Kapka historie
Z odborných materiálů se dozvíme, že průsmyk dostal své jméno po biskupovi Svatém Godehardovi. Mnohem zajímavější je skutečnost, že na zdejších svazích pramení čtyři řeky a každá z nich míří do jiného moře! Totéž platí pro cesty – s trochou nadsázky se odsud (ve skutečnosti z blízké vesnice Hospental) můžete vydat na kteroukoliv ze čtyř hlavních světových stran. To vše jen potvrzuje jakousi centrální roli Sv. Gottharda mezi alpskými průsmyky. Pěší jej překonávali již na přelomu 12. a 13. století. Klíčem k mnohem pozdějšímu zpřístupnění sedla povozy se stalo překlenutí divoké soutěsky Schöllenen Schlucht, ležící mezi Göschenenem a Andermattem. Část této cesty budované v 18. století včetně tzv. Ďáblova mostu je dodnes zachována (a stojí za návštěvu!). Po překonání úzké a hluboké soutěsky řeky Reus už nebylo obtížné pokračovat dál, tzn. údolím Ursenen a poté na samotné sedlo.
Pokrok však pokračoval – již roku 1882 byl zprovozněn 15 kilometrů dlouhý železniční tunel z Göschenenu do Airola, vedoucí pod průsmykem. Téměř o dalších sto let později (v roce 1980) byl otevřen další dlouhý tunel, tentokrát silniční. Ten má dokonce 16,3 km a je dodnes nejdelší v Alpách.
Poloha
Nás však více zajímá, kudy se dá jet na Gotthard na kole. Průsmyk se nachází na pomezí
Bernských Alp (Berner Alpen) a Lepontských Alp (Alpi Lepontine). Ty jsou na severu kantonu Tessin, italsky Ticino. O něm už byla zmínka v minulém díle, neboť jedna strana Nufenenpassu sem také patří. Kanton se odlišuje od zbytku Švýcarska, ale asi právě proto je velmi vyhledáván jak samotnými „normálními“ Švýcary, tak i turisty odjinud. Všechny sem lákají především pestré přírodní krásy a teplé subtropické klima. Jsou zde jezera (a města) v nadmořské výšce pouhých 200 – 300 metrů!
Ale to je opravdu až na jihu kantonu. My sjedeme „jen“ do Airola, které má 1140 m n. m.
A začneme na severní straně, v údolí Urseren, konkrétně v Hospentalu 1450 m.
Nahoru po staré silnici
Do této vesnice se nedostanete nijak snadno. Musíte přejet některý z okolních dvoutisícových průsmyků – Furkapass, Oberalppass, případně Sustenpass nebo přijedete od Luzernu přes Göschenen a Andermatt. Každopádně v Hospentalu najdete kromě kostela a několika menších hotelů také kruhový objezd. A právě na něm se odbočuje na Gotthard. Dokonce i cyklisté tam mají svou značku, typicky červenou – tak jsou ve Švýcarsku značeny cyklostezky. Tahle nás současně upozorňuje na nějakých 630 m převýšení na následujících devíti nebo desíti kilometrech.
S chutí poznat dosud nepoznané jsem vyrazil z „kruháče“. Hned vzápětí je zatáčka vlevo a po chvilce se silnice točí pro změnu doprava, za skálu. Sklon není tak hrozný, ale za skálou fouká! Pochopitelně proti. Sklon je stále stejný, ale samozřejmě se jede hůř. Ve snaze se kapku schovat a taky „poznat to nepoznané“ jsem brzy sjel na starou silnici. Ta vede zpočátku souběžně s novou (čili na větru je taky) a poté se stočí blíž ke skalám. Žádné velké závětří tam však nenacházím. Kromě toho jedu teď po kostkách, což nepatří mezi moje hobby. Ale co se dá dělat. Utěšuje mě, že to nahoru není daleko.
Najednou se objevuje velká rovná plocha, na které pochopitelně fouká ještě víc. No a k tomu tu švýcarští vojáci, ve zdejších končinách všudypřítomní, s těžkou technikou (snad houfnice), cvičí, jako by se nechumelilo. Ono tedy nesněží (jen fičí vítr), ale přece jen, vidět vojenské cvičení ve výšce nad 2000 m se našincům nestává každý den. Nijak jsem svůj pobyt neprodlužoval, vlastně jsem si sem jen odskočil cestou z Furky na Susten. Zpátky dolů se to po větru a hlavně po asfaltce prchalo dost dobře!
Podruhé nahoru
Lepší podmínky jsem měl vloni. Opět jsem přijel od Furky, ale tentokrát jsem měl v plánu Gotthard přejet a ještě si dát Nufenen. To vše se nakonec i stalo. Každopádně bez protivětru se z Hospentalu jelo nahoru mnohem lépe, skoro bych řekl pohodově. Z téhle strany a v těchto podmínkách patří Gotthard k nejsnáze dostupným dvoutisícovkám. Za skálou jsem si vychutnával výhled na okolní kopce, z nichž nejvyšší mají lehce pod 3000 m, a taky jsem se radoval z toho, že se tentokrát nedrncám po kostkách. Ale sem tam po staré silnici nějaké auto projelo a jednou dokonce i stylový kočár tažený koňmi. Dnešní turistika má různé podoby.
Na sedle byl klid, tedy klid od vojáků. Tentokrát se tam vůbec žádní nevyskytovali. Ale lidí a aut (a motorek a autobusů) bylo všude moc. Průsmyk je populární, s tím se nedá nic dělat. Jezdí sem kromě zájezdových i linkové autobusy, vedou sem z každé strany 2 silnice, jedna je dokonce značenou cyklostezkou. No a hlavně bylo ten den hezky. A tak jsem si to tam hezky prohlédl. Ale stánků a turistů tam opravdu bylo příliš. Naštěstí je Gotthard hodně rozlehlý, takže se tam všichni a všechno vešlo. Je tam i ubytovna a stojí tam také velký hospic, v kterém je muzeum věnované historii budování cest přes průsmyk, a velká restaurace. Nezmínil jsem ještě jezero. Po prohlídce jsem udělal pár fotek vrcholové cedule s italskými nápisy San Gottardo (jsme přece v italském kantonu!) a chystal se dolů.
Ale kudy jet?
Červená cykloznačka mě navádí zase na starou dlážděnou silnici. Raději ne, říkám si a mažu spojovací jednosměrkou k nové. Drncání raději vynechám. Následující jízda po nové silnici dolů do Airola 1140 m neměla chybu. Sice po ní jelo také dost aut, ale rozdíl rychlostí nebyl velký. Žádné vyloženě zavřené zatáčky tu nejsou, na široké silnici se dá kolo „pustit“. Je však potřeba být opatrný, párkrát se zajíždí do tunelu, ale to se dá ohlídat. Mně se povedlo i včas zastavit u fantastického výhledu na starou silnici. Krásně se na ni kouká z jedné galerie, odkud je vidět téměr celá. Má 24 zatáček! Pro srovnání: ta nová snad jen 5 nebo 6.
Vidět je krásně jako z letadla i celé město Airolo. Hezký sjezd na závěr pěkného, byť poměrně krátkého výletu. Z průsmyku dolů je to 14 kilometrů. Pokud vás nečeká Nufenen, užijete si sjezd ještě delší, třeba až do subtropů Ticina.
text a foto: Michal Třetina