Když bylo Alexovi šest, jeho nevlastní otec mu bez okolků oznámil: fotbalista z tebe nikdy nebude, přemýšlej spíš o kole. A nepletl se. Jednoho z nejlepších současných cyklistů planety tento osmačtyřicetiletý kardiolog a odborník na cyklistickou přípravu vypiplal doslova z ničeho. „Nebýt jeho, na kole bych nikdy nezávodil," přiznává Kristoff . „A možná bych teď byl fotbalistou někde ve třetí divizi," odhaduje.
Stein Orn začal Alexandra trénovat v jeho devíti letech, ale vůbec ne s cílem z něj vychovat profesionálního cyklistu. „Šlo mi spíš o jeho zdravý vývoj," přibližuje. „O cyklistiku jsem se začal vážněji zajímat v 90. letech, kdy se provalily problémy s krevním dopingem a především používáním EPO. Mou motivací bylo dokázat, že to jde i čistou cestou. Naučit tělo postupně si poradit se zvyšujícími nároky na vytrvalost tempem, které zvládne, a je přitom také schopno účinně regenerovat po velké zátěži. V cyklistice není možné dosáhnout na nejvyšší úroveň a udržet se na ní bez postupného budování výkonnosti v průběhu let, nic nelze uspěchat. Ale vždycky jsem si byl vědom Alexových schopností, i když jako kluk prohrával. Zvláště jeho výdrž byla vždycky neuvěřitelná. Je to velký bojovník. Přímočarý, soustředěný, kluk bez nervů. A ještě nedosáhl vrcholu svých možností, má před sebou minimálně další dva roky, kdy bude růst," zarmucuje Orn Norovu konkurenci.
Když Kristoff závodil mezi kadety, na své soupeře ještě poměrně dost ztrácel. Zvláště na svého vrstevníka, jen o dva měsíce staršího domácího rivala, jistého Edvalda Boassona Hagena. Toho už ve dvaceti letech světoví experti pasovali na příštího šampiona klasických závodů. Vždyť v té době podepsal první profesionální smlouvu a o rok později vyhrál závod Gent-Wevelgem. Jenomže na vítězný monument rodák z Lillehammeru stále čeká, zatímco ten, který se mu v mládežnických kategoriích mohl jen těžko rovnat, už má doma trofeje ze San Rema i Flander.
„Soupeři byli tehdy o obří kus napřed," nepopírá Kristoff ův kouč. „Časem se však ukázalo, že Alexander patří k těm, kteří dokážou objemy vstřebat nejlépe. Už ve čtrnácti bez obtíží absorboval objemy kluků o dva roky starších. A větši-na těch, kteří vyhrávali v mladém věku, už dnes ve sportu vůbec nejsou. Nemuseli tvrdě bojovat a nebyli zvyklí na těžkou práci. Kdežto Alex, když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde jako buldok. On měl vždycky obrovskou chuť pracovat. Byl k neutahání. Vzpomínám, bylo mu asi sedm, vyrazili jsme na túru na běžkách. Zvládl čtyřicet kilometrů a ještě byl schopen na konci fi nišovat. Odjakživa mu nechyběl vítězný instinkt."
Podle Orna jsou Kristoff ovy vytrvalostní dispozice postaveny na schopnosti využívat tuků k pokrytí energetických potřeb během dlouhodobé zátěže, což je dáno jeho převažujícími pomalými svalovými vlákny, tak důležitými pro vytrvalostní výkon. Jenomže kde se v něm vzala ta rychlost řadící ho mezi přední sprintery? „Pracovali jsme na ní patnáct let," přibližuje trenér. „Rok od roku, krůček po krůčku. Učili jsme jeho pomalá svalová vlákna, aby si zvykla na průměrnou rychlost v závodě kolem 44 kilometrů v hodině, a to byl dlouhodobý proces. Dnes už má každý z jeho protivníků těžkou pozici, pokud ho chtějí utahat vysokým tempem. Na to potřebujete spoustu glykogenu jako paliva a jeho zásoby jsou v závodě k dispozici jen zhruba půldruhé hodiny. Když je dokážete uchovat pro rozhodující momenty závodu, pak máte velkou šanci uspět. Alex naučil své tělo podstatnou část i těch nejtěžších klasik fungovat výhradně na tuky," vysvětluje Orn tajemství svěřencovy vytrvalosti.
Záměrně také drží jeho tělesnou hmotnost na poměrně vyšší úrovni (při 181 cm Nor váží 78 kg, což zrovna neodpovídá cyklistické postavě považované za optimální) s bohatou svalovou výbavou na trupu a pažích. „Jde o prevenci zranění. Je lepší vézt na kole o nějaké to kilo navíc, než každý půl rok stát kvůli zlomené klíční kosti."
Jestli je Orn na něco háklivý, pak na tvrzení, že jeho svěřenec se zjevil odnikud, když před necelými čtyřmi lety získal bronzovou olympijskou medaili v Londýně. „Jeho vzestup byl už předtím očividný. Ten, kdo se opravdu zajímá o cyklistiku a rozumí jí, musel si všimnout Alexova výkonnostního růstu už v sezoně 2011. Nehledejte za tím nic podezřelého, nebo zázračného," zdůrazňuje norský odborník, dnes již kmenový lékař stáje Kaťuša. „Celý náš tréninkový model je založený na přirozené hormonální adaptaci. Stejně jako trénujete svaly, musíte trénovat i svůj hormonální systém, aby se přizpůsobil energetickým požadavkům organizmu. Tím sportovec zvyšuje schopnost produkce hormonů, na níž je závislé uvolnění energie v ten správný okamžik, kdy to tělo potřebuje. Když s rozvojem tohoto procesu čeká sportovec až do období puberty, je už pozdě. A když netrénuje správně, nebo sáhne po dopingu, naruší svoji hormonální rovnováhu natolik, že už jde o nezvratný proces. Pokud se spoléhá na podpůrné prostředky, snižuje přirozenou produkci hormonů a už ji nikdy znovu nedostane na přirozenou úroveň. I malé dávky dokáží závodníka do budoucna zničit. A říkám to i s vědomím toho, co se o nás na diskuzních forech povídá: Aha, Kristoff , ten nevlastní syn doktora, tak to je jasné… Pro mě je Alexův sportovní vzestup potvrzením správnosti naší přirozené cesty. Považuji to za své velké osobní
vítězství."
(kh)
Foto: Team Katusha/Tim De Waele