Úvod » Články k časopisu » Prohry, co mi daly víc než vítězství

Prohry, co mi daly víc než vítězství

Už si užíval dovolené ve svém domě na Mallorce, na níž nastoupil hned po velikonoční neděli, jež ukončila jeho letošní misi jarních klasik. Ale v hlavě se mu stále odvíjel fi lm předchozích týdnů. Pojďme si ho tedy s jedním z nejlepších světových specialistů na dlážděné podniky, ačkoli ještě pořád vlastně nováčkem, znovu prohlédnout, neboť z katarze letošního příběhu vyplývají pro jeho ústřední postavu do dalších dílů podstatné souvislosti.

Zdeňku, forma vám kulminovala už v polovině března na Paříž-Nice. Nepřišla příliš brzy?
„To si nemyslím. Udržoval jsem si ji stabilní od Paříž-Nice až po Amstel, ale vždycky nějaký detail nebo okolnost rozhodly, že jsem nezajel žádný velký úspěch, i když jsem na to nohy měl. Třeba v závěrečné etapě do Nice jsem odešel v posledních 500 metrech posledního kopce. To mě hodně mrzelo, zvlášť když jsem tím přišel o celkové třetí místo. I na San Remo jsem měl určitě na víc, ale byl tam se mnou Cavendish a začal docela brzo spurtovat, tím pádem jsem tam zůstal tak trochu odepsaný, že už to jenom dojedu, protože jsem neměl volnost do spurtu, přitom jsem byl na dobré pozici za Kristoff em. Na E3 Prijs Harelbeke jsem musel třikrát měnit kolo, v nejdůležitější moment závodu jsem zůstal za pádem a pak jsem byl rád, když to Cancellara také zezadu dojížděl, že jsem mu uvisel v háku i na Kwaremontu a zůstal ve druhé skupině. Na Gent-Wevelgem jsem pomohl rozjet spurt Tomu Boonenovi, který se ale nedostal výš než na páté místo. Na Flandrech odjel Stijn Vandenbergh, pak Niki, pak Tom, takže jsem tam zůstal uzamčený. Kdybych se rozhodl jinak, mohl jsem dopadnout lépe. A na Paříž-Roubaix to bylo o tom, jestli v závěru odjede Niki Terpstra, nebo já, a udělal to on. V každém z těch závodů jsem tedy měl rozehranou partii na lepší výsledek, než to nakonec vypadalo na papíře ve výsledkové listině."

Když to takto sumarizujete, tak těch příležitostí bylo několik a výsledky rozhodně nejsou špatné, jenomže vy jste čekal víc. Co by vás tedy uspokojilo – nějaké podium?
„Mě hlavně hrozně mrzelo, že jsem měl nohy na nějaký opravdový úspěch, ale nikdy jsem je v něj neproměnil. Páté místo na Roubaix je super, ale já cítil, že to mohlo být ještě výš. A platilo to i o jiných závodech. Bylo to možná dáno i tím, že jsem klasikářské jaro objel teprve podruhé a že mi ještě chybí zkušenosti. Byl jsem celkem zklamaný, že se mi nepovedla žádná bedna, na druhou stranu mám radost, že jsem toho půldruhého měsíce objel na vysoké úrovni, že jsem nikde neodpadal a nejezdil odpáraný někde v páté skupině deset minut za balíkem."

Kde jste měl k té bedně nejblíž?
„Těžko říct. V každém závodě jsme byli v týmu čtyři, kteří mohli kdykoliv vyhrát, a to samozřejmě individuální úspěch ztěžuje. Prostě není možnost vyloženě jet, nebo spolupracovat ve skupině, když to není pro tým výhodné, jako v mém případě na Roubaix. I to mě omezovalo, ale tak to prostě bývá."
Silný tým má svoje výhody i nevýhody a já mám pocit, že u vás teď platila spíš ta druhá část tohoto konstatování.
„Ale já jsem s tímto vědomím do Omegy přicházel, tedy že budu členem nejsilnější klasikářské sestavy. Beru to jako lekci od lepších, od Toma, od Nikiho, pořád se učím. Kdybych byl jinde lídr a jel sám na sebe, tak bych se toho určitě nenaučil tolik jako tohle jaro v mé pozici závodníka Omega Pharma-Quick Step. Dodalo mi to spoustu zkušeností a doufám, že mě to posune dál na příští rok. Říká se, že prohra vám někdy dá víc než výhra, a já mám dojem, že to teď v mém případě platí dvojnásob."

Mimochodem, je podle vás souznění čtyř ambiciózních závodníků pro klasiky v jednom týmu nadále udržitelné? Speciálně Niki Terpstra si teď asi bude moci vybírat.
„Pomalu polovině týmu letos končí smlouva, je tedy otázka, jak jeho budoucí složení bude vypadat. Já mám ještě kontrakt na rok 2015, takže jsem v klidu a chci dál v tomhle týmu růst."

Už jste se zmínil, že závěr na Paříž-Roubaix vykrystalizoval tak, že zaútočí Terpstra nebo vy. Když se ozval ve vysílače hlas sportovního ředitele Peeterse s výzvou, aby jeden z vás atakoval, asi jste tušil, že se první zvedne Niki…
„Trošku jo, ale musím se přiznat, že jsem ten pokyn ve vysílačce neslyšel. A popravdě řečeno, ani nevím, jestli bych i tak do toho nástupu šel. Oni nás zezadu dojeli nějakých sedm osm kilometrů před cílem a já už měl v té chvíli v hlavě jen to, jak rozjedeme Tomovi spurt a na svoje osobní ambice jsem nemyslel. Když odjel Niki, říkal jsem si v duchu: to je pro nás dobré. Po kilometru mi bylo jasné, že už není ve skupině nikdo, kdo by ho sjel."

To byla fatální chyba, že Cancellara, Vanmarcke nebo Sagan jeho atak nepokryli hned v zárodku.
„Byla, jenomže v naší první skupině se ostatní pořád točili a ti za námi taky, síly jim pak už chyběly."

Očekával jsem, že Terpstru hned sjedou a pak se zvednete vy. Nebylo to takv plánu?
„Kdyby ho skutečně dostihli po dvou třech kilometrech, tak bych to asi zkusil, protože mi po Nikiho nástupu bylo jasné, že už asi nejedeme vyloženě
na Toma."

Po závodě se spustila debata, jestli Terpstra vyhrál pro to, že byl v nejsilnějším týmu, nebo protože byl skutečně nejlepší. Z mého pohledu vyhrál zaslouženě, vždyť právě on dovezl ze druhé skupiny do čela Boonena a pak sám na posledních šesti kilometrech nastoupil takovým způsobem, že na to soupeři už nedokázali reagovat.
„Paříž-Roubaix rozhodně nevyhrajete náhodou, na druhou stranu – kdyby jel za jiný tým, tak by se v čelní skupině našli další dva závodníci, kteří by po něm šli."

Tom Boonen si trochu postěžoval, že když ujížděl 65 km před cílem, vyzval Terpstru, aby se k němu připojil, ale on odmítl. Myslíte, že to byla vypočítavost?

„To určitě ne, prostě se na to necítil. Jsme tým, někdo má jednoduše v daný moment jen větší štěstí než druhý a už příště to může být opačně."

Podle obrázků v cíli a vašeho upřímného obětí s Nikim se dalo soudit, že mezi vámi žádná zášť nepanuje, když to štěstí měl zrovna on.
„Vidíte to správně. Někdy se zadaří jednomu, jindy druhému. Mohl jsem to být já, mohl to být Tom, nebo klidně Stijn Vandenbergh, kdyby ujel podobným
způsobem v závěru. A ten by si zasloužil vyhrát minimálně stejně jako Niki."

Když jste se ocitl v závěru v úniku s Cancellarou a Vanmarckem, což bylo deja vu s loňským ročníkem, co vám problesklo hlavou?
„Hlavně projet bez problému ten loni pro mě osudový úsek Carrefour de l´Arbre, kde jsem zavadil o diváka. Když jsme ho měli za sebou a já ho zvládl bez úhony, říkal jsem si, že je to výborná situace. Ale dojeli jsme Sagana a byl s námi také Degenkolb. Takže složení skupiny bylo jiné a hlavně situace našeho týmu v závodě odlišná. Věděl jsem, že mám za sebou dva kluky od nás, a bylo jasné, že nebudu s ostatními spolupracovat, i vzhledem k tomu, že tam byli Degenkolb a Sagan, a ty bych nepřespurtoval. Řekli jsme si už na poradě před závodem, že když někdo bude v pozici, z níž nemůže vyhrát, tak prostě nepojede."

Situace to tedy byla s loňskem podobná, ale bohužel ne úplně totožná. Být i letos ve skupině jen s Cancellarou a Vanmarckem, nebylo by co řešit.
„Přesně tak. To bych určitě neváhal."

Ještě pořád si myslíte, že se hodíte víc na Flandry než na Roubaix, jak jste o tom mluvil ještě na začátku sezony?
„Ne tak docela. Teď už je jasné, že mi ty francouzské kostky sedí. Je to závod, na nějž bych se měl soustředit víc než doteď. Já se ale opravdu pořád domníval, že Flandry budou můj závod. On je však hodně náročný i takticky, není to taková přírodní selekce jako na Paříž-Roubaix. Rozhoduje se na závěrečném dvojbloku kopců Kwaremont a Paterberg, přitom po Taaienbergu, který může hodně napovědět, následuje ještě dvacet kilometrů po rovině, takže tam se odehrávala taktická hra. Právě z ní odjeli Vandenbergh a Van Avermaet a za nimi se docvakávaly další skupiny zezadu. Prostě se zdá, že mým závodem bude spíš Roubaix."

Jak si to vysvětlujete? Vždyť ať už vezmeme v potaz tělesné dispozice nahrávající jízdě v prudkých stojkách, vaši výbušnost, nebo i to, že jako „poloviční" Belgičan máte v srdci hlavně Ronde, k němuž dlouhodobě vzhlížíte s obdivem, všechno mělo směřovat k Flandrům…
„Já vlastně ani sám nevím."