Návrat do historie
Ta cesta byla opravdu historická – šlo o mou první alpskou. Jeli jsme tehdy tři a jak jinak než s brašnami. Startovali jsme z rakouského Feldkirchu (a od té doby několikrát znovu) a za 6 dní najeli 800 km. Vzpomínaná etapa přišla na řadu hned druhý den. Po noclehu na Parpanu jsme přejeli krásný Albulapass 2315 m (v dalších letech znovu – viz Cykloturistika č. 2/2001) a záhy začali stoupat údolím Val Bernina na poměrně známý Berninapass. Ačkoliv počasí mělo do ideálu daleko, vše šlo natolik hladce, že jsme začali věřit, že se ten den dostaneme až někam k Bormiu, tzn. že ujedeme nějakých 140 km. Nakonec bylo všechno jinak (skončili jsme po 118), ale pojďme postupně.
Stoupání na Berninu
Stoupání na Berninu pro nás začalo v obci La Punt. Sem, tj. do výšky 1700 m, jsme spadli z Albuly. Naše ráfky byly ještě žhavé, když jsme se údolím vydali směrem na Svatý Mořic. Ale už v Samedanu odbočujeme na Berninu. Nahoru na sedlo je potřeba nastoupat 600 m, a to na dlouhých 18 kilometrech. Ty kilometry nahoru jsou opravdu dlouhé, ale to vůbec nevadí. Prakticky nikde žádný krpál (ale z loňské cesty opačným směrem vím, že občas to dolů, mírně řečeno, pěkně sviští). Jede se tu většinou podél řeky hezky. Po cestě je jediná obec – klidná Pontresina. Ještě před ní jsme projeli kolem nepřehlédnutelné pozemní lanovky na vyhlídkový Muottas Muragl 2568 m n. m.(dráha vede do 2453 m). Vysokohorské údolí za Pontresinou je většinou velice široké (na rozdíl od skalnaté Albuly), stoupání mírné a okolní scenérie uchvacující. Vědomi si toho jsou i automobilisté a motorkáři, kteří zastavují každou chvíli, aby se mohli pokochat. Především se dívají doprava na různé menší ledovce, nad kterými ční ohromné štíty jako Piz Bernina 4049 m, Piz Zupo 3995 m, Piz Palü 3905 m a další. Na opačné straně jsou hory o něco nižší.
Švýcarská specialita
Širokým údolím nevede jen silnice, ale i železnice! Ten vykřičník je tu na místě, protože privátní Rhätische Bahn tu stoupá až do výšky nad 2000 m. Jezdí tu vlak, pochopitelně v závislé trakci, známý pod jménem Bernina Express. Ve skutečnosti o žádný expres nejde, neboť jeho cílem není rychlost, ale parádní vyhlídková jízda. Vychutnávají si ji turisté z celého světa. Trať je slavná nejen díky nadmořské výšce, ale i díky zvláštnímu kruhovému viaduktu. Ten umožňuje soupravě klesat (a v opačném směru stoupat) pěkně pozvolně. Rhätská dráha začíná v Churu a sem vede přes Albulu. Úplně stejně jsme jeli i my na kolech. Vlak končí kousek za švýcarskou hranicí, v italském Tiranu, kde má svoje nádraží. Hned vedle je nádraží italských železnic. Při přestupu cestující prochází celnicí. Pro úplnost: nejvyššího bodu dosahuje železnice v místě zvaném Ospizio Bernina – 2253 m. Nedaleký silniční průsmyk je ještě o pár desítek metrů výš.
Jedeme dál
Příjemné pokoukávání a v jednom případě i pokukování (na dvě svižně jedoucí cyklistky) v mírně stoupajícím údolí trvá prakticky až na samotný průsmyk. Kousek pod ním jsou dolní stanice dalších dvou lanovek – na Diavolezzu a na Piz Lagalb. Obě vedou bezmála do 3000 m a nabízejí výhledy na ledovec Pers a další okolní krásy. Cyklistu těsně před vrcholem však více upoutá rozlehlé jezero Lago Bianco a hned nato pěkně v závětří pod sedlem stojící budova se suvenýry a restaurací. Za ní je menší jezero Crocetta. Odsud už jen kousíček a jsme nahoře. Tady při loňské cestě foukal tak silný vítr, že mi kolo, opřené o ceduli, samo „lehlo“, než jsem stačil vyměnit film ve foťáku. Pochopitelně padlo na ostrý šutr, jakých jsou tu tisíce. Rychle pryč. Výhled do kraje je stejně lepší až po pár desítkách metrů. Také sjezd stojí za to –silnice se točí v pěkných zatáčkách, takže se pohledy rychle střídají. Ztratili jsme jen asi 300 výškových metrů a najednou brzdíme u křižovatky. A ne ledajaké. Vlají tu vlajky, je tu dost rušno. Stojí tu totiž celnice. V horách poměrně vzácný jev. Ale tady se celnice udržela dodnes, neboť dodnes Švýcarsko nevstoupilo do Evropské unie.
Italský Tibet
Odbočíme doleva a vjedeme do Itálie. Přesněji řečeno do bezcelní zóny Livigno. Někde jsem se dočetl, že se tomuto malému, vysokými horami sevřenému území říká “Italský Tibet”. Jinak to ale s Tibetem nemá nic společného, naopak, absence daní tu umožňuje čilý obchodní ruch. Třeba cena nafty je nižší než u nás. Ale nás víc zajímá průsmyk Forcola di Livigno. Na něj je to necelé čtyři kilometry a silnice je tu, ve srovnání s Berninapasem, poměrně zavřená okolními horami a hlavně docela stoupá. Na sedle pak pro změnu narazíme na celnici italskou. Následný desetikilometrový sjezd dolů do Livigna 1800 m, s minimem zatáček, zvládne bez potíží kdokoli. Zvládli jsem ho i my při památné cestě v roce 1992. Díky bagáži nám sjezdy šly zvlášť dobře. Kapku horší bylo, když se jelo nahoru. Nicméně optimisticky jsme doufali, že do tmy stihneme přejet ještě Alpisellu. A to byla chyba.
Rychlé rozhodování
Když jsme viděli poměrně dost roztahanou aglomeraci Livigna s množstvím benzinek a podobných komerčních objektů, nikdo z nás neměl chuť zdržet se tu na noc. Ani jsme nechtěli jet do Bormia po „normální“ silnici. Ta je docela frekventovaná a navíc se dvakrát zhoupne – poprvé přes Passo d´Eira 2208 m a podruhé přes Passo di Foscagno 2291 m. Věděli jsme, že jedno jediné zhoupnutí bude pro nás až až a tak jsme si to namířili směrem na terénní průsmyk Alpisella. I ten má slušnou výšku – 2285 m. Při troše štěstí, v tomto případě mám na mysli kromě počasí (v průběhu dne se neustále zlepšovalo) hlavně povrch cesty, se to dalo zvládnout. O denní světlo jsme neměli obavy, psal se totiž 26. červen.
Těžký boj
Dodnes je zážitek z onoho dne natolik silný a poučný, ale vlastně i krásný, že si na něj bez potíží kdykoliv vzpomenu. Začátek cesty, malý kousek nad Livignem, se jelo dobře. Po asfaltu, čili v pohodě. A potom to začalo. Asfalt totiž skončil. Cesta dál je sice hodně široká, ale terén docela kamenitý. Dřina. Ve strži je občas k vidění rezavý vrak nějakého auta. Najednou horší šok – chybí kus cesty! Zřejmě byl nějakou mohutnou kamennou nebo sněhovou lavinou smeten kamsi dolů. Co teď? Vracet se nám nechtělo, spát se tam nedalo. Objevili jsme jakousi kozí stezku a po ní tu jámu opatrně obešli. Ale ztratili jsme tím dost času a také dost sil. Není se co divit, expedici řídil Martin, který nikdy nikomu moc velké pauzy na odpočinek netrpěl. Únava nejvíc padla na Joža. Náš slovenský kamarád v dalším průběhu, kdy jsme kola víceméně jen tlačili, silně ztrácel. Také se již začínalo šeřit. Tušil jsem, že sedlo nebude daleko, ale nedalo se dělat nic jiného, než hledat vhodné místo na spaní. Jsme hodně vysoko a za námi se začíná blýskat. Na alpské expedice jezdíme zásadně bez stanu. Tady žádné seníky nikde nejsou a Jožo zůstal bůhví kde. Tomu se říká situace.
Nouzový nocleh
Rozhodl jsem se vrátit dolů pro Joža. Martin zatím čekal u mého kola. Kamaráda jsem objevil o hodně níž, než jsem předpokládal. Měl toho dost. Vzal jsem mu kolo a šel nahoru první. Silně utahaný Jožo za mnou vyloženě klopýtal, ale držel se. Již za tmy jsme dorazili k Martinovi. Společně jsme pak postupovali dál, naštěstí už ne moc daleko. S pomocí baterek jsme objevili malý mostek přes potok. V domnění, že jde o jedinou střechu široko daleko, jsme tam postupně strčili všechna kola a pak i Joža. Sami jsme se už nevešli, a tak jsme si lehli pod kamennou zídku, abychom byli aspoň z jedné strany chráněni proti větru. Aby toho nebylo málo, Martin si potom položil zajímavou řečnickou otázku – co když přijde medvěd? Tu jsme chvíli rozebírali, načež já usnul. Martin prý až později. Zajímavé bylo, že během našeho “důležitého” rozhovoru se blýskalo na obou stranách – nad Livignem i ve směru, kam jsme mířili. Považoval jsem to za důkaz, že sedlo je opravdu velmi blízko.
Voda a mráz
Hluboko v noci jsme se oba vzbudili, jednak deštěm a jednak zimou. Ta zima byla ukrutná. A z nebe padal nějaký led nebo co. Potmě člověk neví, co se děje. Vypadalo to, že obě bouřky se potkaly přímo nad námi. Bez šance s tím cokoliv dělat jsme poctivě klepali kosu až k prvním náznakům světla. Někdy po čtvrté hodině ranní jsme vylezli a začali jako šílení běhat po okolí, pochopitelně s cílem rozmrznout. Hned kousek od nás zíráme na dopravní značku Zákaz vjezdu! Co dělá tady, v místech, kam se žádné auto nemá šanci dostat? Ale přítomnost značky (stejně jako předtím aut ve strži) naznačuje, že se tu dříve jezdilo a to zřejmě přes sedlo na druhou stranu, takže cesta dál by mohla být třeba i lepší! Uvidíme. O kus dál Martin při svém pobíhání objevuje budovu – se střechou, koupelnami, záchody. Vše otevřené, vše funkční a čisté! Barák stál prakticky přímo na sedle. My jsme bivakovali dle odhadu ve výšce 2250 m. Od střechy nás dělilo cca 250 m!
Jak sbalit kus ledu
Obdivovali jsme Joža, který noc z nás tří přežil nejlépe. Ale i jemu byla zima. Koukáme na potůček a vidíme, že voda dokonce místy zamrzla! Nejhorší chvíle nastává, když mám sbalit spacák. Déšť (nebo co to v noci padalo) na něm umrzl, a tak je tuhý jako prkno. Normálně jsem ho jako prkno vzal a položil na kamennou zídku, u které jsme spali. A pak začal nehty (jak jinak) seškrabovat led, což bylo děsné. Bez toho se však nedařilo spacák zlomit, natož sbalit. Brr, to byla hrůza. Tehdy jsme ještě neznali heslo, které si v podobných chvílích říkáme nyní: “Zážitek nemusí být vždy příjemný, musí však být silný.” Tehdy to platilo doslova.
Nádherná odměna
Když se dílo jakž takž podařilo, s ledovými prsty jsem i já začal pomalu sjíždět. Kluci jeli malinko napřed. Nutno říci, že sluníčko nám pomáhalo, co to šlo. Pomalá jízda v sluneční záři, loukami s ohromně čerstvými, až sytými barvami, blýskavými kapičkami vody na stoncích i listech rostlin, byla nádhernou odměnou za předchozí útrapy. Tak svěží přírodu jsem snad od té doby neviděl!
První člověk, kterého jsme potkali, byl osamělý rybář u jezera San Giacomo. To jsme objeli zprava a hurá na hráz, abychom druhé, větší jezero Cancano mohli objet zleva. Dobrodružně pojatá cesta vyvrcholila právě tady, kde cesta vedla několika neosvětlenými tunely. Naše světla nám kvůli vysvíceným bateriím moc nepomohla, ale zvládli jsme i dlouhý tunel se zatáčkou. Na konci údolí Valle di Fraele nás překvapil moderní kostelík a na civilizaci jsme definitivně narazili kousek nad Bormiem, kde se naše terénní cesta napojuje na silnici na Stelvio. Tohle sedlo jsme si pak pochopitelně vyjeli taky, jak mnozí z vás kdysi četli v prvním díle tohoto seriálu. Ale ještě chybí zodpovědět jednu otázku z úvodu.
Soukromý tunel
Existuje ještě jiný způsob, jak se dostat do /nebo z/ Livigna. Tunelem, a to ne ledajakým. Z tzv. Ofenpass Strasse, což je silnice Zernez – Santa Maria, odbočuje doprava (jedete-li od Zernezu) do bezcelní zóny Livigno taková zajímavá spojovací silnička. Většina z jejich asi 15 kilometrů vede galeriemi po břehu přehradní nádrže. Nejzajímavější je ovšem její počátek – 3,5 km dlouhý tunel, spíš tunýlek. Jmenuje se Munt la Schera podle hory, kterou podjíždí. Je docela úzký, takže provoz řídí semafor. Ovšem ten bere ohled na rychlost pohybujícího se objektu (vozidla nebo cyklisty) – prostě dokud všechno nevyjede, tak nenaskočí zelená. Platí se tu mýtné. Průjezd našeho obytného auta nás v roce 2003 stál 25 švýcarských franků. Před tunelem je celnice země helvétského kříže, za ním pochopitelně italská. Celý je docela dobře osvětlen.
To nejzajímavější jsem si nechal na konec: uvnitř úzkého tunelu je cyklostezka! Výrazně označený pruh pro cyklisty vede samozřejmě v celé délce. Z našeho českého pohledu jde o věc pro cykloturistiku nevídanou. Ale i proto se cyklisté ve Švýcarsku cítí dobře. Pokud jste se tam na kole už svezli, určitě mi dáte za pravdu.
text a foto: Michal Třetina