Říkají, že jsem maximalista, ale asi nebudu sám, kdo si posteskne, že ani jedna z letošních Grand Tour ho zcela neuspokojila. Jako mnoho jiných příznivců cyklistiky jsem se těšil na souboje Quintany s Rodriguezem (Giro), či Contadora a Froomeho s Nibalim (Tour), respektive s Quintanou (Vuelta). Pohříchu ani na jedno z těchto očekávaných klání ze známých příčin nedošlo.
Každý z těch tří podniků nabídl parádní podívanou, o tom není pochyb, ale něco tomu chybělo. Ne vždycky jsou všichni super favorité v top formě, aby poskytli divákům to nejlepší představení (Froome 2014 určitě není Froomem 2013, stejně jako Contador 2013 nebyl Contadorem 2014), ale do vzývaných řežeb zasáhla především vyšší moc. Nevzpomínám si, že by v nějaké předchozí sezoně vyřadily pády a vážná zranění jednoho z hlavních adeptů v každé ze tří Grand Tour (ačkoli ta Contadorova „fraktura" na Tour
byla také divná, ale o tom více uvnitř časopisu).
Můžeme se na to dívat i z té pozitivní stránky. Kdyby si Froome a Contador v červenci nepřivodili zlomeniny, nejspíš by v srpnu nestáli na startu závodu Kolem Španělska (Valverdemu s Rodriguezem by to asi moc nevadilo…). Kdy ale konečně uvidíme v jednom třítýdenním velikánu všech pět titánů etapových závodů a všech pět jich dojede až do cíle? Bude to už příští rok na Tour de France? A je to příliš neskromný, maximalistický požadavek?
Do označení divná sezona zapadají i některé letošní „dopingové" případy. Během roku byli zproštěni viny Michael Rogers (clenbuterol v kontaminovaném masu) a comeback oslavil vítěznými etapami na Giru i Tour, nedávno také Daryl Impey (želatinové kapsle kontaminované probenecidem), který hned po návratu dominoval etapám Tour of Alberta, a omilostněn bude možná i Diego Ulissi (neúmyslné překročení limitu salbutamolu), jehož údajný tříměsíční trest vypršel dřív, než stačil být UCI ofi ciálně obviněn.
A je to vlastně všechno dobře, nebo špatně? Jak se to vezme. Dobře proto, že funguje antidopingový systém včetně práva na spravedlnost, špatně proto, že jsou dotyční někdy na kratší, jindy na delší dobu neoprávněně postaveni mimo závody. Počkat si v této souvislosti rovněž musíme, jestli se mezi neprávem odstavené zařadí i Roman Kreuziger, který tvrdí, že jeho hodnoty v biologickém pasu v žádném případě nevybočily ze stanovených limitů, zatímco UCI, jež ústy svého prezidenta tvrdí, že ještě nikdy u arbitráže neprohrála žádnou z kauz vážících se k biologickým pasům (viz. Pellizotti, Menčov, Barredo, Tiernan-Locke atd.), si stojí za konstatováním, že anomálie v Kreuzigerových krevních hodnotách z let 2011 a 2012 jsou významné. I pro českého cyklistu je to přinejmenším „divná" sezona.
A k tomu všemu Chris Horner. Na jaře ho v tréninku málem zabil řidič auta, a když už se pomalu dostával do formy, podle pravidel UCI sice mohl k obhajobě prvenství na Vueltě nastoupit, ale jeho příliš nízká hodnota kortizolu odporovala regulím přijatým týmy hlásícími se k organizaci MPCC (Hnutí za věrohodnou cyklistiku), takže z hlediska řádů mezinárodní federace byl Američan čistý, ale některé týmy chtějí být ještě čistší.
Je to paradox, nad letošní sezonou, v níž se prodávalo dobře od ledna do září, si obchodníci s velomateriálem mnou ruce, ale když jsem já měl po všech těch vrcholech cyklistické sezony konečně trochu čas sám vyrazit na kolo, přišel tragický srpen a o nic lepší září. Možná tak za tu mou divnou náladu může jen letošní divné babí léto. Až spadne první zežloutlé listí, až začne ten pravý pochmurnýpodzim, možná se mi uleví. Do té doby se ale ještě setkáme nad letošním posledním vydáním. To, věřím, vám snad divné připadat nebude.
Hezký podzim.