Americké dobrodružství se psy

5.10.2018

připravil Romek Hanzlík

foto Tomáš Smejkal a Luba Lapšanská

Leckdo má život nalajnovaný stylem: dětství, studium, dospělost, práce, majetek, práce. Jsou mezi námi ale i tací, které tento životní model neuspokojuje a dokážou kariéry a pohodlí odložit a dát přednost dobrodružství. Partneři Luba a Tomáš, povoláním lékaři, a jejich dva psi Phoebe a Lolo, vystoupili z civilizačního vlaku, který je vezl někam, kde je to neuspokojovalo, a místo toho nasedli na kola a vydali se na novou cestu hledat svobodu, objevovat cizí kraje i sami sebe.

 

Co vás vedlo k tomu, opustit doktorská místa a vydat se na cestu?

Poslední tři roky před cestou jsme žili a pracovali v Londýně na směny, které jsme měli každý jinak. Mnohokrát jsme se pak neviděli tři až čtyři dny v kuse. Navíc s konzervativní vládou přišel „skvělý“ nápad sedmidenního zdravotnictví, což znamenalo plánované výkony operovat klidně i v neděli. Nám by to v principu nevadilo, jako lékař pochopíte, že víkend je tehdy, když máte volno, ne když je v kalendáři, ale bohužel už se nepočítalo s nedostatkem personálu na pokrytí tohoto plánu, a to nejen na úrovni lékařů, ale i sester a pomocného personálu. Takže nastalo období protestů, kdy ministr zdravotnictví operoval s nepravdivými fakty, a nakonec prosadil své. K samotnému putování vedla touha po svobodě, bytí spolu a snaha najít jeho nový směr. Potřeba od toho všeho odejít. Plán se nám v hlavách začal rodit na začátku roku 2016, a když v červnu 2016 přišel brexit, věděli jsme, že děláme dobře. A protože zkušenosti s cykloturistikou po Evropě jsme měli z předchozích let (i s cykloturistikou se psy), byl už jen krok k vymyšlení trasy.

 

Jak jste se před cestou vyvázali ze systému? Bylo to složité?

Nebylo. Dali jsme výpovědi. Asi v září 2016 jsme se začali intenzivně připravovat na cestu, což znamenalo pracovat a pracovat a šetřit. Ani jeden nemáme atestaci a byli jsme si vědomi toho, že pokud se vrátíme do systému, budeme přinejmenším „podezřelí“, co jsme si to dovolili. Zhruba dva měsíce před odletem jsme začali prodávat věci. V jižním Londýně jsme si pronajímali malý domek a vše v něm, kromě gauče a kuchyňské linky, bylo naše. Takže jsme se zbavili asi devadesáti procent hmotného majetku, včetně auta. Bylo to velmi osvobozující. To, že nyní žijeme v osmi brašnách, dokazuje, kolika zbytečnostmi se obklopujeme. Jsme na cestě 15 měsíců a nelitujeme ani sekundu.

 

Na webu zmiňujete inspiraci filmem Walter Mitty…

Walter Mitty není přímá inspirace, ale je to film, který otevírá oči. Když má Walter přijít o všechno, co dlouhá léta tvořil (časopis Life), vydává se na dobrodružnou cestu za ztraceným negativem a pochopí, o co v životě přicházel stagnací na jednom místě a strachem z neznámého. Navíc je to točené na Islandu, a to je naše láska.

 

Máte nějaký časový harmonogram, přesný nebo přibližný, nebo prostě jen jedete, jak to vyjde?

Máme za sebou 14 300 km přes Kanadu, USA a Mexiko a před sebou Střední Ameriku (Guatemala, El Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama) a Jižní Ameriku (Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile a Argentina). Náš původní harmonogram byl 1,5 roku. Vzhledem k tomu, že nyní je to 15 měsíců, co jsme opustili Vancouver, trošku to plánování nevyšlo a nás to nemrzí, ale těší. Strávili jsme v Mexiku mnohem více času, než bylo v plánu, a jsme strašně rádi, že jsme jen neprofrčeli pacifickou stranu, ale snažili se o poznání zemí, které jsou tak různorodé. Takže teď už žádné harmonogramy… jen do Patagonie bychom rádi dorazili v létě.

 

Můžete trochu rozvést ujetou trasu? 

Začali jsme na ostrově Vancouver. Zde jsme strávili první dva tři týdny cesty a byl to super rozjezd, i když dost náročný na fyzičku. V červenci jsme překročili hranici do USA do státu Montana. Zde jsme měli zásadní cíle, a to Lolo National Forest, Lolo Peak, Lolo Hot Springs, Lolo Pass. Náš Lolo přece musel navštívit své území. Celkově naše cesta přes Kanadu a USA vznikla pospojováním míst, která jsme chtěli vidět. Proto jsme se z Montany vydali přes Idaho, Washington až na pobřeží Oregonu. A zase jsme byli u Pacifiku. V Kalifornii jsme projeli sekvojové lesy, přes Nevadu jsme projeli nejopuštěnější silnicí Ameriky až do rudého Utahu. Překrásné scenerie a skvělé možnosti kempování nadivoko. Náš nejvýchodnější bod cesty v USA byl Moab a Arches National Park. Odtud už jsme mířili do Mexika přes Arizonu a jižní Kalifornii. Náš plán v Mexiku byl začít na Baja California, která měla sloužit jako nárazník mezi západní kulturou a Latinskou Amerikou. Baja byla skvělá, potkali jsme tu mnoho cyklistů, s nimiž jsme stále v kontaktu. Celá další cesta Mexikem už byla výsledkem spontánních rozhodnutí a rozhovorů s místními. Vydali jsme se místo po pobřeží do vnitrozemí na Espinazo del Diablo. Několik měsíců jsme zůstali v centrálním Mexiku, poznali jsme mnoho neturistických míst. Z měst nás nejvíce okouzlilo Zacatecas. Pak jsme se ocitli v oblasti Huasteca Potosina, která je plná nádherných vodopádů, řek, cukrové třtiny a chodí sem jen Mexičané. V San Miguel de Allende jsme strávili 2,5 týdne na kurzu španělštiny. Přes nejbarevnější mexické město Guanajuato jsme se dostali do státu Michoacán a byli se podívat na jeden zázrak přírody: motýly migrující do jedné z rezervací. Pak nás čekala cesta na kole do 4100 m n. m. a pěšky do 4400 m n. m. na vulkán Nevado de Toluca. Přes Paso de Cortes pod dýmající Popocatépetl do Puebly. Tady už jsme věděli, že v polovině dubna máme být při Lagune Bacalar kvůli house sittu, a tak jsme zvolili plošší a rychlejší cestu přes Veracruz, Tabasco, Campeche a Yucatán než přes hornatou Oaxaca a Chiapas. Takže teď jsme tady, u Laguny Bacalar až do 15. října, kdy budeme pokračovat dál.

Co se stane, až dojedete do patagonského cíle?

No, to bychom také rádi věděli. Ale vážně… opravdu nevíme. V Británii jsme členy lékařské komory, takže se teoreticky můžeme vrátit k tomu, co jsme dělali předtím. Jen to asi není úplně to, co chceme, respektive ne tak jako předtím. Nechceme, aby nám někdo jiný říkal, kdy můžeme být spolu a kdy můžeme cestovat. A to práce v nemocnici pro zaměstnavatele vždy bude. Máme to štěstí (nebo nevýhodu?), že nás baví mnoho věcí. Ale ještě máme chvíli čas přijít s nápady…

 

Jste milovníci zvířat, vegani, jak jste došli k tomuhle přesvědčení?

Dlouho, předlouho, jsme byli vegetariáni. S tím, že cca jednou za měsíc jsme si dali maso ze zdroje, kterému jsme důvěřovali v péči o zvířata. My nemáme problém s jedením mléčných výrobků a vajec. Pokud máme ta zvířata doma a nezneužíváme je, jen si bereme přebytky. Málokdo má tu možnost. Nelíbí se nám, jak se lidé chovají vůči zvířatům ve velkochovech, nelíbí se nám, že člověk si přivlastnil bohorovnost nad ostatními živými tvory. V neposlední řadě je tu ekologický aspekt věci a to, kolik zdrojů se spotřebuje na chov zvířat pro lidskou spotřebu. Když jsme tuto cestu začali, říkali jsme si, že pokud nás někdo pozve na jídlo nebo nám uvaří, sníme vše v rámci slušnosti a projevu díků, ale sami jsme se stravovali vegansky. O několik měsíců později jsme projížděli několika mléčnými farmami (bio, organic) v Kalifornii a při pohledu na plastové minidomečky, ve kterých byla držena telata oddělená od matek (a nemohla se tam ani otočit), aby si lidé mohli dát mléko, to byla poslední chvíle, kdy jsme vědomě snědli živočišný produkt. Nechceme se na tom podílet.

Být veganem není jednoduché už nyní v Mexiku a bude to ještě těžší, až se vydáme dál na jih. Možná skončíme na fazolích a rýži. Ale budeme se na sebe moci každé ráno podívat do zrcadla (pokud nějaké cestou najdeme). A kromě toho to bude krásný důkaz všem expertům, kteří tvrdí, že bez živočišných bílkovin výkon nepodáte. Uvidíme v Patagonii!

 

Celý článek najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

 

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu