili převýšení 1 900 metrů!
Teď tedy od jihu
Z Jausiers pojedete pár kilometrů proti proudu řeky Ubaye. Ještě před nepřehlédnutelnou pevností Fort Tournoux na levé straně se rovněž zleva napojí cesta, zde dole už asfaltová, od slavného tunelu a průsmyku Parpaillon (o něm jsme již také psali). Po dalších asi dvou kilometrech budeme odbočovat doleva my, jinak bychom vystoupali na Col de Larche 1 991 metrů a ocitli se v Itálii. Naše silnice i za vzpomínanou křižovatkou vede podél Ubaye, stoupá jen nepatrně a chvíli se dokonce jede v lesním stínu. Pak ovšem ve stínu mnohem temnějším – začíná úsek s tunely a galeriemi. Těch je víc než tunelů, takže naše oči to zvládnou dobře. Nohy určitě taky, přestože silnice nyní, těsně před obcí St. Paul, stoupá už víc. Hezký pohled je tady doprava směrem na Pont du Chatelet (vede tam slepá silnička), za kterým už vykukují hory vysoké přes 3 200 metrů. Je na co koukat i kolem silnice – místní sedláci a jejich rodiny v době senoseče pečlivě pracují na všech okolních loukách, traktory jezdí sem a tam. Jižní strana je celá taková “zemědělštější” a vůbec živější. I zpětný pohled dolů k tunelům bývá hezký a kromě toho, tak jak se silnice točí, střídavě vidíme i naše “finále” nahoře. Kromě již zmíněného větru výjezd nic neznepříjemnilo, a tak se na sedle, jak je zvykem, fotíme u cedule s kótou. U ní se rádi fotí i motorkáři a někteří, zvláště nizozemští, autoturisté. Ani se jim nedivím. Na Mars se nedostanou, tak aspoň na Vars! (To byl pokus o verš, dál již vážněji.)
Z vrcholu a ještě lépe z okolních vyvýšenin jsou vidět různorodé hory – jak ty krásné se štíty pokrytými ledem a sněhem, tak ty jakoby posypané uhelným prachem. Pokud jde o znaky civilizace, na průsmyku najdete jen jednoduchou prodejnu suvenýrů, jeden domeček s podobným sortimentem a parkoviště – prostě žádné mohutné budovy, restaurace apod. jako to bývá na jiných sedlech. Nám tu ke spokojenosti vůbec nic nechybí.
Terénní dálnice
Ještě je potřeba zmínit se o dalších možnostech vysokohorské cykloturistiky v této oblasti. Do Risoulu (nebo z Risoulu, jak chcete) vedou dvě cesty, jak už bylo v úvodu zmíněno. Obě jsou velmi kvalitní – široké a s dobrým, byť prašným povrchem, úplně něco jako terénní dálnice.
Jedna z nich vede do obce Vars, a tak spojuje obě lyžařská centra. Ta druhá je mnohem delší a zajímavější. Po ní se dá z údolí Durance, konkrétně ze St. André u Embrunu, dojet až do Risoulu. A přijedete do něj seshora!
Cherine a Valbelle – další dvoutisícovky!
Cesta od St. André je pěkná a taky pěkně stoupá, ale snad až na jeden krátký úsek nic drastického. Poklidná jízda lesem, zpočátku podél potůčku, začíná celkem příjemně. Když se z lesa vyjede, otevřou se hezké a hlavně daleké rozhledy. Zdá se vám, že jste na území nikoho, a ve srovnání se silnicí na Vars je tady opravdu pusto a prázdno. Ale čím více se budete blížit k Risoulu, tím více lidí budete potkávat či míjet. Také podjedete dvě lanovky. To vše kousek od průsmyku Col de Valbelle 2 381 metrů. Z něj pak uvidíte několik dalších “terénních dálnic”. Rozhled je ohromný nejen odsud ze sedla, ale z více míst této cesty. A velmi blízko, doslova jen pár kilometrů, se tyčí další dvoutisícovka, Col de Cherine 2 270 metrů. Sice tam naše trasa nevede, ale proč se tam nepodívat – od toho jsme přece tady. Ostatně není kam spěchat – Risoul, asfalt a tedy i civilizace leží prakticky za rohem. Chvíli si sednout ve výšce nad 2 000 metrů a při svačině se kochat takovými výhledy se našinci nepodaří tak často. Tak si to užijte!
autor>text a foto: Michal Třetina