Jak se jezdí do nebe aneb ALPSKÉ PRŮSMYKY – Penserjoch 2211 m

28.2.2017

text a foto: Michal Třetina

Mlčenlivé pohoří
Sarentinské Alpy se nenachází příliš daleko od Čech, najdete je kousek na jih od Brennerského průsmyku – hlavního dálničního tahu z Rakouska do Itálie. Dálnice je pěkně objíždí v širokém údolí, konkrétně ze Sterzingu jihovýchodním směrem do Brixenu, a pak se stočí na Bolzano. Ze Sterzingu vede ještě jedna silnice, ale horská, a to směrem jihozápadním. Tou byste překonali Jaufenpass 2094 m, sjeli do St. Leonarda a poté neustále se rozšiřujícími údolími řek Passer a Adige přes Merano rovněž do Bolzana. Všechno, co se nachází mezi zmiňovanými městy, silnicemi a dálnicemi, jsou Sarentinské Alpy, mlčenlivé pohoří, úplný opak svého okolí.

Ale existuje ještě jedna silnice
ze Sterzingu do Bolzana. Vede prakticky přímo na jih, to znamená středem Sarentinských Alp. Průsmyk Penserjoch je se svými 2211 metry jejím nejvyšším bodem. Celé Sarentinské Alpy jsou na italském území, ale jde o severní část Jižních Tyrol. Pro nezasvěcené: do 1. světové války tohle území patřilo Rakousku a dodnes se tu mluví německy. Proto i já používám běžnější názvy jako Brixen (italsky Bressanone), Penserjoch (it. Passo Pennes) nebo Sterzing (it. Vipiteno – pro někoho možná kouzelné slůvko).
Z dálky působí Sarentinské Alpy dojmem neuvěřitelně vysoké, skoro kolmé a těžko proniknutelné hradby. Aspoň mně se tak jevily pokaždé, když jsem na kole sjížděl do Merana od průsmyku Palade 1512 m. Věděl jsem, že jejich středem vede vysokohorská silnice a těšil se, že si ji jednou projedu. To se mi povedlo až koncem června 2003, tedy o čtyři roky později.

Začátek
nemohl být lepší! Za pěkného počasí (spíš vedra) jsme večer a noc před výjezdem strávili v jednom kempu na předměstí Bolzana. Plánovali jsme ráno něco ujet, než zase nastane vedro, typické pro tento kraj. Nadmořská výška Bolzana se totiž pohybuje kolem 200 metrů nad mořem! Vyrazit odsud na dvoutisícovku vyžaduje i trochu takového vnitřního přemlouvání se. To se pak projevilo na skutečném čase odjezdu, který nebyl tak brzký, jak jsme ještě večer předtím věřili.

Jedu poslední
Vyrážím z naší sedmičlenné sestavy poslední. Z kempu vede cesta po rovině nejprve po okraji jakési průmyslové zóny a poté hustou zástavbou předměstí Gries a Rafenstein. Za posledními domy se najíždí do úzkého kaňonu řeky Talfer. Až tady je trochu na co koukat, tedy pokud zrovna nejedeme v tunelu. Těch je tu totiž několik, a to v rychlém sledu za sebou. Tady se budovatelé museli dost nadřít. No, a jelikož tu silnice výrazně stoupá, nadřeme se tady i my cyklisté. Výhodou však je, že automobilový provoz je takřka nulový a že v tunelech je příjemný chládek. Navíc v úsecích mezi tunely můžete obdivovat hluboký úzký kaňon a místy také divoce vypadající řeku na jeho dně.

Sarentino
Po pár kilometrech kaňon končí a obzor se rozšiřuje. Přibývá luk i obdělávaných polí, prostě krajina celkově vysoce kulturní, jak v Tyrolích bývá zvykem. Doleva dolů vede odbočka do městečka Sarentina 960 m n. m., které je hned za řekou. Jedu se tam podívat. Na malinkém náměstíčku i v jeho okolí se pohybuje jenom několik lidí, obchodů tu moc není. Tak si pomalu projedu jednu uličku s typickým kostkovým povrchem a za chvíli už vyjíždím zpátky na hlavní asfaltku. Ta ještě nějakou dobu – ke křižovatce u Astfeldu, kde doprava odbočuje slepá silnice k jezeru Durnholz – nijak výrazně nestoupá. Ptám se sám sebe, kdy to asi vypukne. Na konci osady vjíždím do lesa a silnice konečně začíná nabírat výšku. Nevím proč, ale nějak se mi přitížilo. Dávám ještě jednu malou pauzu a pak hrr na to! Jenže silnice se po výjezdu z lesa zase narovnává, obzor se znovu otvírá a cesta stejně jako před tím nějak neubývá. Spíš se vleče. A vleču se i já, ale asi to není tak hrozné. Mezi posledními známkami civilizace – vesničkami Weissenbach a Pens – totiž dojíždím dva své kolegy. Zvlášť Břetík má tentýž dojem, co já – že to dnes vůbec “neodsejpá”.

Konečně pořádně do výšky
Ale tady ten pocit naštěstí skončil, aspoň u mě. Cítím, že definitivně začíná jít do tuhého. Pens má cca 1460 m, tj. asi o 130 m větší výšku než Weissenbach, a silnice vedoucí kolem stále stoupá. Navíc definitivně opouští Talfer, který je tu spíš potokem. Na sedlo zbývá jen asi deset kilometrů. Těžkých, ale krásných. Těžkých fyzicky i psychicky. Jednak přece jen máme dneska už něco za sebou, už je zase vedro a taky si snadno můžeme spočítat, že na průsmyk pořád chybí poctivých 650 metrů převýšení. Ale co se dá dělat. Naštěstí pěkné výhledy částečně kompenzují tyto nepříjemné pocity.

Pár odlišností
Na rozdíl od mnoha jiných průsmyků se člověk na zdejší silnici pořádně načeká, než dojede k další zatáčce – snad jen 4, maximálně 5 zatáček je na posledních kilometrech! Silnici vedoucí přímo do nebe připomíná jeden z dlouhých rovných úseků. Je to radost chvíli zastavit (horší jsou ty rozjezdy…) a porozhlédnout se. Při pohledu na nejbližší zeleň objeví milovníci rostlinek různé alpské kytičky. Samotné sedlo včetně veliké chalupy je dlouho předlouho vidět, což jen potvrzuje, že se k němu stejně tak dlouho předlouho budeme přibližovat. Můžete namítnout, že záleží na momentální formě, pohodě, směru větru apod., ale tady je ten závěr fakt nekonečný.

Nahoře
O to větší úleva nastává, když dojedete nahoru! Opravdu zasloužená radost. Vzhledem k poloze tu bývá často sucho a slunečno, a tak je venku několik stolů s lavicemi, kde je radost posedět. Nejlépe u piva nebo jiného oblíbeného nápoje. Uvnitř mohutné chaty příznačně pojmenované Alpenrose je k dostání, co si vzpomenete, včetně historických pohlednic, na kterých je vyobrazena ještě původní prašná cesta. Pár desítek metrů vedle je vyhlídkový bod s rozcestníkem pěších tras. Hory v nejbližším okolí mají většinou výšku kolem 2300 – 2500 m. Žádné zasněžené vrcholy nablízku nejsou, ale jsou vidět v dálce. Nejvyšší mají přes 2700 m. Hezké panorama nám pomůže nabrat další síly. Ty jsou potřeba i na sjezd, zvlášť takový jako čeká nás. Na ten jsem se, na rozdíl od jiných sešupů, nijak zvlášť netěšil.

Severní strana
Čtyři roky starý výjezd na sedlo od severu jsem si totiž celkem pamatoval. Aby ne, když první polovina je velice příkrá, rozhodně žádná oddechovka! Sklon 13 % tu není nic výjimečného. Když se k tomu přidá i (ve srovnání s jižní stranou) horší kvalita silnice, je jasné, že ani sjezd není úplně jednoduchý. Řečí čísel: na patnácti kilometrech překonáte převýšení přes 1250 metrů! Myslím však, že je lepší jet tudy dolů než nahoru. Silnice klesající ze sedla nejprve jakoby objíždí hory, a tím nabízí další hezké vyhlídky. Pak přicházejí na řadu dvě serpentiny a další úseky již vedou lesem. Jediná obec na cestě se jmenuje Egg a je v ní hodně nepříjemná zatáčka, vlastně dvě. I tady padá silnice rychle dolů. Uklidní se, až když částečně vyjedete z lesa, na kraji údolí. V mžiku se ocitnete vedle dálnice a hluk aut vás uvítá zpátky v civilizaci. Do Sterzingu, bývalého hornického města se zachovalým náměstím zbývají (už po rovině) ještě necelé 3 kilometry. Možná už tady se vám zastýská po tiché kráse a klidu mlčenlivých Sarentinských Alp.

text a foto: Michal Třetina

Menu