Úvod » Články k časopisu » K JADRANU PŘES HORY A DOLY

K JADRANU PŘES HORY A DOLY

Kamarádky se chystají na rekreaci k Jadranu - na ostrov Rab. Vábí mne, abych jel taky. Taková nabídka se hrozně těžko odmítá. Jenže zúčastnit se jako řadový rekreant - to by byla příliš velká oběť. Daleko zábavnější bude přijet tam na velocipedu. Cestou se zdravě unavím a následné povalování na pláži bez nutnosti hýbat tělem, se mi bude líbit možná i déle než den. Je to i v rámci pravidel cestovní kanceláře Viktoria. Rekreant má možnost dosáhnout kempu na vlastní pěst. Děvčata mě přivítají s otevřenou náručí. Budou mě obdivovat, hýčkat a krmit a já se jim odměním vyprávěním svých zážitků. Šmankote, jak já se těším!

KULTIVOVANÝ KRAJ MÉMU VKUSU NELAHODÍ
Tož, kde mám tu automapu. Trasu vytyčit bez oklik přímo k cíli. Kopec nekopec. Ostatně, příjemnější je svištět shora dolů než pachtit se po rovině. Spočítat kilometry, abych věděl, o kolik týdnů dřív vyrazit. Vyšlo mi 1000. Vyjedu tedy o týden dřív. Lepší bude přiřítit se až v polovině rekreace, až se rekreantky začnou cítit stereotypně. Pak jim bude každé rozptýlení dobré.
Vyjíždím v první třetině května. Akce se realizuje mimo sezonu. Je to levnější a hlavně – davy rekreantů nebudou až tak husté.
První hranici – do Rakous – jsem překročil u Znojma. Krajem vinic mířím k malebné řece Kemp, lemované efektními středověkými hrady. Skoro v každé vsi stojí starobylý velikánský dřevěný lis na víno. Okolní trávník je pečlivě posekaný, ale ostrůvky sedmikrásek zůstávají netknuty.
Ve městě Krems jsem se dostal na populární, všemi chválenou Podunajskou cyklostezku, vedoucí po severním břehu řeky. Jsem od ní oddělen hustě frekventovanou hlučnou úzkou silnicí. Svahy na tomto břehu – obrácené k jihu – jsou samá vinice. Místy na terasách, proložené skálami. Připomíná to údolí Rhöny. Skrz vsi pronikám křivolakými malebnými uličkami. Kraj je zkrátka totálně kultivovaný, takže mému vkusu zrovna nelahodí. Protější – severní stráně jsou zarostlé lesy. To mě mohlo napadnout, když jsem se rozhodoval, po kterém břehu pojedu.
Proti mně (po proudu, ale tady se stejně jede v podstatě po rovině) frčí mraky cyklovýletníků. Ze všech stran zní čeština.
Po 18. hodině začínám přemýšlet o noclehu. Uhýbám doprava – směrem k řece – do rozlehlého horizontálního hvozdu. Ocitl jsem se na břehu a přitom v hlubokém lese. Nikde nikdo, klid, nerušené soukromí, bezpečí. Na druhém břehu stojí hned nad vodou, asi kilometr od sebe, dva krásné středověké zámky. Vidím i most přes řeku u města Melk.
Obloha je plná hvězd. S nočním chladem se počítá. Zmrzlí muži se nezapřou. Dnes je Pankráce. Ještě toho Serváce a Bonifáce nějak překlepat, a pak už to snad bude dobrý.

TATÍK VÍ STEJNÉ HOUBY JAKO JÁ
Po ránu pokračuji lesní cestou po břehu. Vysoká tráva šlehá do nohou. To bude klíšťat. Přejíždím po mostě do Melku a dávám se po cyklošipkách na Ybbs.
Před hospodou za městem stojí dva busy CZ. Krajani se chystají na stezku.
“Tady je víc Čechů než domorodců,” zkouším pokonverzovat, až po slušném pozdravení samozřejmě. “Jedu jen do nejbližší vsi Pochlarn. Tam opustím Dunaj a hrnu na jih, přes hory.”
Ale borci ani borkyně nemají zájem poklábosit. Mají dost svých starostí. Kam směřuji je jim fuk. Vypáčil jsem z nich jen, že spali tady. Ovšemže za peníze. Tolik lidí se nemůže nenápadně zašít jako já samojediný. Ačkoliv tam, kde jsem spal dnes, by to teoreticky šlo. Vlastně tam se nedostaneš s busem…
Stezka vede po hrázi. Hladina vody vpravo je o několik metrů výš než domky a zahrady vlevo od hráze. Ale Rakušani nevypadají, že by je to znervózňovalo. Zvykli si.
“Kde je cesta na Erlauf?” Ptám se v Pochlarnu.
Tatík poprosil o mapu a kouká do ní, z čehož usuzuji, že ví stejné houby jako já. Stačí se podívat, kde je slunce, aby bylo zřejmé, že mě posílá přesně opačným směrem. Aha, stojíme totiž na jednosměrce, tak mě posílá jediným dovoleným směrem. Fakt dobrý.
Sousoší na návsi v Erlaufu… nikdo mi nevymluví, že voják vpravo je rudoarmějec. Rakušák má elegantnější uniformu. Na pomníku není žádný nápis.
Nořím se do lůna Alp. První kopec – pohoda. Stoupání na další hřeben bylo výraznější. Naštěstí jsem mohl jet po staré křivolaké silnici skrz rázovité vísky. Tato cesta je značená jako cyklostezka. Na šipkách jsou napsaná jména vesnic – nikoliv jen číselné šifry jako u nás. Takže trasa je pro každého, kdo jede kolem. Nejen pro vyvolené, kteří znají kód.
Má cesta vede už zase proti proudu říčky, tudíž do kopce. Údolí je sevřené zatraceně strmými svahy. Na každém jen trochu horizontálním místě na dně doliny jsou chalupy se zahradami. Hned za nimi začíná les, samá strž. Spím na plácku u lesní cesty mezi štosy metrových polen.
Směs vůní lesa, posečené trávy a pasoucích se krav navodí moc příjemné rozpoložení mysli.

NA KOPCI KONČÍ RAKOUSY A ZAČÍNÁ SLOVINSKO
Za městem Hieflau (horalé řeknou “nad Hieflau”, protože proti proudu řeky) začínají nejkrásnější partie Ennské cyklostezky. Řeka protéká ohromným kaňonem. Hlavní silnice vede jinudy, takže v rokli je relativně docela klid. Já si průlom Ennsu nechám na jindy. Můj kurz je jihovýchodní. Vzhůru k průsmyku Präbichl 1225 metrů vysokému.
Po jižní straně hřebene jsem sjel k řece Mur. Civilizace tam řádí fakt drsně. Auta, vlaky, eroplány, rypadla… Se špunty v uších se dala noc v těchto podmínkách přežít.
V údolí řeky Mur si lze vybrat z několika rovnoběžných cest. Ta, kterou jsem zvolil – vlevo od řeky – je celkem klidná. Při nejbližší příležitosti – v Groslobmingu za Knittelfeldem – opouštím toto nepříjemné údolí těžce postižené lidským působením a dávám se znovu k jihovýchodu. Překonávám nejvyšší bod vandru – sedlo Gaberl 1550 m – a sjíždím do Koflachu. Na korze se usazuji k zaslouženému odpočinku a dávám oblíbené menu: jogurt s cornfleky.
Po hustě frekventované cestě ke Gratzu jsem ujel jen pár kiláků, než jsem uhnul k jihu po šipkách na Stainz. Vpředu se rýsuje vodorovný les. Zblízka je to regulérní prales plný mohutných borovic, rostoucích v trsech, samá strž nebo aspoň hluboký rigol, to vše zarostlé pořádným plevelem. Prostě normální alpský les. Ale flíček pro stan pod veleborovicí se najde.
Ač vysoký jen 670 metrů, je Radl pas výrazný průsmyk, z obou stran pořádně strmý. Nahoře končí Rakousy a začíná Slovinsko. Tož zas mezi Slovany.

VALÍM NEOBYČEJNĚ PŘÍJEMNÝM ZAPADÁKOVEM
Zastavuji hned pod kopcem u první chalupy.
“Dobr dan!” zdravím stréca, poflakujícího se s hráběmi po pokosené louce. Ptám se, kudy na jih. Mám mapu sice relativně velmi podrobnou, ale dobrých 20 let starou. A za další: prokonzultovat trasu s místními není nikdy na škodu.
Mapa se mu moc líbí. S rozkoší mně plánuje cestu:
“Z Radelje do Ljubljany, z Ljubljany do Zagrebu, ze Zagrebu do Karlovaca, z Karlovaca do Rijeky…”
To tak! Přes největší města. Nenamáhej se dědo. Tudy nepojedu ani omylem.
Nejvyšší dosažená výška příštího dne: průsmyk Podmeja – 724 m. Jsem stále v horách a vyjedu z nich až na břehu Jadranu. Dobře jsem si trasu vytyčil.
Efektní divoké údolí řeky Savy stojí za zaznamenání. Za městem Zagorje jsem přejel most přes onu řeku a vjel na hlavní cestu zamořenou auty. Dávám se doleva a už po jednom kilometru ji opouštím po zapadlé silničce, stoupající znovu do hor. Tyhle hory, i ty dopolední, jsou spíš kopce než štíty. Porostlé hustým lesem jsou řádně prosycené kyslíkem, zápornými ionty i fytoncidy, zabíjejícími choroboplodné zárodky. Moc sympatický kraj.
Dva dny nato překračuji hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem, tvořenou tady řekou Kupou. Silnice ještě víc zhrbolatěla. První chorvatská ves se jmenuje Bosanci. Na křižovatce s hlavní cestou (doleva je Karlovac, napravo Rijeka) popojet kousek doprava, jakoby na Rijeku, a hned doleva – stále k jihu na Bosiljevo.
Valím neobyčejně příjemným zapadákovem po tiché silničce, neobtěžován auty. Členitou krajinou mezi kopci a dolinami se cesta klikatí bez větších výškových rozdílů. V dolíkách – krasových závrtech – uprostřed hlubokých lesů – jsou malinká bramborová políčka. Vísky plné nevzhledných domků z tvárnic nejsou žádná pastva pro oko.

CÍTÍM SE NAČISTO STÍSNĚNĚ
Za Josipdolem trčí u cesty strašidelné cedule s lebkou a zkříženými hnáty. Žádné překvapení. Na miny myslím, co jsem vjel do Chorvatska. VSTUP ZAKÁZÁN! Předpokládám, že mají na mysli vstup mimo silnici. Obezřetně jedu dál. Stráň nad silnicí je rozparcelovaná na obdélníky ohraničené zábradlím z igelitové pásky s opakujícím se MINE MINE MINE…
Vojáci jdou do práce. Z džípů vyndávají křovinořezy a minové detektory. Připravují na dálku řízenou krychli na kolech. Musí vysekat všechny křoviny, trávu… doslova přeorat zemi, aby ji učinili bezpečnou. Mám z toho hodně mizerný pocit. Po pár kilometrech přijíždím k závoře se zákazem vjezdu – miny. Jenže já ze zakázaného úseku vyjíždím.
Další městečko na trase se jmenuje Plaški. Dědulové s babkami v černém jdou z kostela. Je neděle, ale obchody jsou otevřené. Fungují jako hospody – podobně jako v Polsku. Chlapi, posedávající venku s nápoji v rukou, si mě nevšímají. Fotím si moderní honosnou budovu banky zničenou válkou, polepenou volebními plakáty. Ba jo, světská sláva – polní tráva.
Na domorodcích je vidět, že přespolního hodně dlouho neviděli. Cítím se opravdu stísněně. Ani bych se nedivil, kdyby mi policajti vytáhli film z foťáku.
I v Plavče popíjí chlapi pivo z plechovek před krámem/hospodou. Ptám se na směr, abych navázal kontakt. Zvou mě na pivo. Hrome, zase pivo… tak teda jo.
Ten vypálený dům naproti…? Vypálili jej raketou, protože patřil Srbům. Aby se neměli kam vrátit. Vesničani mě straší velkým hribem (kopcem). Pojedl jsem jogurt s cornfleky, abych to pivo v útrobách rozředil… A za pět hodin nemám kam stoupat.
Hlavní silnice je širší a má i čáru uprostřed. Provoz je stejně řídký jako na okreskách.

PROHLÍDKU JEZER SI NECHÁM NA PŘÍŠTĚ
Na tabuli NACIONALNY PARK PLITVIČKA OZERA je namalovaný medvěd. Zřejmě tu žijí. Tak bacha na ně. Cesta vede skrz hluboké pralesy smrků a dubů. Všude jsou hluboké závrty – trychtýře se svahy z balvanů a skalek zarostlých mechem a kapradím. Závrty jsou prý propadlé stropy jeskyní. Tady musí být dole jedna jeskyně za druhou. Vlevo už vidím kaňon. Populární jezera s vodopády jsou výš proti proudu.
Ve vsi Poljanak odbočím doprava z neširoké asfaltky na ještě užší a za chvilku jsem nad vysokánským vodopádem – slapem Plitvice. Ze stezky nad jezerem toho skrz stromy moc nevidím. Lépe by bylo dole u vody, ale tam se s bicyklem nedostanu. Sjíždím k přístavu na jezeře Kozjak. Na projížďku lodí nereflektuji. Bilet stojí 60 kuna (12 euro). Volím cestu po břehu. Nad vodopády, řítícími se do spodního jezera přejíždím na opačný břeh. Jsem na asfaltované trase vyhlídkového vláčku s dvěma vlečňáčky. Pokračuji po ní původním směrem proti proudu kolem vstupní brány do parku. Upozornění, že jsem povinen mít u sebe platnou vstupenku, tu visí i v češtině.
Skrz les houby vidno. Chce to vystoupit z vláčku, v mém případě z kola, a sejít k vodě. Nechám si to na příště. Míjím konečnou vláčku. Silnička končí, jako když utne, ale jen pro auta. Za kupou betonových bloků pokračuje dál jakoby nic.
Večer mě zastihl na horním konci horního Proščanského jezera, jak se prodírám vysokými kopřivami a lopuchy k opuštěné usedlosti. Za krkem strach, že šlápnu na minu nebo za rohem vybafne medvěd. Chalupy jsou uvnitř hrozně zdevastované. Jedna místnost s výhledem na jezero je jakžtakž obyvatelná. Vodu nabrat z jezera. Je krásně čistá, no každopádně převařit. Dnes si teda nemůžu stěžovat na příliš husté osídlení. Lidé se svými páchnoucími hlučnými zařízeními jsou nekonečně daleko. Žáby libozvučně kvákají v rozlehlých porostech rákosí. Z té pustiny jde na člověka tíseň. Formálně jsem zatarasil dveře (líp to nešlo) a jsem ve střehu, jestli nejde medvěd, strašidlo či srbský mstitel. Sny byly divoké, ale byly to jen sny. Ráno jsem se probudil živ a zdráv.

JEŠTĚ JEDNO ZPESTŘENÍ – MOHUTNÉ POHOŘÍ VELEBIT
Po pár kilometrech se objevují další chalupy, některé obydlené. Pak volební plakát na stromě, a tady stojí auťák, vyhlížející pojízdně. Je to dobrý. Navrátil jsem se do civilizace. Před mlýnem se prochází stařík. Dali jsem řeč a prohlídli mlýnici. Mele pšenici, žito i kukuřici, ale momentálně není co. Připadám si jako v Rumunsku.
Na hlavní cestu jsem vjel před vsí Babin potok. Nabírám kurz k západu – přímo k moři. Ve Vrhovině jsem spatřil rekordně drahé nudle. Půl kila za 1,75 euro. O pár kilometrů dál, pod kopcem v Otočacu je získám za polovic. Každopádně vyjde levněji živit se chlebem, na rozdíl od západní Evropy. Tam jím hlavně těstoviny.
A valím dál. Přes dva výrazné kopce, pak třetí – největší. Sjezd je vždy kratší, což znamená, že nabírám výšku. Mezi mnou a kýženými plážemi Jadranu ční k nebi ještě jedno zpestření – mohutné pohoří Velebit. Nejkratší cesta k přístavu Jablanac, odkud vyplouvá koráb na ostrov Rab, vede přes průsmyk Alan. Má 1412 m a je snad nejvyšší na Velebitu.
Padly mi do oka slepice, poflakující se u velkého statku. Zastavuji v naději na pár vajec. Prosím selku o vodu. Přitom povídám odkud, kam… a že bych koupil pár vajec. Obdarovali mě šesti. Svačinu dávám pod košatou lípou, která neproprší. Mladík z blízké chalupy mi uvařil kafe. Koukám, že v Chorvatsku žijí fakt dobří lidé.

ROZČILENÍ DODÁ ČLOVĚKU NETUŠENOU ENERGII
V Krasnu tápu na rozcestí, tak se ptám lesáků. Ti by měli znát kraj nejlíp. Mám odbočit doleva, po šipce na Štírovača a dále přes Alan po asfaltce. Dále pojedu jen lesem a lesem. Napřed do kopce a potom z něho dolů. Má stará mapa buďto neodpovídá realitě – podle ní jsem měl projet už dvě křižovatky – nebo jedu špatně. Předjíždí mě náklaďák. Chlapi mě uklidňují. Jedu správně.
Jako na zavolanou se objevuje pustý dům a stáj. Ještěže jsem ho v té mlze uviděl. Mám jen litr vody z baru v Krasnu. Od té doby jsem neviděl dům ani potůček. Chytám dešťovku ze střechy. Ve velké místnosti stavím stan. Bude v něm tepleji.
Ještě pár kilometrů stoupání, a jsem nahoře. Nikoliv však na Alanu. Jsem nucen strmě a klikatě sjíždět do osady Štírovača. Je to jen pár srubů na pasece uprostřed lesa stoletých smrků. Ale kudy dál?! Cesta tu končí! Ty dřevorubce, co se vynořili z lesa, mi poslal anděl strážný. A že musím zpět. 3 km do toho kopce a na vršku doleva. Kruci, žádnou křižovatku jsem nepřehlídl! Rozčilení dodá člověku netušené energie. Nahoru jsem vyletěl jako závodník. A fakt. Odbočuje tam úzká lesní cesta. Jen dvě koleje vyjeté povozy. Ukazují tam dvě šipečky – Veliky Alan – Jablanac. (Likviduju na sobě páté, poslední klíště výletu).
I na následujícím rozdvojení cesty je tabulka se šipkou na Alan. Znovu začíná převažovat optimismus. Předčasně. Na dalších křižovatkách nezbývá, než se podřídit osudu. Buď se trefím na Alan, nebo jinam.
Do prčic, Chorvati! Nejmíň čtyřikrát jsem se vás ptal na cestu přes Alan. Vždy jsem dostal stejnou odpověd: že tudy vede asfaltka! Smluveni jste určitě nebyli! I na všech mapách je zakreslena přes Alan silnice jako každá jiná. A zatím je ta stezka čím dál kamenitější. Na hranici jetelnosti. Vede po hřbetu, loukami i lesy. Občas odbočuje pěšina s turistickou značkou na okolní kopce. Teď bych teda ocenil člověka, který by poradil kudy kam.
Blížím se k velkému domu. Žel, nikde ani živáčka. Připomíná to Renčínův vtip, jak pan Dlabáček visí na větvičce nad propastí a říká:
“Šesti miliardama lidí je obydlena tahle planeta, ale když člověk někoho potřebuje, nikde ani živáčka.”
Obcházím dům, abych se dostal ke vchodu…. Skví se nad ním cedule: VELIKY ALAN. Zdá se, že jsem zachráněn. Chata, přímo hotel, je otevřená a skutečně lidí prostá. Sázím si do deníčku všech pět razítek, co jsou tu k dispozici. Škoda, že není večer. Tady by bylo příjemné nocovat.

MLHA PŘEDE MNOU, MLHA ZA MNOU
Tak. Teď by měl následovat sešup k moři. Jsem na hraně hřebene, pod mohutnými stožáry dálkového elektrického vedení. Dráty mizí v mlze, co se sem valí z druhé strany – od moře. (Doufám, že tam je). Mlha přede mnou, mlha za mnou. Nic nevidím, jen cítím ten volný prostor. Mezi mnou a mořem o 1400 metrů níže by nemělo být nic než vzduch.
Rozkoš z pocitů vzduchoplavce mi vydržela jen chviličku. Cesta se mění ve volně sypanou kupu patnácticentimetrových kamenů. Tož po tomhle nejsem při nejlepší vůli schopen jet. Strmě klesám a škobrtám pěšky vedle kola. Taková nepěkná tečka za nezapomenutelným přejezdem Velebitu.
Mrak zůstává nahoře a já vidím Jadran s množstvím ostrovů hluboko pod sebou. Přece jen je to paráda.
Sestup je nekonečný. Už vidím jadranskou magistrálu a po ní se posunující různobarevná autíčka. Procházím kolem několika neobydlených domů. Konečně hladká cesta. Mám se co držet, abych ji nezačal líbat. Na křižovatce s magistrálou je rozcestník. Ukazuje k Alanu a stojí na něm “ŠTÍROVAČA”.
Kemp brněnské Viktorie na ostrově Rab leží na pěkném místě mezi velkými borovicemi. Našel jsem ho bez problémů. Pár dnů rekreace bylo fakt příjemných. Nevím, jak vy, ale já jsem je určitě vychutnal lépe, než kdybych sem dorazil autobusem během jedné noci. Po dálnici sem je to totiž pouhých 600 km.

text a foto: Jan Vlasák