Roman Kreuziger: Zbytečná tour?

28.2.2017

Roman nebyl ani druhý volný den závodu v dobré náladě, ačkoli se stav jeho zraněného zápěstí zlepšoval. Šance na úspěšný únik se den ode dne zmenšovala, ruka stále dost bolela a po větší námaze otékala. Dost možná ho přepadaly chmurné myšlenky a ani přítomnost rodiny, která ho stejně jako v minulých letech přijela do alpských velikánů podpořit, nebyla tou obvyklou morální vzpruhou. Po skončení Tour přiznal, že to chtěl v Alpách zabalit, ale už předtím tvrdil: „Chci Tour dokončit, je to důležitá zkušenost pro mou další kariéru.“ 

Může být důležitá i pro jeho pozici v týmu, k němuž možná cítí až přehnanou odpovědnost, zvláště po předčasném vale zraněného a obdivovaného vůdce, jehož kuráž je pro každého v Astaně inspirací. Vino je pro své kolegy i týmový personál nejen chlebodárcem, ale také polobohem, toho si nešlo nevšimnout. A tak se nehodí projevit slabost. Když může pokračovat a naskakovat do úniků Fofonov se zlomeným zápěstím, proč by nemohl i Kreuziger (jistotu fraktury potvrdilo vyšetření dva dny po skončení závodu, což tušil už dřív). Možná by se cítil provinile, zbaběle, kdyby sbalil kufry a odjel domů. Je přece členem týmu, kde se vše točí kolem jediného muže, co si na osobní odvahu a závodnickou neohroženost tolik potrpí. 

Chvílemi se zdálo, že každodenní úniky jezdců v tyrkysových barvách řídí Vino přímo z nemocničního lůžka a poté z domova na Riviéře, nebo je k nim alespoň ponouká. Když v Alpách odjel Maxim Iglinskij, Vinokurov telefonoval sportovním ředitelům a ti přiložili mobil k vysílačce, aby se slova povzbuzení dostala závodníkovi přímo do uší. Tady je pak tenká hranice mezi morální injekcí a pocitem povinnosti, který spíše svazuje. 

Roman Kreuziger

Pro Romana nastala na letošní Tour neznámá situace. Tři předchozí roky byl zvyklý někoho následovat, snažit se co nejdéle udržet s nejlepšími. Teď po něm chtěli, aby útočil. Dlouhý únik s kladným vyústěním si letos vyzkoušel v závodě Kolem Trentina, ale to je úplně jiná opera než ujet na Tour. 

„Neřekl bych, že je to pro mě úplně nová situace, ale určitě vyžaduje jiný přístup,“ míní Roman. „Člověk musí být koncentrovanější a soustředit se na to, aby chytil tu správnou skupinu. To je věc dobrého odhadu ale i štěstí.“ A byl dobrý odhad, že v etapě přes Tourmalet vystartoval po Chavanelovi a Hoogerlandovi až po nějakých dvou kilometrech jejich úniku? „Přiznám se, že v téhle etapě jsem původně ještě neměl v úmyslu útočit, i proto jsem nezareagoval hned. Byla to ale výhodná situace, protože se čekalo, že tihle dva, hlavně Chavanel, pojedou dobře, a že bychom mohli v úniku překonat Tourmalet. Ale Sylvain odpadl příliš brzo, s čímž jsem nepočítal. Nedoplatil jsem na to, že jsem je musel nejdřív sjíždět, spíš mě zastavila zablokovaná záda. Nohy by jely, ale když začnou stávkovat záda a kousnou se v kříži, síla do nohou pak nejde.“ 

„Za někoho se pověsit, anebo zkusit odjet, takovou změnu si musí srovnat především v hlavě. Nohy na to má, ale to nestačí,“ přidává svůj názor zkušený mechanik Astany Chris Van Roosbroeck, bystrý pozorovatel profi pelotonu. „Vyrovnat se s tím, že jedete v samostatném úniku, že se budete hodiny trápit a že za vámi spěchá celý balík, to chce odolnost a zkušenosti.“ 

A není to jediná výzva, která před Romanem v jeho nové roli stojí. Zodpovědnost za výsledek celého týmu je obrovskou zátěží. A také uvidíme, jak vyhodnotí s ohledem na logicky vyžadovanou absolutní důvěru týmu v jeho schopnosti probleskující zprávy (nebo jen dohady?), že Astana stojí o Vincenza Nibaliho či Tonyho Martina. „Tohle považuju jen za novinářské šumy,“ odbývá zatím úvahy na téma příchodu spolukapitána. 

(kh)
Foto: Rudolf Hronza a Cor Vos 

Menu