„Kdybys byl potenciální terorista ve Francii, kde bys teď zaútočil, aby to mělo ten správný efekt?" ptám se záludně kolegy Rudy, když přicházíme na start časovky v Bourg Saint Andéol ráno po hrůzném činu v Nice. Je tu podezřele málo diváků a jakýsi podivný, na poměry Tour de France neobvyklý klid. Nestěžujeme si, protože akreditace probíhá tentokrát nebývale hladce a u týmových autobusů se nemusíme tlačit se stovkami VIP hostů. Právě jsme dorazili po noční dvanáctihodinové cestě z domova a ani netušili, co se pár hodin předtím odehrálo na Riviéře a jaký to bude mít vliv také na cyklistický svátek i naše pocity. Není nám dobře při představě, co by se mohlo stát na divácky nejmasovější sportovní akci francouzského léta. Ale jak říká vítěz toho dne Tom Dumoulin, nesmíme si nechat vzít svůj způsob života.
Jeho součástí je také největší divadlo na dvou kolech. A mohli bychom i o něj lehce přijít. Připomínám si tak poslední ročník Tour souběžně konaný stejně jako letos s fotbalovým šampionátem konaným ve Francii (před osmnácti lety šlo o světový, nyní evropský), kdy oslavy titulu domácí jedenáctky a triumfu Pantaniho na Giru i Tour v jednom roce přehlušil skandál týmu Festina. „Ukradli nám Tour," postěžoval si tehdy český mistr a vítěz jedné etapy Tour 1998 Ján Svorada. Tentokrát ji mohli ukrást všem fanouškům teroristé. Až do posledního dne stále existovala možnost, že se 103. ročník Grande Boucle nebude poprvé v historii dojíždět do Paříže. Z bezpečnostních důvodů. Řada závodníků po tom v obavě o životy své a svých blízkých chystajících se je pod Vítězný oblouk přijít pozdravit, volala po tomto řešení. Pro zbytek spurtérů toužících si připsat nejcennější vavřín z Champs Élysées to ale bylo nepřijatelné. Dovedete si představit, že by se tradiční okruhy na Elysejských polích letos skutečně nekonaly?
„Byla by to věc, s níž bychom se museli naučit žít," shodujeme se pár dní předtím s tiskovým mluvčím stáje Lotto-Soudal Arne Houtekierem, který se pak v neděli 24. července na nejslavnějším pařížském bulváru objímá s hlavní hvězdou belgického týmu, o jehož mediální obraz se stará – Andrém Greipelem, který čekal trpělivě až do poslední etapy na svůj den.
Musíme se s tím naučit žít. I celá Tour de France. Při pohledu na nezvládnutelné davy diváků na Mont Ventoux se mi znovu připomíná hypotéza vyřčená na stránkách mateřského časopisu Velo už před tuctem let. Že totiž Tour de France je obrovská, nenapodobitelná a věčná, ale zároveň je také největší obětí svého vlastního mega úspěchu. Že je velmi zranitelná. Jeden velký, lehce dostupný terč. Pro exhibicionisty, kteří jsou ve snaze dostat se za každou cenu do záběrů televizních kamer schopni zcela ignorovat, že na trati jde především o závodníky. A potenciálně i pro jakékoliv psychopaty s jakýmikoliv pohnutkami schopné udeřit kdekoliv, kde to bude mít svoji publicitu.
Ano, po letech mám zase obavy, aby nám Tour někdo neukradl. Ale nejsme součástí dokonalého světa. Budeme se s tím muset naučit žít.
Kamil Hofman
Foto: Cor Vos