Úvod » Články k časopisu » Za půvaby odvrácené strany Krkonoš

Za půvaby odvrácené strany Krkonoš

Polská strana Krkonoš je úplně jiný svět než ta naše. Hory, modelované na severu ledovcem, spadají příkře do nížiny, táhnoucí se až k Baltu, svahy, plné kamenných moří, jsou rozervány svislými stěnami hlubokých kotlů Sněžných jam, a romantický ráz kraje dokresluje dvojice ledovcových jezer, Maly a Wielki Staw. Celé to napříč protíná a spojuje dálková cyklotrasa ER-2. Oproti našim krkonošským trasám má nečekaně příjemný profil, ne že by na ní nebyly kopce, ale nepotíte tu krev jako na naší základní 1A, kterou na jeden zátah ve zdraví přežije asi opravdu jen Král Krkonoš a jeho družina.

Turistické hraniční přechody umožňují napojit se na polskou ER-2 od Harrachova, pod Slezským sedlem a na Pomezních Boudách. Dají se tu dělat jednodenní okruhy z Čech do Čech, při kterých nakouknete k sousedům a ještě se podíváte do mraků, našlo se i pár dobrodruhů, kteří si tudy vyšlápli až na Sněžku, ale to je díky neuvěřitelně drncavé cestě, dlážděné plochými kameny, už opravdu extrém.

Z Harrachova na Drogu pod Reglami
Z konečné horské železnice do Harrachova vede zelená značka k turistickému přechodu Mýtiny. Tudy jsem se vydal na průzkum polských Krkonoš poprvé. Na trasu ER-2 jsem se napojil přes Dzial Izerski v Jakuszycích a získanou výšku vzápětí ztratil sjezdem do Szklarske Poreby. Městečko patří mezi největší střediska rekreace a turistiky v Polsku, pro lyžaře tu mají skokanský můstek, vleky a sedačkovou lanovku na vrchol Szrenice, což se česky překládá ještě podivněji, Jínonoš, asi že se hora ráda předvádí ve sluneční záři ojíněnými stromy. Pro letní turisty je Poruba východiskem mnoha tras, na Szrenici můžete lanovkou, ale i pěšky, po červené značce, kolem nejvyššího vodopádu polských Krkonoš, 27 m vysokého Kamienczyka. Žlutá zase stoupá nad Sněžné jámy a modrá vede od 13 m vysokého vodopádu Szklarki pod Labský štít, jak tu říkají našemu Violíku, což je část historické České stezky, která vedla od pramene Labe do údolí Kamienné.
Cyklotrasa opouští říčku, připomínající naši Mumlavu korytem plným balvanů, a prochází centrem městečka, za posledním stavením se ulice mění v Drogu pod Reglami, podhorskou širokou lesní cestu různě kvalitního povrchu, sledující pěkně vrstevnici. Ještě jednou se tu otevřel výhled na hřebeny, chata Wawel nahoře nad Sněžnými kotly mi připomenula, co mě čeká, ještě než jsem se ponořil do stínu lesních velikánů. Po pár kilometrech jsem minul závoru, střežící hranici národního parku, trochu jsem ztratil výšku sjezdem do Przesieky, ale vynahradil mi to asfaltový povrch, který vydržel až na Przelecz Karkonoska, neboli naše Slezské sedlo.

Drogou Sudeckou až do mraků
V Przesiece byl za druhé světové války tábor zajatců, vězňové stavěli silnici z případně pojmenovaného Podgorzynu nahoru na sedlo. Část, kterou vybudovali, kličkuje vzhůru podobně rozvážným způsobem, jako její český protějšek ze Špindlerova Mlýna, zbytek, dodělaný po válce, míří přímo nahoru, surově kolmo na husté vrstevnice. Cestě tu říkají Droga Sudecka, její strmá část, odbočující z ER-2, je značená jako cyklotrasa, jejíž tvůrci dobře věděli, proč malují značky černou barvou. První kruté stoupání naštěstí brzo vystřídal lidštější sklon, mohl jsem se tu kochat prvními výhledy na hřeben. Občasné chybičky, čili hluboké díry v asfaltu, jsou omalovány žlutou barvou, dobré varování pro cyklisty řítící se opačným směrem, stejný odstín měly i číslice, udávající v tisícovkách metrů vzdálenost, zbývající k horské chatě Odrodzenie nahoře nad sedlem. Za dobrého počasí je při pohledu zpátky vidět daleko do podhůří, na pravé straně hluboko do Kozacke Doliny a na horizontu se rýsují vysoké krtiny Mužských a Dívčích kamenů.
Mně počasí při první cestě příliš nepřálo, cestou vzhůru začalo mrholit, pak pršet a závěrečné stoupání mě přivedlo rovnou do mraku, neviděl jsem nic, neměl jsem ani tušení, kdy jsem překročil hranice, přes sedlo se navíc hnala vichřice, byl jsem rád, když jsem proti ní s vypětím sil dostrkal kolo k oáze Špindlerovy boudy a ukryl se v jejích milosrdných útrobách. Letošní opakování přejezdu bylo už na výhledy bohatší, ale ani tentokrát se to neobešlo bez nenadálého nájezdu pár černých mraků a několik kapek deště. Na červen tu byla pěkná zima, na sjezd jsem na sebe navlékl vše, co bylo po ruce, výška je tu na teplotě znát. Slezské sedlo má 1198 metrů, rozhled přímo z něj, i další výhledy cestou dolů serpentinami horské silnice do Špindlerova Mlýna nemají chybu. Na jedné straně Malý Špičák, na druhé Vysoké Kolo, Kozí hřbety za údolím Bílého Labe, horské chaty rozházené po horských úbočích a dole jako přídavek soutok Labe a Bílého Labe u myslivny pod Dívčí strání. Silnice je navíc jako jedna z mála u nás placená, takže tu moc aut nepotkáte.

Drncavý výlet k Malemu Stawu
Cyklotrasa ER-2 pokračuje od odbočky na Slezské sedlo přes Borowici a Sosnowku, protahuje se sedélkem mezi Wilczakem a Skibou a vyúsťuje na silnici do nejznámějšího horského střediska polských Krkonoš. Dřív se to tu jmenovalo Bierutowice, dnes tomu říkají Karpacz Górny, záleží, jak starou máte mapu, v našem dvoučlenném expedičním týmu při loňském průzkumu se v každé mapě vesnice jmenovala jinak. Všude kolem to tu na nás dýchalo turistickým ruchem, hotely, penziony, restaurace a hlavně krámečky a stánky se vším možným a nemožným a lidu turistického náramná síla.
Kdo někdy podnikl hřebenovou túru po vrcholcích Krkonoš, určitě nezapomene na nádhernou přírodní scenérii při přechodu Stříbrného hřbetu. Červeně značená cesta, od Slezského sedla vytrvale stoupající, se tu konečně zlomí a zároveň trochu zabrousí přes hranice na polské území, na obzoru se vynoří ze zákrytu masiv Sněžky, skoro o 200 metrů převyšující okolní terén, naopak ve stejné hloubce jsou tu k vidění pod strmou severní stěnou dvě největší krkonošská ledovcová jezera, Wielki a Maly Staw. Velký rybník, česky řečeno, má plochu něco přes 6 hektarů, leží ve výšce 1225 metrů, severní stěna je 180 m vysoká a protější morénová hráz 30 m, v jeho případě jsem se v minulosti spokojil s leteckým pohledem shora, zato k jeho menšímu dvojčeti vede cyklotrasa, která odbočuje z ER-2 právě v Bierutovicích.
Horská silnička, vznešeně pojmenovaná Droga Jubileuszowa, začíná u hotelu Bialy Jar, nedaleko dřevěného kostelíku Wang, přestěhovaného sem v polovině devatenáctého století z Norska. Od něj silnice stoupá, po obou stranách vroubená stánky a kiosky, až k dřevěné vyřezávané bráně, vstupu do národního parku. V Polsku nic není zadarmo, a tak musíte hezky zaplatit, zlotých netřeba, stačí třicet stříbrných v poctivé české měně. Celá je vydlážděná drncavými kočičími hlavami, mezi kterými jsou navíc velké mezery, jet tudy na kole je spíše za trest než radost.
Začínali jsme na osmi stech metrech, prudký sklon se naštěstí na chvíli zmírnil, k rozcestí turistických tras na Polaně jsme dokonce chviličku sjížděli. Kdysi tu stávala oblíbená horská chata Bronislava Czecha, ale v roce 1966 lehla popelem, před dalším stoupáním se tak už můžete osvěžit jen vodou z horského potoka Lomnice. Ještě jeden krátký houpáček a pak už to byla jen nekonečná dřina, pořád dál po protivných šutrech, které tady nahoře občas ani nedržely spořádaně pohromadě a ztrpčovaly cestu nepříjemnými krátery.
Když už bylo nejhůř, přišla odbočka k jezeru, kamenitou lesní cestou, jinde by nás její povrch nenadchnul, ale tady jsme ji přivítali s jásotem. Přejeli jsme nízké sedlo a přímo pod sebou spatřili cíl, Maly Staw. Horské jezero hrazené morénou je na dně ledovcového karu ve výšce 1183 m, nad hladinou se zvedá do mraků 170 m vysoká jezerní stěna, morénová hráz s podzemním odtokem je ze žulových balvanů a má výšku 60 m. Na východním břehu stojí dřevěná turistická chata, založená už v roce 1670 jako Teichbaude, dnes jí Poláci říkají Samotnia. Tam také vedly naše kroky, počasí se zhoršilo, začínalo mrholit z mraku, který zahalil Sněžku.
Jako všude jinde v Polsku, ani tady nebyl problém občerstvit se za české peníze, ale nikomu to nedoporučuji, nabídka je tu sice bohatá, i když je trochu obtížné pochopit, co se skrývá pod krkolomnými polskými názvy na dřevěném jídelním seznamu, ale hlavní zádrhel je cena, šplhající se do závratné výše. Po prostudování účtenky, vytištěné počítačem, jsme zjistili, že k inzerované ceně se pojí půl tuctu různých vysokohorských, daňových a přepočtových přirážek, což dostatečně objasnilo, proč se nám při placení lehce protáčely panenky.

Druhé tisícimetrové sedlo Przelecz Okraj
Sice osvěženi, ale s kapsou o hodně lehčí, jsme se z horské chaty u Malého Stawu vraceli zpátky do Bierutovic. Sjezd byl sice o málo rychlejší než cesta nahoru, alespoň pro mne, na drncavé silničce dlážděné žulovými kostkami se ukázaly výhody odpružené vidlice, hůř na tom byla druhá, něžnější polovina týmu, která nebyla tak dobře technicky vybavena, však jí také zuby setrvačností cvakaly ještě dobré tři kilometry na asfaltu.
ER-2 se táhne přes celý Karpacz dlouhým sjezdem nekonečným horským střediskem v údolí Lomnice a Lomničky. Ve středověku býval osadou horníků a zlatokopů, pak je vystřídali dřevaři a v 17. století dorazili čeští protestanti. Tehdy tu proslul hlavně cech laborantů, zabývajících se sběrem a zpracováním léčivých rostlin. Počátky turistiky souvisely s poutěmi na Sněžku, v dobách rozkvětu odborářské rekreace tu zotavovny hýřily třemi tisíci lůžky. I dnes je Karpacz rájem nejen letních, ale hlavně zimních turistů, má několik vleků a sjezdovek, sáňkařskou dráhu, skokanský můstek a sedačkovou lanovku na Kopu, při špatném počasí je tu kromě nepřeberné nabídky restaurací a obchodů i Muzeum sportu a turistiky krkonošského regionu a Muzeum hraček.
Teprve po sedmi kilometrech jsme minuli poslední stavení, dlouhý sjezd jsme zaplatili totální ztrátou výšky, octli jsme se zase v podhůří a tušili, že cesta domů nebude procházkou růžovým sadem. V Kraczyně trasa zase začíná stoupat do hor, vyšplhali jsme po ní znovu do tisícimetrové výše a těsně pod sedlem, po polsku náramně výstižně pojmenovaným Przelecz Okraj, vyjeli na silnici z Kowar, po které je to odtud jen coby kamenem dohodil na hraniční přechod Pomezní boudy, 1041 nadmořský metrů vysoko posazený.
Trasa ER-2 tu samozřejmě nekončí, kdo si chce polské Krkonoše vychutnat opravdu do detailu, může po ní ještě sledovat naše hranice k jihu, a opustit ji až v Opawě, silničkou přes Niedamirów se dojede na hraniční přechod do Žacléře, kde definitivně končí Krkonoše i jejich cyklotrasy.

Info
Délka tras:
Harrachov-Przesieka-Slezské sedlo, 40 km
Harrachov-Karpacz-Maly Staw-Pomezní Boudy, 70 km

Doporučené mapy
zelená Kčt 22, Krkonoše, 1:50 000
žlutá Kčt cyklo 8, Krkonoše a Jizerské hory, 1:100 000
textová část obsahuje kompletní adresář ubytování i na polské straně včetně telefonních čísel, seznam cykloprodejen, opraven a půjčoven

Turistické informace
Szklarska Poreba, Miejskie Biuro Informacji Turystycznej, Jednosci Narodowej 3,
Karpacz, Centrum Informacji Turystycznej i Kultury, Konstituczy 3-ogo Maja 25a

text a foto: Vladimír Pustina