Sedm dní, které rozhodly Giro

28.2.2017

NEDĚLNÍ DOPOLEDNE, 25. KVĚTNA:

NA STARTU 15. ETAPY VE VALDENGU
Kdopak to tu pěje ty oslavné chorály? Ach ano, Kolumbijci. Autobusy Movistaru a Omegy dělí od sebe jen stovka metrů a kolumbijští fanoušci, množící se v Itálii jak houby po dešti, mezi nimi víří. „Nairo, Nairo, Nairóóó," chtějí si vykřičet svůj idol. Quintana vylézá ven, rozdává autogramy, fotografuje se, pro krajany cokoliv. „Campeóne, Nairo campéóne, olé," zapěje mu pestrobarevná družina a přesouvá se k autobusu Omegy, kde se dožaduje muže v růžovém: "Rigo, Rigo, Rigo!" Když Rigoberto Uran konečně vychází, podlehne bujarému veselí i Alessandro Tegner, mluvčí týmu, a triumfálně zvedá svému jezdci ruku, jak boxerský rozhodčí v ringu.
Co následuje? Jistě, budeme zpívat: „Campeóne, Rigo campeóne, olé." Že na samém konci Gira může být šampionem jen jeden z nich? No a co? Hlavně že se teď Kolumbijci baví.

TÉHOŽ DNE VEČER: CÍL ETAPY V MONTECAMPIONE
Opět jedna hora s duchem Marka Pantaniho. U jejího úpatí je sgrafi ti s Pirátovou podobiznou. A v místech, kde kdysi zatočil s Tonkovem, kdosi nastříkal nápis: „Chtěl jsi být cyklistou? Tak teď šlapej!" Fabio Aru chtěl být cyklistou, tak šlape, vyhraje, dostane i Urana do červených čísel, jenže… rozesmátého Urana s jeho životní fi lozofi í "be happy" snad vůbec nic nerozhodí.
„Měl jsi problémy, Rigoberto?"
„Problémy? Ne, žádné problémy. Je neděle, tak jsem šťastný. Neděle je přece den, kdy se nepracuje."
Aru, který ho na tiskovce vystřídá, naopak působí jako reklama na skromnost. Italští novináři, kteří s oblibou přehánějí, jej přirovnávají k Pantanimu, což šmahem odmítá. A jestli ho vítězství změní? Odvětí ve stylu lyžaře Aleše Valenty. Vzpomínáte? Ten po olympiádě v Salt Lake City prohlásil: „Jestli se změním, dejte mi facku."

PONDĚLÍ, 26. KVĚTNA: VOLNÝ DEN NA PASSO TONALE
Čekám v lobby hotelu Miramonti na rozhovor s Robertem Kišerlovskim a pozoruji cvrkot vůkol. Říkejme tomu klid před bouří. Bjärne Riis se vrací z výjížďky a kdosi na něj zavolá: „Vypadáš ve formě, Bjärne!" Usměje se a ukáže svaly jak kulturista. Ry der Hesjedal máchne při debatě s britskými novináři směrem, kde tuší Stelvio, a připomíná: „Na tomhle kopci jsem se stal historií a vyhrál Giro. Takže ho musím milovat, ne?" Načež Mick Rogers prohodí: „Hlavně ať tam zítra nesněží a nemrzne."
Sorry, Micku. Tvé přání se o 24 hodin později ukáže stejně nesplnitelným, jako bude naprosto mylnou věštba pronesená o volném dni José Luisem Arrietou, jedním ze sportovních ředitelů Movistaru: „Až Zoncolan rozhodne letošní Giro. Tam budou ti nejlepší ztrácet minuty."

ÚTERÝ, 27. KVĚTNA: TISKOVÉ STŘEDISKO VE VAL MARTELLO PŘI KRÁLOVSKÉ ETAPĚ
Sokrates by řekl: Vím, že nic nevím. Sokrates ale neznal Twitter. Dění bláznivé 16. etapy je názornou ukázkou, jaký chaos jsou schopny způsobit moderní informační technologie. Nejprve nám vedení Gira přes Twitter sděluje, že nebezpečný mokrý sjezd ze Stelvia zneutralizuje. Jak? Krčení ramen. Vrháme po sobě s kolegy zmatené pohledy a vyhlížíme na obrazovkách jakýsi "safety car", ale po něm ani vidu, ani slechu. Místo nich dorazí po Twitteru zpráva "odvolávám, co jsem odvolal". A teď babo raď. Quintanovi neradí baba, nýbrž jeho šéf Unzue, a tak si při sjezdu odskočí s pětičlenným doprovodem pro růžový dres, zatímco valná hromada soupeřů vykonává na vrcholu výměnu svršků. Ti, kteří se nepřevlékají, později pohovoří o zmatku v éteru a nefunkčních vysílačkách. Charly Wegelius, šéf Garminu, usoudí: „Panovaly tak extrémní komunikační podmínky, že kdybych mým jezdcům na Stelviu řekl, že vyhráli v loterii 150 milionů dolarů, stejně by nerozuměli, co říkám." (Ne, to zajisté nemá být omluva Hesjedala, proč místo čekání na předání jackpotu z loterie, případně na jakousi motorku s červeným praporkem, ujížděl za Quintanou pro 5508 eur za 2. místo v etapě…)

STŘEDA 28. KVĚTNA: SILNICE V SARNONIKU, PŘED STARTEM 17. ETAPY
Paolo Barbieri, mluvčí týmu Cannondale, je sice podle pasu horkokrevný Ital, ale vidět ho opravdu rozčileného, bývá jevem unikátním. Jakmile však dojde na diskuzi o událostech úterní etapy, kadence i decibely jeho hlasu rychle narůstají: „V prvních serpentinách ze Stelvia měly provést jezdce motorky s červenou vlajkou. Ale Movistar, Garmin a Europcar dělaly, že tu zprávu neslyší."

Také u závodníků bychom mohli toho rána měřit stupeň zloby na akci Quintanovců od jedné do deseti.
Stupeň jedna, Rigoberto Uran: „Byl to zvláštní den. Možná jsme postrádali trochu informací." (Podtext: Přece jen, Nairo je sice můj soupeř, ale i kamarád, který mi kdysi v Pamploně platil za podnájem v mém bytě.)

Stupeň deset – Robert Kišerlovski: „Tým mi řekl, že dolů pojedeme všichni společně za motorkou. Ti, co ujeli, pro mě nejsou závodníci. A už vůbec ne šampioni! Ztratili čest. Dal bych jim penalizaci 20 minut!" (Podtext: Já se předtím vyždímám v pokusu o únik na Stelviu a Quintana si ujede, když ostatní stojí.)

Kousek odtud, na asfaltu mezi traktory a fošnami a za nedůvěřivého dohledu místního farmáře v montérkách, jedná „krizový štáb mocných". Téma: Kdo zavinil chaos na Stelviu. Přítomni: Vedení Gira + sportovní ředitelé (takřka všichni v džínách a mikinách) + kdosi na kole a v dresu Tinkoff -Saxo. Že by zástupce jezdců? Kdepak, to si jen Oleg Tinkov přijel říct své. Dlouho mluví pouze on, navíc velmi hlasitě. Pak se otočí, odjede, a kdyby měl po ruce vázu, rozbije ji na tisíc kousků, aby se mu ulevilo. Jeho následný proslov k médiím lze shrnout: Jestli támhle ta partička nebude mít jasná pravidla jako ve formuli 1, tak do ní bohaté fi rmy, jako je ta má (ukazuje na logo Tinkoff na svém dresu), přestanou cpát prachy. Vždyť on tam nikdo ani pořádně neví, co znamená červená vlajka. Hlavně že s ní na Stelviu mávali.

TÉHOŽ DNE: NA TRATI DO VITTORIA VENETA
Zvláštní den i etapa. Patnáct minut před pelotonem šlape skupina nikoho neohrožujících uprchlíků, favorité se nehoní, jejich tempo je lážo plážo, přesto je Quintanův
nově nabytý maglia rosa ohrožen možná nejvíc za celý poslední týden Gira. AIGCP, nebo- -li Asociace týmů totiž mezitím řeší, kolik času by mělo být jeho partě
odebráno za sporný útok při úterním sjezdu. Minuta a půl? Dvě? Proč to nikdo nezměřil? Kompromisní požadavek posléze zní: Seberte jim 55 vteřin. Etapa je dojeta,
tiskovky proběhly, držím v ruce červený papír s ofi ciálním pořadím Gira, ale stále si nejsme jisti. Je vážně ofi ciální? Ale ano, je. UCI posílá AIGCP k šípku. Mimochodem: Vítěz této etapy Stefano Pirazzi si v cíli neodpustil obscénní gesto. Reportéři RAI hned rozebírají, že dostane pokutu. Ale nedostane ji. Kdo by řešil
„přečin proti morálce", když tématem dne je velká sjezdová loupež?

ČTVRTEK 30. KVĚTNA: CÍL 18. ETAPY NA RIFUGIO PANAROTTA
O.K., konec dohadů, budeme zase závodit, ano? Na Rifugio Panarotta je Fabio Aru o ždibec rychlejší než ostatní favorité, ale úplně nejrychlejší ze všech je Julian Arredondo, který už tu ani nechtěl být. V chumelenici na Stelviu před dvěma dny vlezl do auta Treku a údajně prohlásil: „Dál nejedu." Teď by měl plácat po zádech svého sportovního ředitele Baffi ho, který ho tehdy z auta zase vyhnal. Na podiu mu gratuluje i Fernando Alonso, který právě se svou pravou rukou Paolem Bettinim na Giru sondují a lanaří. Jenže se tak trochu pohybují v začarovaném kruhu. Alonso chce záruku od UCI, že pro rok 2015 dostane pro svůj nový tým World Tour záruku, ale pan Cookson říká „žádné výjimky pro pana Alonsa". Pokud však nebude mít záruku World Tour, nesežene pořádné jezdce. Takže co s tím? Tinkov mu radí: „Udělej to jako já. Nezakládej tým, rovnou ho kup. Ušetříš si dva roky starostí." A propos: Auto, kterým se ti dva prohánějí kolem pelotonu, řídí Bettini.
Alonso jen trůní na sedadle spolujezdce. Asi aby neplatili pokuty za vysokou rychlost.

PÁTEK, 31. KVĚTNA: NA VRCHOLU CIMA GRAPPA
Pietní ticho zachovávají fanoušci u pomníku na Monte Grappa, kde přišlo za krutých bojů 1. světové války o život více než dvacet tisíc vojaků. Oč smysluplnější jsou proti tomu boje, které se tu odehrávají dnes. U trati už tifosi rozhodně nemlčí. Naopak, ocitají se ve varu, že ani kolumbijští fans se s nimi nemohou rovnat. Při časovce tlačí svého Arua očima i hlasivkami, dupou mu za kolem i před kolem a dotlačí ho až na podium Gira. Zároveň tu Nairo Quintana betonuje svůj náskok, vystaví pro soupeře takřka nedobytnou růžovou pevnost. A jelikož se domnívá, že novináři ho v předchozích dnech možná nebrali úplně vážně, tak nám říká: „Vždy vám odpovídám seriózně. Dnes vám řeknu, že v této časovce jsem chtěl vyhrát Giro. Nemohl jsem tuto etapu nechat projít kolem sebe, aniž bych ji vyhrál."

TÉHOŽ DNE VEČER: OPĚT V AUTĚ
Itinerář Gira má tu originální vlastnost, že se tradičně v posledním týdnu zamotá jak italské špagety. Jeden den míříme z regionu Trentino do Veneta, další den z Veneta do Trentina a nazítří znovu z Trentina do Veneta. Symbolem tohoto skotačení po Itálii se letos pro mě stává odbočka na městečko Ospedaletto. Veden navigací v autě ji míjím během tří dnů už počtvrté a pomyslím si: Opravdu se mi to nezdá?

SOBOTA, 1. ČERVNA: TISKOVÉ STŘEDISKO POD ZONCOLANEM
Status quo z Cima Grappa platí i po Zoncolanu: 1. Quintana, 2. Uran, 3. Aru. Veškerá dramata tohoto Gira (pokud pomineme závěrečné škádlení sprinterů v Terstu), jsou za námi. Oleg Tinkov, všudypřítomný a nepřehlédnutelný, spočítá, že sám během něj našlapal 2000 kilometrů, a požaduje: „Tři litry Dom Perignonu pro Micka Rogerse a Tinkoff -Saxo." Italští novináři se v restauraci, proměněné na tiskové středisko, dožadují vína, aby letošní Giro zapili, ale místní pani hoteliérová jim (nikdo neví proč), řekne „non alcole". Alkohol nebude. Snad aby potom nepsali hlouposti. Pročež si „připijí" aspoň fantou. Bylo to dobré Giro. Se spoustou hrdinů, těch vítězících i smutných, s dojemnými příběhy, nečekanými zvraty a novými tvářemi, s famózními diváky v Irsku a legendárními vrcholy v Itálii. Jistě, bylo to zároveň zmrzlé a mokré Giro, plné pádů a zlomených kostí či ostrých hádek o červených vlajkách. Ale i takové počasí a kontroverze k současné cyklistice patří. Silniční cyklistika je drsný, přírodní sport. Právě proto dokáže být tak podmanivá. Tomáš Macek, severní Itálie

Menu