Na obou březích Pacifiku

28.2.2017
Cestuji velmi rád, proto jsem si vzal v práci neplacené volno a vyrazil. Podnikl jsem dlouhou cestu světem podle svých představ. Za jeden a půl roku jsem navštívil celkem 17 zemí na čtyřech světadílech. Většinou jsem jezdil hromadnou dopravou, ale na svůj oblíbený prostředek – kolo – jsem nezapomněl. Kromě kratších pohodových vyjížděk do přírody na Novém Zélandu nebo tichomořských ostrovech Fidži, jsem podnikl i dvě delší a docela dobrodružné cykloakce. I přesto, že jsem většinu cestování uskutečnil společně s přítelkyní, tak následující výlety na kole jsem absolvoval sám. Projel jsem kousek jihoamerické pouště v Chile a asijskou Jižní Koreu.

Do srdce pouště Atacama

V Jižní Americe na severu Chile leží oblast, která patří k nejsušším na naší planetě. Najdete tam místa, kde nezapršelo už sto let! Krajina vypadá jako někde na Měsíci. Jen písek a skály. I přes svůj drsnější zjev však přitahuje návštěvníky.
Při cestování po světě jsem do těchto končin také záměrně zavítal. V městečku San Pedro de Atacama ležícím na okraji pouště Atacama jsem si půjčil kvalitní horské kolo a vyrazil na celodenní výlet do nitra jednoho z nejsušších míst světa.

Trasu, kterou jsem naplánoval, žádné cestovní agentury v San Pedru nepořádají. Ty jezdí na jiná místa, nepříliš vzdálená od asfaltové silnice, kam se celkem pohodlně dostanete osobním autem.
V půjčovně kol mi přidávají i pár důležitých rad a informací o nástrahách a orientaci v poušti. Nesmím podcenit zásoby vody ani svoji fyzickou kondici, jinak to nemusí dopadnout dobře.
S nejzákladnějším vybavením v malém batůžku brzy ráno vyrážím. Vzduch je po ránu příjemně chladný a mě dopředu žene touha po dobrodružství. Odpoledne to asi bude horší. Zpočátku jedu po nové asfaltce směrem na jih od San Pedra. Na jednoduché, ručně dělané mapě je napsáno, že mám po 16 kilometrech odbočit ze silnice do pouště. Dál mám pokračovat po písečné cestě vedoucí směrem do středu Atacamy, která není zas až tak velká. Na délku měří přibližně sto a na šířku 40 – 80 kilometrů. Je plochá, vyschlá a ze všech stran obklopená vysokými horami. Ty stahují většinu srážek a na Atacamu nespadne téměř nic. Přesto se v poušti nachází několik slaných jezer. Mým cílem je dojet k některým z nich. Pěknou asfaltovou silnici nechávám brzo za sebou a začínám prašnou cestou ukrajovat první metry z Atacamy. Po dvou kilometrech se vyjeté stopy z ničeho nic ztrácejí a já nevím kudy dál. Bloudím a bořím se s kolem dobré dvě hodiny do vysušeného povrchu. Nevím přesně, jestli se zde nevyskytují nějaké jedovaté potvůrky. V tom procházím vedle kostry zvířete. Zřejmě sem omylem zabloudilo z hor a z nedostatku vody pošlo. Raději dávám velký pozor a opatrně tlačím kolo před sebou. V půjčovně mi tvrdili, že orientace v poušti je jednoduchá. Daleko široko roste jen jediný strom. U toho mám zatočit doleva. Strom sice vidím daleko vpředu, ale podle mapy je vzdálený osm kilometrů. Při současné rychlosti se k němu dostanu až odpoledne. Během chvilky musím najít nějakou cestu anebo se budu muset vrátit zpět na asfaltku a do San Pedra. Hlavou mi probíhají nejrůznější myšlenky, proč se tady vlastně vůbec bořím do vyprahlé půdy a dávám v šanc svoji kůži, a proč jsem si nezvolil nějakou jednodušší trasu do okolí. Moje tvrdohlavost mě táhne stále vpřed do nitra pouště a šťastná náhoda mi přeje. Najednou před sebou vidím nějakou starou ceduli. Docházím k ní a od ní vedou slabě vyjeté stopy auta. Přivádějí mě k silněji vyjetým kolejím a ke správné cestě. Původní směs hlíny a písku se mění jen v sypký, jemný písek. V něm se šlape o poznání hůře. Občas musím kolo i tlačit. Držím správný směr, a když dorazím ke stromu, opravdu zde vidím křižovatku. Zahýbám vlevo a pokračuji rovně po vysušené cestě. Tady je povrch tvrdý a vyfoukaný, proto jedu docela rychle. Netrpělivě čekám na chvíli, kdy uvidím solná jezírka. Teplota dopoledního vzduchu je stále snesitelná, přesto je moje pitná voda v lahvích už vlažná. Konečně dojíždím k prvnímu ze dvou mých dnešních cílů. Stojím u břehu krásné slané laguny. V okolí se nacházejí hned tři a jmenují se Cejar. Na okrajích mají silnou vrstvu ztvrdlé minerální soli. Voda je příjemná, hned si v ní chladím nohy, když v dálce před sebou najednou zpozoruji růžové pohybující se tečky. Přiblížím se a vidím desítky plameňáků. Zřejmě jsem se dostal moc blízko, roztahují svá velká křídla a přelétávají k vedlejšímu jezírku. Snažím se být opatrnější a dlouhokrké ptáky znovu nevyplašit. Po chvilce nerušeného pozorování si dopřávám koupel. Voda je průzračně čistá a uprostřed nečekaně hluboká. Bez sandálů bych do vody nevlezl, protože ztvrdlá sůl dokáže být dost ostrá. Je zde absolutní klid a pohoda. Široko daleko jsou jen plameňáci a já. Vylézám z vody a po uschnutí je celé moje tělo obalené solí. Vychutnávám si velmi hezké dopoledne. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu uprostřed nejsušší pouště světa koupat. Kvůli pocitům blaha, které teď prožívám, za to ta námaha stála.
Sluníčko svítí o poznání ostřeji, není tu jediný stín, kam by se před ním dalo schovat. Začínám se proto vracet. Pitná voda v lahvích je již nechutně teplá. Popíjím ji, ale v puse mám neustále sucho a lepkavo. Je po poledni a vedro se blíží ke svému dennímu maximu. Připadá mi, že projíždím roztopenou pecí. Písek je velmi horký. Abych zrychlil svůj přesun, pokouším se přejet i místa, kde jsem předtím kolo tlačil. Chůze po rozpáleném písku není zrovna příjemná. Na asfaltce je už jízda pohodová a v klidu dojíždím až do San Pedra. Zastavuji v kempu na doplnění tekutin, oběd a hlavně studenou sprchu. Odpočatý a osvěžený pokračuji dál. Druhá část cyklovýletu směřuje opačným směrem než ráno. Prohlížím si historickou kamennou tvrz Quitor, která pochází z doby před Inky (kolem 12. století). Šlapu údolím podél skal, jeskyň a malého potoka po prašné cestě směrem na město Calama. Přijíždím k zajímavým špičatým skalám, které ohraničují tzv. “Mrtvé údolí”. Kolem údolí jsou jen skály a písek. Hodně fouká a drobná zrna písku se mi dostávají do očí i do foťáku, proto uháním rychle pryč. Za silného protivětru pokračuji do údolí “Valle de la Lunaů (Údolí Měsíce). Připadám si jako v dobrodružném filmu. Krajina vypadá opravdu jako na Měsíci. Její názvy to jenom dokazují. Poryvy větru jsou chvílemi tak silné, že neudržím řídítka rovně a vybočím až na druhou stranu silnice. Navíc každé pískové zrnko hnané silným větrem docela bolestivě píchá do pokožky. Celé tělo mě už bolí. Mám písek pod oblečením, v ústech, v nose i v očích. Aby toho nebylo málo, cesta začíná stoupat. Jízda je náročnější než ráno, ale vyplatilo se vydržet. Mezi skalisky se objevují písečné duny. U té největší na mě čeká můj dnešní druhý cíl. Jsem uprostřed Údolí Měsíce, které leží v těsném sousedství pouště Atacama. Vyčerpaně slézám z kola. Po nutném odpočinku začínám šplhat na přibližně sto metrů vysokou dunu. Táhne se mezi dvěma skalisky v délce 300 metrů. Její vrchol skýtá krásný výhled na velké údolí. Na hřbetu duny je vítr ještě silnější. Přecházím z jedné strany na druhou. Je to paráda! Mít lyže, tak na nich frčím dolů. Místní lidé tvrdí, že se nedaleko na podobné duně opravdu lyžuje. Blíží se západ slunce. To je čas, kdy sem přijíždějí turisté. Každý chce vidět západ z vrcholu písečné duny, protože se na ní krásně lámou sluneční paprsky. Když sluníčko zajde za obzor, citelně se ochlazuje.
Návrat do San Pedra je rychlejší, protože jedu většinou z mírného kopce, přesto přijíždím až za tmy. Po dnešních našlapaných 105 kilometrech vracím kolo a docházím do kempu. Jsem sice úplně vyčerpaný, špinavý a zpocený, ale uvnitř je mi nádherně.
Pro mě se stal cyklistický výlet pouštní krajinou jedním z nejsilnějších zážitků putování jihoamerickým kontinentem. Kdo má rád dobrodružství spojené se sportem, tomu mohu Atacamu jenom doporučit.

Jižní Koreou

Při cestě světem jsem chtěl alespoň jednu zemi projet na kole. Volba padla na Jižní Koreu, a to i proto, že zde mám kamaráda. Dostal jsem od něj pár rad. Upozornil mě, že Korea není nejlacinější a pořídit si zde kolo nebude zrovna malá položka. Vyřešil jsem to jednoduše. Při předchozí návštěvě Filipín jsem si koupil obyčejné a laciné trekové kolo a přiletěl s ním do Soulu. Chtěl jsem projet celou Jižní Koreu, která má podobnou rozlohu jako Česká republika. Vydal jsem se tedy vstříc novým zážitkům.

V hostelu uschovávám nepotřebná zavazadla, montuji kolo a jen s nejnutnějším vybavením vyrážím na cestu. Při prvních kilometrech zjišťuji, že můj nápad pořídit si laciného treka nebyl úplně nejlepší, neboť potřebuje nutné úpravy. Střed kola je volný a se svým nářadím ho nemohu dobře dotáhnout. Zadní brzda nefunguje a přehazovačka přehazuje, kdy se jí zachce. Celé kolo, díky zátěži na zadním nosiči, navíc značně vibruje. Zastavuji tedy u prvního cykloobchodu. Opravář mi nerozumí ani slovo, ale stačí ukázat a on chápe. Všechno dotahuje a vylepšuje. Odmítá přijmout peníze za opravu. Ještě mi daruje několik “gumicuků” na lepší připevnění batohu na nosiči. Nyní mohu směle vyrazit do nekonečných ulic. Šlapu dvě hodiny a pořád jsem v Soulu! Je to opravdu obrovské asi 14milionové moderní město. V padesátých letech minulého století bylo zničeno při korejské válce. Dnes všude stojí samé moderní výškové budovy. Pěkné, staré paláce a zahrady v metropoli si prohlédnu až na zpáteční cestě. Silnice zde mají i šest proudů a skoro všechny jsou řízeny semafory. Zelená vlna mi nějak nevychází. U každého druhého světelného zařízení musím čekat. Jedu opatrně, protože odpolední provoz je velmi hustý. Aut se v ulicích pohybuje opravdu hodně. Jedná se o samé nové a naleštěné modely, převážně tuzemské výroby. Zahraniční značky si mohou dovolit pouze opravdoví boháči, stojí totiž mnohonásobně víc než značky domácí. Narazit na staré anebo špinavé auto je spíše výjimka. Cyklistů vidím na silnici minimum, občas se některý vyskytne na chodníku, kde kličkuje mezi chodci. Já se raději držím pravého okraje silnice. Stezka pro cyklisty nebo oddělený pruh pro kola neexistuje. Musím jet stále opatrně, protože brzdy zdaleka nefungují na sto procent. Je to zvláštní pocit mít kolem sebe po několik hodin obrovské mrakodrapy. Skoro po třech hodinách jízdy začíná hustota provozu řídnout a výškových budov ubývá. Dokonce se objevuje první zeleň. Po padesáti kilometrech jsem konečně mimo město.
Najít vhodné místo k přespání není vůbec jednoduché. Žádná louka ani les v dohledu nejsou. Všude samá rýžová pole. U prvního travnatého porostu blízko města Opo vidím malé parkoviště. Hned vedle stojí dům. Klepu na dveře, abych se zeptal, jestli nebude vadit moje přítomnost na soukromém parkovišti. Vychází starší pán. Jeho reakce mě překvapuje. Na noc mě zve k sobě domů. Umí trochu anglicky, dobře se mi s ním povídá. Pomalu připravuje bohatou večeři. Na stole se objevuje rýže, tradiční uleželé zelí kimči, které je smícháno s česnekovou pastou a pálivými přísadami. Další talíře jsou plné pálivých hub a ještě pálivějšího masa. Jen opečení červíci chutnají nasládle. Jejich chuť je lepší než vzhled. Místo příboru používáme hůlky. Při jídle mlaskáme oba dva. V Koreji se to pokládá za slušnost a dává se tím najevo, že je jídlo dobré. Stejně tak se sluší hlasitě srkat a po jídle si krknout. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Všechno zapíjíme pivem. Po výtečné večeři jsem plný k prasknutí a hostitel ještě servíruje zmrzlinu. Noc prospím na zemi ve velkém pokoji. Pokoj nemá žádné stoly, židle ani nábytek. Jenom koberec a právě na tom usínám.
Ráno dávám pohostinnému muži na památku malý dárek v podobě české vlaječky. Nechávám za sebou město Opo a šlapu dál. Celý den je pod mrakem, proto není takové horko. Přesto se mi dobře nejede. Kolo je na mě malé a při stoupání mě bolí kolena. Průměrná rychlost nepřesahuje ani zdaleka 20 km/h. Krajina je vlnitá, stoupání neustále střídá klesání. Při šlapání se docela trápím a to jsem na dvouproudové silnici úplně sám. U nás je stejný typ vozovek označen jako dálnice. V Koreji mají dálnice tři až čtyři proudy.
Na odpočívadlech mě lidé zvou na občerstvovací drink. Občas dostanu i něco dobrého na zub. Kontakt s lidmi během pauzy je pro mě i pro ně příjemným zpestřením.
Dojíždím do lázeňského města Suanbo Spa, jakési obdoby Karlových Varů. Nachází se v něm plno hotelů s termální vodou. V turistických informacích dostávám 50% slevu na vstup do luxusního Suanba park hotelu. „To bude asi pěkná snobárna,“ pomyslel jsem si při pohledu na obrázek hotelu. Před hotelem stojí plno vyleštěných drahých aut. Kolo parkuji mezi nimi. Dveře mi otvírá chlápek v uniformě a já vcházím dovnitř po červeném koberci. V recepci se mi ihned začínají věnovat. Zákazníka na kole tady zřejmě ještě neměli. Recepční posílá pikolíka pro můj stroj a mě osobně doprovází k bazénu.
Muži a ženy mají bazény oddělené, proto nepotřebuji vůbec nic. Střídám bazénky s horkou a studenou vodou. Když jsem dost vláčný, využívám lehátek a pospávám. Provádím celkovou očistu těla včetně manikúry a pedikúry. Jsem jako ze škatulky. Opouštím hotel čistý a voňavý, cítím se jako znovuzrozený. V recepci se se mnou loučí a podávají mi moje zavazadla. Jiným přistavují automobil, mně dovážejí kolo.
Mířím do nedalekého národního parku a ke starým buddhistickým chrámům. Musím jet dvanáct kilometrů do kopce. Nechci zpotit čisté tělo, proto šlapu velmi pomalu. Šetřím kolena a od poloviny kopce kolo tlačím. U staré památky mě oslovují mladá děvčata a buddhistický mnich. Nabízejí mi nocleh ve vedle stojícím domě. Jsem pozván do místnosti, kam starší žena přináší nízký stoleček. Zaujímám po vzoru mnicha turecký sed. Moje dlouhé nohy se nevejdou pod stůl. Hostitel naznačuje, ať nohy natáhnu vedle. Jídla je tolik, že talířky zaplňují celý stůl. Při jídle se předháníme v hlasitějším mlaskání. Ujídáme libovolně ze všech misek na stole. Všechno kromě rýže dost pálí a já mám z ostrého jídla slzy v očích. Korejská kuchyně patří k nejpálivějším na světě. Skoro do všech pokrmů přidávají chilli. Po večeři mi mnich naznačuje, že v místnosti budu spát jen já. On bude přes noc v horách asi meditovat. Sedá do svého terénního auta a odjíždí. To je už třetí noc po sobě, co spím u někoho doma. Včera mě k sobě na přespání pozvali starší důchodci. Od Korejců jsem takovou pohostinnost a dobrosrdečnost opravdu nečekal.
Další den a kopcovitý terén pokračuje. Neustále ze mě teče pot. Snažím se hodně pít. Studená pitná anebo vařící voda je běžně dostupná na benzinových stanicích. Musím použít darovaný energetický drink, abych do sebe dostal trochu cukru. Chvíli se mi šlape lépe. Vedro je značné a na jedné z čerpacích stanic moje tělo žádá pauzu. Přes hodinu sedím a “dobíjím se”. Cítím, jak se celý klepu. Cpu do sebe sladké tyčinky a nanuky. Za městem Gimcheon hledám vhodné místo ke spaní. Dnes nemám takové štěstí na ubytování jako doposud a uléhám vedle starého kravína. Po dnešních 110 kilometrech jsem značně vysílený. Kdybych měl svoje kolo, tak se jede naprosto v pohodě. S tímto “střepem” je to velká makačka.
Odměnou za včerejšek je mi desetikilometrový sjezd. Celou dobu musím přibržďovat, abych měl rychlost pod kontrolou. Kolu moc nevěřím, začíná v něm něco křupat. Z brždění mě bolí všechny prsty na rukou. V malinkém městečku odpočívám na poště při psaní pohledů. Využívám rovněž počítač, který je v Koreji na poštách zdarma, abych si přečetl „mejlovou“ poštu a domů napsal pár novinek.
Přírodní ráz krajiny bych vystihl velmi jednoduše. Všude, kde nejsou kopce, se pěstuje rýže. Rýžoviště se nachází snad na každé rovné ploše. Malý speciální traktorek rozváží po bahnitém poli rýžové sazenice ve velkých trsech. Pak nastává ruční dělení a vpichování jednotlivých sazenic do zavlaženého pole. Často vidím domorodce pracovat po celý den v předklonu a po kolena v bahně. Po sklizni suší zralou rýži na okrajích silnic. Je položená na obrovských celtách, kolem nichž jezdí auta velmi ohleduplně.
Ze silnice jsem spatřil menší vodopád. Musím toho využít. Od lázní v Suanbo jsem se nemyl. Voda je ledová, ale pořádně osvěžující. Po skvělé očistě se mi hned šlape lépe.
Za dusného počasí dojíždím do velkého města Jinju. Pravý pedál „mele“ z posledního a je třeba ho vyměnit. Nechávám kolo opravářovi a vedle v restauraci obědvám.
Po návratu z oběda je pedál vyměněn a šroubky utaženy. Ve městě ztrácím orientaci, chybějí tu směrovky. U velké křižovatky se ptám policistů, kudy vede cesta do Sacheonu. Ukazují doprava. Jedu pár kilometrů, ale směr se mi zdá špatný. Kontroluji mapu a zjišťuji, že mě poslali do Sacheongu. Vracím se tedy na rozcestí a znovu se ptám policistů. Napodruhé už mi rozumějí dobře a ukazují správný směr.
K mému cíli už mnoho kilometrů nechybí. Zítra bych měl být na místě. Na malém vršku nacházím plácek velký přesně pro můj stan. Komárů je však mnohem víc než včera. Večeři vařím opatrně ve stanu, abych nemusel mezi ty krvežíznivce. Celou noc hladově bzučí kolem stanu, ale moskytiéra mě dokonale chrání.
Druhý pedál vypovídá poslušnost těsně před koncem cesty. Poslední kilometry šlapu jednou nohou. V Tongyeongu dojíždím k moři, kde se setkávám s kamarádem Radkem a jeho rodinou.
Moje dobrodružné putování na kole po týdnu končí. Našlapal jsem přes 500 kilometrů, během kterých jsem se pořádně zapotil. Mile mě však překvapilo chování zdejších lidí i řidičů. Předjíždějící auta mi často troubila na pozdrav a pasažéři ještě zamávali.
Cykloturistika v Koreji je velice zajímavá a zatím neobjevená. Celá země oplývá památkami, parky, hezkou přírodou a hlavně je v ní bezpečno. Většina lidí se vozí v moderních autech, proto je jejich obdiv vůči cestovatelům na kolech tak velký. Najít místo pro stan mezi rýžovými poli může být někdy problém. Místní lidé jsou ochotní a snaží se pomoci. Bohužel k delšímu rozhovoru se člověk s Korejci moc často nedostane. Většinou hovoří pouze svojí mateřštinou. I přes jazykovou bariéru budu na milé lidi a kopcovité kilometry dlouho a rád vzpomínat.

text a foto: Radim Jebavý

Menu