Říkává se tomu sportovní diplomacie, ale je to obyčejná politika. Jenomže můžeme se na ni dívat z různých úhlů pohledu.
Během mistrovství světa v Kodani přijal Řídící výbor Mezinárodní cyklistické unie řadu důležitých rozhodnutí jako například přidělení pořadatelství světových šampionátů, ale je rovněž, respektive hlavně, orgánem, kde si přidělují funkce. Česká cyklistika v tomto směru zaznamenala z „politického“ hlediska hned dvojnásobný úspěch. Předsedou cyklokrosové komise se stal prezident Českého svazu cyklistiky JUDr. Marián Štetina a členem komise sportovců jako jeden ze dvou zástupců hendikepovaných cyklistů paralympijský vítěz Jiří Ježek. Tyto dva akty ovšem mají zcela odlišné pozadí. Zatímco Marián Štetina byl jednoduše jmenován řídícím výborem (v minulosti byl mimochodem členem komise BMX…), Jiřího Ježka si zvolili sami sportovci a Jirka se tak ocitl po boku Cadela Evanse, Philippa Gilberta či Svena Nijse v komisi, která má zajistit, aby byl na půdě mezinárodní federace vyslyšen hlas závodníků.
Politika je ale i to, když jsou některé osoby pro UCI nežádoucí. A v tomto směru jsme příliš nezabodovali, tedy alespoň ne v očích cyklistické generality. Vedoucí české výpravy na mistrovství světa René Andrle pozval v dobré víře do Kodaně jako poradce svého bývalého šéfa ze stáje Once Manolo Saize a nebyl to evidentně nejšťastnější tah. Španěl, uznávaný odborník na cyklistický trénink a především znalec tajů časovkářské přípravy i taktiky, fi guroval jako hlavní postava v Operaci Puerto, ale nikdy nebyl odsouzen. Podle údajného verdiktu kongresu UCI je však doživotně nežádoucí osobou na všech akcích organizovaných mezinárodní federací. Jenomže to Andrle nemohl vědět, tím spíš, že v první fázi Saizovu akreditaci posvětila sama UCI, až přímo na místě zasáhl její prezident Pat McQuaid. Od té chvíle mohl Saiz vystupovat na šampionátu jen jako divák.
Nechci tady hodnotit, jestli měl být hostem české reprezentace na MS či nikoliv, jestli to bylo „politicky“ žádoucí. Koneckonců jeho poznatky a názory mohou být pro mladé cyklisty přínosné a někdo může jeho přítomnost vidět jako cestu k novým kontaktům a pozváním na závody. Vadí mi pokrytectví. Manolo Saiz je jistě persona non grata, ale kolik jiných takových, s možná ještě většími škraloupy z minulosti, se těší přízni šéfů světové cyklistické organizace?
UCI ráda obchoduje, jak jí zrovna vyhovuje. Naposledy vyhandlovala zažehnání bojkotu svého podniku Kolem Pekingu a tedy i záchranu tučné fi nanční injekce ze Země středu za ústupek v otázce zákazu vysílaček a léta už například brání vzniku mistrovství Evropy na silnici v elitních kategoriích. Proč asi? Kvůli penězům, neb by mohla být marketingově ohrožena výjimečnost světového šampionátu.
Ale dosti bylo politiky, v tomto, letošním posledním vydání, už jinou nenajdete. Naštěstí v něm jde jako obvykle hlavně o kolo. Děkuji za vaši neutuchající přízeň a v příštím již pátém ročníku nad stránkami 53×11 opět na shledanou.
Foto: Cor Vos