Úvod » Články k časopisu » REPORTÁŽ: ÖTZTALER RADMARATHON

REPORTÁŽ: ÖTZTALER RADMARATHON

Soudný den

KDYŽ JSEM VLONI PŘIPRAVOVAL POZVÁNKY NA ZAJÍMAVÉ EVROPSKÉ MARATONY, JAKO JEDNU Z VELKÝCH VÝZEV JSEM OZNAČIL I ÖTZTALER RADMARATHON. BYLO TO NEJEN PRO RESPEKT BUDÍCÍ ÚDAJE O 238 KM S PŘEVÝŠENÍM 5500 M, ALE I Z OHLASŮ ZÁVODNÍKŮ, KTEŘÍ JEJ MĚLI MOŽNOST ABSOLVOVAT. ZÁVOD JE NAVÍC SOUČÁSTÍ MEZINÁRODNÍ SÉRIE PRESTIGIO 2013, KDE PATŘÍ SPOLU S AMERICKÝM GRAN FONDO NEW YORK K JEDINÝM ZAHRANIČNÍM AKCÍM MEZI RYZE ITALSKÝMI PODNIKY, JAKO JSOU NAPŘÍKLAD GRAN FONDO SPORTFUL DOLOMITI RACE, LA PINARELLO CYCLING MARATHON NEBO MARATONA DELLE DOLOMITI.

V době, kdy jsem zmiňovanou pozvánku psal, jsem netušil, že již příští sezonu zabalím tašku a vydám se jej vyzkoušet na vlastní kůži. Celá expedice byla naplánována za několik minut. To když mi v kapse zazvonil telefon a na jeho druhém konci se ozval krátký a jasný dotaz, co dělám o následujícím víkendu. Bezelstně jsem reagoval, že mám volno a v tu chvíli mi sepnulo, že není cesty zpět. Co takhle vyrazit do Söldenu, vypadl nám jeden kamarád a mám volno v autě. Za dva dny jsem na jeho místě již seděl já a mířil k jihu na jeden z nejvyhlášenějších silničních maratonů v Evropě.

O jeho oblíbenosti svědčí i fakt, že letos slavil závod „Kristova léta", konal se neuvěřitelný 33. ročník. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je to okruh o „pouhých" čtyřech kopcích, ale… Stačí se totiž podívat na itinerář a vše nabývá jiných rozměrů. Hned první ze stoupání na Kühtai měří 18,5 km, nastoupáte při něm 1250 m v průměrném sklonu 3% a v nejtěžším úseku s 18 %. Druhý výšlap začíná prakticky již v Innsbrucku a po 39 kilometrech přivede jezdce na vrchol pasu Brenner. I zde je prezentováno průměrné tříprocentní stoupání, nastoupaných metrů je však „jen" 777. V obtížnosti si nezadá ani třetí z „bergů", Jaufenpass. Jeho strohý popis hovoří o délce 18,8 km a převýšení 1130 m. Pozor však na průměrné převýšení, které je 7 %, maxima sklonu jsou zde 12 %. Tvrzení „to nejlepší na konec" pak potvrzují údaje o poslední hoře Timmelsjoch. Délka 28,7 km, nastoupaná výška 1759 metrů a průměrný sklon 8 %, to jsou fakta, které nikdo neobelstí. Popisovat přípravy na vlastní závod není třeba, zejména v kontextu s počasím. To nám den před akcí přálo a rozjíždění se odehrávalo v krátkém letním oblečení. Lokalita je však poněkud skoupá na rovinky, a pokud se chcete v Söldenu projet, vždycky je to spojeno s nemalým převýšením. Závěrem dne jsme si tak do deníčků mohli poznamenat 50 ujetých kilometrů ve volném
tempu, ovšem s převýšením 1400 metrů.

MOKRÉ PEKLO
Že to zde nebude zadarmo, se začíná naplňovat již večer před startem. Olověné mraky přinášejí hustý déšť a ten nepolevuje ani ráno. Již oblékání dresů tak
vyžaduje notnou dávku morálky. Půl hodiny před startem jsme skryti v penzionu a nevěřícně pozorujeme vrcholky kopců. Ještě včera plné slunce jsou teď oblečeny do bílého sněhového pláště. Zatnout zuby a vyrazit na start. I v jeho místě je více cyklistů v podloubích obchůdků než na silnici, ale se startovním výstřelem
v 6:45 h se celá kolona dává do pohybu. Prvních 30 kilometrů klesáme a to o více než 500 metrů. Déšť a zima si vybírají první daň, na úpatí Kühtai dojíždí
většina spolujezdců na pokraji zmrznutí a je i nemálo takových, co se prostě otočí a volí cestu zpět do pohodlí svých pokojů. Ihned po nájezdu do stoupání
odletuje řada teplých doplňků a cyklisté se zakusují do vrstevnic. Již před startem někdo vedle mne prohlašoval, že první stoupání patří k nejnáročnějším,
ač k němu dorazí borci ještě čerství. A nemýlil se, více jak hodinové zdolávání této stěny dokázalo odčerpat hodně sil. Naštěstí na vrcholku čekal první bufet
a s ním i místní pověstná polévka a další teplé tekutiny. Po doplnění pití rychle všechno oblečení na sebe a pouštím se do sjezdu. Dvacet kilometrů serpentin
je v tomto počasí krutým nemilosrdným sítem, později přichází informace, že zde závod „zabalilo" na sedm stovek jezdců. Není se ostatně čemu divit, když kolem sebe vidím promodralé tváře sportovců v krátkých kalhotách a bez rukavic. Já toho měl tak akorát i v termorukavicích a nepromokavých návlecích.
Jediné, co mě tento sjezd stál, byla zhruba polovina brzdových špalků.

DVĚ TVÁŘE HOR
V Innsbrucku se počasí začalo měnit k lepšímu. Přestalo pršet a chvílemi vykouklo i sluníčko. V podstatně příjemnějším rozpoložení se tak naše skupina vydává k dalšímu z vrcholů. I přes statistické informace se zdolávání Brenneru zdá nejsnazší. Samozřejmě tomu může být v čelní skupině jinak, ale zde se jede plynulé tempo a kilometry naskakují skoro samy. Pod vrcholem již i já odkládám větrovku i rukavice a oblečení počíná usychat. Následuje bufet na vrcholku pasu, z nějž vidíme i dálnici, vedoucí na jih do Itálie. Se vzpomínkami na slunnou Gardu se pouštím do sjezdu ke Sterzingu po již zcela suché silnici. Však kolem mne okamžitě začnou „létat" závodníci, kterým je očividně pud sebezáchovy neznámým pojmem. Stačí jediný pohled přes svodidlo do rokle a opět se utvrzuji, že moje tempo je správné.

SLADKÝ ZÁVĚR
Abychom se neunavovali projížďkou po rovině, prakticky okamžitě se silnice zvedá do třetího stoupání. Poměrně rychle nabíráme výšku, o čemž svědčí často
se měnící osazenstvo naší skupiny. I tento kopec se dá celkem slušně jet, i když velký převodník při něm na rozdíl od Brenneru po celou dobu zahálí. Pár kilometrů
pod vrcholem přichází psychická rána. To když se otevře po výjezdu z lesa panorama kopce a v něm zasekaná cesta k vrcholu. Ještěže je asi kilometr pod vrškem bufet, kde do sebe dostanu několik redbullů a kupu ovoce. Klesání za vrcholem přináší i dosažení kóty Sankt Leonardu, na computeru zasvítí vzdálenost 183 km. To znamená jediné, poslední výzvu dne, Timmelsjoch. S jeho vrcholem ve výšce 2509 m. n. m. je to i nejvyšší bod celého závodu. Trochu se divím, když vidím všude okolo u krajnice poházené svršky, některé i skoro nové. Kdyby to někdo vyčistil, má na rok zásobený bazar s oblečením.

Já svoji větrovku obezřetně balím do kapsy pro využití v posledním sjezdu a vydávám se k vrcholu. V jeho polovině již neexistuje žádná skupina a jezdí se maximálně ve dvojicích. Aby také ne, dvě stovky kilometrů již dokáží řádně vyždímat svaly a víc než loajalita je zde důležité držení vlastního tempa. Tenká stužka asfaltu již dávno vyšplhala nad úroveň sněhové pokrývky, jež se zrcadlí na protějším hřebenu, a já jsem rád, že naše strana je ozářena sluncem a suchá. Netřeba popisovat každou ze serpentin, přestože zůstanou dozajista dlouho v paměti. Za zmínku stojí spíše dekorace ve fi nálních kilometrech. Každou ze zatáček zde zdobí dresy z předchozích ročníků, díkynikdy neustávajícímu větru již notně potrhané. Spíše než galerie vypadají tyto cáry látky jako modlitební vlajky tibetských mnichů. Počítám každý metr k vrcholu, tělo chce stávkovat, když tu náhle přichází spása. V posledním kilometru se silnice téměř narovná a hřeben proklaje skrze tunel. Za skalním masivem již svítí tabule s vrcholovým ukazatelem a zlom dolů.

Oblékám všechny svršky, které mám, a spouštím se k cíli. Před jeho dosažením se ještě jednou silnice vzepne k nebi u „Mautstelle", kde během kilometru nabírám 200 výškových metrů, ale pak již pouze padám s větrem o závod k cíli. Poslední zatáčka, most přes rozvodněnou říčku Ötztaler Ache a je tu konec.

I když jsem stejně jako většina okolo mne stojících závodníků notně unaven, jedno vím jistě, nejsem tu naposled. Kromě sportovního jde i o velký poznávací zážitek, a já bych jej chtěl prožít ještě alespoň jednou. Jen doufám, že příště bude trochu lepší počasí.

SUMÁŘ ZÁVODU
Následně vydané výsledky hovoří o zajímavých číslech. Na start se i přes mvelmi nevlídné počasí postavilo 3352 závodníků, z nichž 2375 zdárně dosáhlo cíle. Smeknout je třeba zejména před výkonem žen, kterých dojelo 83. Malé početní zastoupení zde měla samozřejmě i Česká republika se 12 startujícími. Ve výsledcích je zastoupeno celkem 34 zemí, včetně zámořských jako USA, Kanada, Austrálie, nebo Korea.

Jako tip na závěr berte doporučení vhodného výběru ubytování. Pokud
zvolíte penzion nad místem startu, tak jste odsouzeni k čekání na průjezd posledního závodníka. Oblast nad Söldenem je v den závodu uzavřena od brzkého rána až do půl osmé večer a policisté jsou zde dosti neoblomní.
Eda Pinkava, Sölden, Rakousko
Foto: archiv pořadatele