„Dumoulin je borec, že udržel odstup jen na tom, čase, co doslova prosr…,
ale on je asi fakt naštvanej, že na něj nepočkali. To si dělá legraci, ne? Já myslím, že stejně vyhraje."
Textovku tohoto znění jsem poslal kolegovi Martinu Hačeckému pár minut poté, co na Eurosportu zrovna dospolukomentoval přímý přenos dramatické etapy přes Stelvio s dnes už skoro kultovní toaletní zastávkou muže v růžovém. Ne že bych se chtěl chvástat tím, jak prozřetelně jsem Dumoulinovi stále věřil, ačkoli to s jeho zažívacím traktem i nadějemi na udržení maglia rosa vypadalo ten večer všelijak. Spíš mi jde o to, jak různě lze interpretovat okamžitá vyjádření i skryté emoce závodníků. Tom naštěstí svým soupeřům po nuceném odskočení nic nevyčítal, stejně jako si ani Nibali nenárokuje, že by někdy na něj měl za jakýchkoliv okolností kdokoliv v závodě čekat. Fair play je potřebná a krásná věc, ale nepleťme si ji s fraškou. A kdyby dle mého názoru na Stelviu čekal celý balík, až cyklista v růžovém vykoná svoji potřebu, bylo by to možná dojemné, ale pro závod formátu Gira deklasující.
Faktem je, že Dumoulin svým gestem o dva dny dříve po Quintanově pádu dostal své soky do jakési morální tísně, ale srovnávat pád s průjmem jde asi dost těžko. Navíc, aniž bych mu chtěl sahat do svědomí, jak by se vůči Kolumbijci Holanďan zachoval, kdyby si v té chvíli nehověl na tříminutovém polštáři?
Při psaní výše uvedené sms jsem ještě netušil, jaký nový impulz dostane zdánlivé napětí mezi trojicí nejlepších poté, co si Dumoulin pustil hubu na špacír v cíli dolomitské etapy v Ortisei, kde Nibalimu s Quintanou vyčinil za příliš pasivní taktiku, a ještě neomaleně dodal, že bude šťastný, když s takovým závoděním oba přijdou o pódium. Bohudík si záhy uvědomil, že přestřelil, a tak následná slovní bitka jen zvedla návštěvnost serverů a náklad Gazzetty dello Sport. Oba znesváření kohouti se hned na druhý den ráno usmířili a objali, aby pokračovali dál jako největší kamarádi.
Jak v našem rozhovoru v tomto čísle naznačuje letošní první nositel maglia rosa Lukas Pöstlberger, cyklistiku vnímá jako zábavu a sebe tudíž coby herce, který má ve sportovním představení publikum hlavně pobavit. Zůstaňme tedy u výkladu, že Nibali s Dumoulinem jen sehráli menší spektákl pro obecenstvo. Jak ostatně trefně dodal zkušenější Ital: „Aspoň je o čem psát."
Respekt a úcta, ale občas také trocha toho divadýlka nezaškodí. Ale napříště, prosím – už žádné debaty o čekání nečekání.
Kamil Hofman
Foto: Cor Vos
Přidat komentář