Ten ješitný Galibier. Závodníkům Gira dovolil vystoupat jen k Pantaniho památníku, který leží ve výšce 2295 metrů nad mořem, v místě, kde v roce 1998 nasadil svůj trhák a zlomil Ullricha. Pořadatelé Gira tak naplnili svůj záměr vzdát Pirátovi poctu, ale sami závodníci měli úplně jiné starosti, než se mu jít poklonit. Řešili jediné – jak se co nejrychleji dostat do tepla.
Vyjíždíme jen s hrstkou novinářů k improvizovanému dojezdu dvě hodiny předtím, než jako první dorazí ve sněhové bouři Giovanni Visconti. Je tu celkem příjemně, pak se ale znenadání zatáhne, zvedne se vítr, teploměr povážlivě klesá k nule, obestoupí nás husté mraky a pološero proříznou sněhové vločky. Paradoxní je, že půl hodiny po dojezdu posledního gruppetta opět vysvitne sluníčko a druhý den, vyhrazený odpočinku, nabídne Galibier svoji přívětivější tvář. Dokonale azurová obloha, příjemných patnáct stupňů. Podmínky, v nichž by šlo klidně vystoupat až na vrchol průsmyku ve výšce 2600 metrů.
To aby si pořadatelé ze společnosti RCS Sport rvali vlasy. Poslední měsíce je vůbec provází kletba, počasí jejich závodům nepřeje. Začalo to už loni na podzim v propršené klasice Kolem Lombardie, pokračovalo na zasněžené Primaveře Milán-San Remo a v podobných podmínkách se odehrávajícím etapáku Tirreno-Adriatico. Ale to nejhorší mělo přijít teprve na největší italské chloubě. Premiéra Galibieru na Giru dopadla ještě relativně dobře, sice se nemohl ukázat v plné parádě, ale v programu se udržel. To Sestriere, Stelvio, Gavia či Val Martello zůstaly jen na papíře. Pro tvůrce trati tragédie. Hlavní architekti Gira Mauro Vegni a Stefano Alocchio (mimochodem bývalý kolega Luboše Loma z týmu Navigare Blue Storm) prožili v květnu perné hodiny. Museli pohotově reagovat na aktuální počasí, navíc ohledně
Galibieru vše řešili v koordinaci s francouzskou stranou, z níž den před dojezdem na slavném průsmyky přicházely spíš zcela odmítavé zprávy, a končit
se mělo podle některých informací dole ve Valloire. S těžkým srdcem pak museli odvolat celou 19. etapu hlavně kvůli nebezpečným sjezdům, které se staly nesjízdnými. Ale závěrečný výjezd na Tre Cime di Lavaredo, velké fi nále letošního Gira, muselo zůstat za každou cenu.
Cyklisté pokrytí sněhem, obrázky které vstoupí do kronik stejně jako Tre Cime 1968 nebo Gavia 1988, ale před pětadvaceti lety se museli dostat i dolů, což mnozí v té zimě prostě nedokázali. Vyjet na letošní „tři jehly" bylo kruté, ale pro jezdce ještě snesitelné. Šlo o to vydržet závěrečné stoupání a při jízdě do kopce přece jen tak netrpěli. Tento ročník Giro d’Italia vejde do historie jako bílý, nikoliv růžový.