Co bylo dřív? Věčná otázka. Ne snad že by se tato fi lozofi cká klasika v mé mysli zjevila v souvislosti s nedávnou vaječnou krizí nebo Velikonocemi. Hodí se totiž i na jedno zásadní cyklistické dilema: Dělají cyklisté závod, anebo závod dělá cyklisty? Jinak řečeno, jsou to jezdci, kdo činí ze závodu slavný podnik, anebo sám závod, jeho věhlas a tradice tvoří hvězdy? Bylo by asi moudré odpovědět, že jde o spojené nádoby, jako když Aristoteles tvrdil, že slepice i vejce musely existovat současně. Jenomže v dnešní atmosféře snah o vytvoření separátní profesionální ligy jsou tyto úvahy aktuálnější než kdykoliv dříve a ona šalamounská odpověď by stěží byla uspokojivá.
Nechci být alibista, a tak se otevřeně přikláním k tezi, že závodníci si dělají své jméno a budují kariéry na již zavedených podnicích, nikoliv naopak. Nejzářivějším příkladem je bezpochyby Tour de France. Letos bude na jejím startu chybět Alberto Contador, ale nic to nezmění na tom, že na nejsledovanější scéně se zviditelní několik nových dosud bezejmenných jezdců, z nichž Tour udělá cyklistické celebrity.
Zdá se vám taková úvaha banální a samozřejmá? Iniciátorům odstředivých tendencí v profi pelotonu zřejmě nikoliv. Jinak by totiž nemohli vypustit do světa plány naznačující, že základem cyklistické Champions League, v níž by po vzoru té fotbalové týmy získaly podíl na marketingových právech, bude deset zcela nových čtyřdenních podniků složených vždy z časovky, rovinaté etapy, jedné ve zvlněném terénu a jedné vyloženě horské. Jak jednoduché. Šest z těch deseti závodů by se mělo odehrávat mimo Evropu. Kde? Všude tam, kde by se našel ochotný investor, třeba klidně v Brazílii, nebo na Taiwanu. Jenomže silniční cyklistika není formule jedna. Je celkem jedno, jestli si to za volantem svých monopostů Vettel, Button, Hamilton či Alonso rozdávají v Monze, Bahrajnu, nebo v Malajsii. Ale v cyklistice to jedno není. Vždyť i v tenise je přece rozdíl, jestli Federer s Nadalem předvádějí další ze svých pětisetových bitev na trávě Wimbledonu, nebo na turnaji třeba v katarském Dohá, který je rovněž královsky dotovaný.
Ano, hovořím tu o tradici. Projekt cyklistické „ligy mistrů“ sice počítá se 14 špičkovými stájemi a proslýchá se, že až polovina ze současných ProTeamů se jí s vidinou tučného podílu již upsala, mezi nimi například mocný RadioShack, ovšem klíčový bude postoj pořadatelů velkých závodů, především společnosti ASO. Kalendář separátní ligy totiž počítá s prostorem i pro Grand Tours a klasické monumenty, ale proč by se jejich vlastníci měli dělit o léta budované pozice a věhlas svých klenotů? Tohle už tu jednou bylo a válku s Francouzi i Italy (RCS Sport) mezinárodní cyklistická unie prohrála. A také „dítě ze zkumavky“, Tour of Peking, kde jsou čínské peníze a propaganda víc než sport, je odstrašujícím příkladem. Trh ale dokáže zbořit i více než stoleté tradice. Já ale doufám, že k tomu nedojde a že ono pomyslné vejce zůstane neporušené.