JIŘÍ DALER
1969 Většina sportovních fanoušků u nás vůbec netušila, že v dubnu devětašedesátého se postavil na start i jeden český cyklista. V dresu francouzské stáje Frimatic-Viva-Wolber to byl olympijský vítěz ve stíhačce Jiří Daler, který se však dostal k profesionálům až v devětadvaceti letech. Jeho spolujezdci byli například slavný Portugalec Joaquim Agostinho, jeden ze zástupců belgické dynastie Planckaertů Willy či Švýcar Paul Köchli, později manažer Hinaultovy a Lemondovy ekipy La Vie Claire. Dalera si vybral slovutný šéf Frimatiku Jean De Gribaldy, známý vyhledávač talentů, uznávaný direktor, který posléze objevil jako neznámého mladíčka a doslova vytáhl z traktoru na rodinné farmě v Irsku Seana Kellyho, pozdějšího dvojnásobného vítěze Paříž-Roubaix.
Daler vydržel na kostkách zhruba 200 km, pak však namotal přehazovačku a protože se pohyboval ve druhé skupině, zatímco doprovodné auto bylo za tou první, pro neposkytnutí technické pomoci musel vzdát. To bylo na dlouhých bezmála dvacet let první a poslední české seznámení s Enfer du Nord.
JIŘÍ ŠKODA
1987-88 Italské týmy, pokud zrovna neměly ve svém středu favority závodu jako Mosera, Balleriniho či Tafi – ho, vždy jezdily na Roubaix spíše za trest. To byl i případ stájí Ecofl am a Alfa Lum, kde koncem osmdesátých let působil Jiří Škoda. Ani on se do cíle nedostal.
LUBOŠ LOM
Luboš Lom ve svém slavném úniku1994 Právě on má na svědomí dosud nejvýraznější českou stopu na pavé. Do závodu tehdy v dresu Navigare- Blue Storm nastoupil již s vědomím, že se chce předvést ve velkém úniku, přestože měl týden předtím těžký pád na Flandrech. A tak se vzdaluje pelotonu již tři kilometry po startu v Compiegne. Do první dlážděné pasáže v Troisville na 98. km vjíždí s náskokem dvanácti minut, dosáhne maxima ještě o dvě minuty většího, ale na obávaný úsek Wallers-Arenberg už nedojede. Jeho sólo končí na 137. km, peloton Loma, který už předtím musel kvůli křečím na chvíli i zastavit (televizní komentátoři tehdy nechápali, co se děje, protože stál u kola, na němž neměl evidentně žádnou závadu), pohlcuje a vyčerpaný závodník slézá z kola. Dodnes má Luboš ve Francii i Itálii dík tomuto sólu své fanoušky a dokonce od nich dostává lahev vína s etiketou Roubaix 134 na znamení délky jeho úniku.
„Už po pár kilometrech na kočičích hlavách jsem necítil ruce,“ svěřoval se Luboš po závodě. „Byť se jede po rovině, na kostkách rapidně ubývají síly. Trápily mě křeče a ke konci úniku jsem už ani nemohl jíst, okamžitě se mi zvedl žaludek.“
JÁN SVORADA
1994 Ve stejném deštivém a bahnitém ročníku (v úvodu se objevují i sněhové vločky), v němž vévodí Andrej Čmil, si zapisuje účast i Ján Svorada, tehdy reprezentující Slovensko. Ani on do cíle nedojede, ale na Enfer du Nord se na rozdíl od Loma ještě vrátí.
2001 Po sedmi letech opět tým Lampre ukáže při nominaci na obávaný závod také na Svoradu, ale ani na podruhé na velodrom v severofrancouzském městě nedojede.
PAVEL PADRNOS
1997 Odmítaného chleba největší krajíc, platilo pro rodáka z Třebíče. Jarní klasiky na kostkách zrovna nemiloval, přesto na Paříž-Roubaix startoval celkem pětkrát, ale dokončil jen jednou – hned při své premiéře v dresu stáje Roslotto. Patří mu tak primát prvního českého jezdce, který pokořil Peklo severu. Je klasifi kován na 65. příčce 17:35 min. za senzačním vítězem Fréderikem Guesdonem. Tím samým Guesdonem, který byl letos po čtrnácti letech opět nejlepším Francouzem v závodě (11.) a přitom je jen o rok mladší než čtyřicetiletý Padrnos, který s kariérou před třemi lety skončil. Fakt, že je první, Pavla tehdy nijak nenadchl. „Kdyby Lomovi se Svoradou nepršelo, taky by dojeli do cíle,“ komentoval svým typickým způsobem.
Pavel Padrnos a Kolumbijec Peña po pádu na Arenbergu 1998 Hned o rok později poznává, že dokončit Paříž- Roubaix není samozřejmost. Vzdal stejně jako Sastre, Vinokurov nebo superfavorit Museeuw, který po pádu na Arenbergu a zanícení rány v koleni málem přichází o nohu.
2002 Je u toho, když Paříž-Roubaix slaví stý ročník a také u skvělé premiéry 21letého Toma Boonena, jeho tehdejšího spolujezdce v US Postal, který končí třetí za Museeuwem a Wesemannem. Padrnos se ocitá pod taktovkou Johana Bruyneela teprve pár měsíců, ale odvádí dobrou práci pro Hincapieho, jehož Boonen v závěru po Američanově pádu nahrazuje. Pavel končí v autě po dvě stě kilometrech. „Tenhle závod je pokaždé zážitek. Bylo to pro mě první Roubaix na mokru, ale myslel jsem si, že to bude horší,“ hodnotí tehdy pro časopis Velo. „Alespoň to tak nenatřásalo, zato víc klouzalo,“ dodává se svým příznačným humorem.
2003 Mezi 63 jezdci ze 190 na startu, kteří závod dokončili, Padrnos znovu chybí, stejně jako například mladý Cancellara, pozdější dvojnásobný vítěz. Pavlova týmová role tradičně vrcholí ještě před cílem, v něm však sleduje opět podiové umístění stájového druha. Ruský veterán Jekimov dojíždí třetí.
2004 Třetí start v řadě a zároveň poslední. Tentokrát je to celkem dramatické. Po pádu na Arenbergu zůstávají vzadu tři jezdci US Postal, mezi nimi i Padrnos, plní však svůj úkol a dopředu dováží Van Heeswijka, který má být v závěru k ruce Hincapiemu. Po 200 km je Pavlova šichta u konce. „Ještě tři dny po závodě se mi z těch kostek třesou ruce,“ ulevuje si tehdy. „Naštěstí se zemědělci v týdnu před závodem zřejmě činili a dlážděné cesty byly zablácené. Díky větru a sluníčku vyschly, takže se spáry mezi kostkami zacelily a o něco méně to drncalo. Asi tak o tři procenta…“
JAN HRUŠKA
2002 Tým Once překvapivě vysílá do boje ve stém ročníku i českou dvojici Jan Hruška a René Andrle. Španělská formace nastupuje jen v šesti místo plného počtu osmi jezdců, nikomu jinému se už asi do pekelného závodu nechtělo. Pro oba je to premiéra a Honzu těší, že může zažít jubilejní ročník legendy na vlastní kůži. Jeho dobrodružství na kostkách končí už po 120 kilometrech. Doplácí na nedostatečné vybavení, tým nasazuje příliš úzké galusky. Absolvoval jen čtyři sekce pavé, takže na kostkách ujel zhruba deset kilometrů. „Je to sice jen pětina z celkového počtu, ale mě to bohatě stačilo,“ sumarizuje po závodě.
RENÉ ANDRLE
2002 Až bude jednou vyprávět vnoučatům, jak závodil na kole, může se pochlubit, že nechyběl na startu stého ročníku Paříž-Roubaix. Že by však dokončil, na to asi ani nepomyslel.
2004 Podruhé už je to sice lepší, ale velodrom je opět v nedohlednu. „Oproti premiéře se mi jelo mnohem lépe, hlavně díky širokým galuskám nafouknutým na nižší tlak,“ srovnává. „Asi se dal závod dokončit, ale pořád jsem se bál, že spadnu a pohyboval jsem se na konci balíku, což je nebezpečné. Nejsem dobrý technik a jel jsem opatrně. Kvůli jednomu závodu nechci přijít o zbytek sezony.“
MARTIN VELITS
2009 Podobně jako Padrnos hned při své premiéře dojíždí zástupce silné nastupující generace cyklistů od našich sousedů až do cíle, přesně na 80. místě. Je teprve druhý, komu se to z bývalé federace podařilo. Ale Martin chce určitě víc, právě klasiky na kostkách jsou jeho parketa, často však bojuje se zraněními jako letos.
2010 Napodruhé to nevychází, polovina nerozlučné bratrské dvojice tentokrát musí opustit svůj oblíbený závod předčasně.
PETER SAGAN
2010 Liquigas vysílá dvacetileté zázračné dítko na zkušenou už v jeho první sezoně. Dle ofi ciální výsledkové listiny Sagan dojel po časovém limitu, ale podle vlastních slov vzdal na poslední občerstvovačce. Hned napoprvé poznal nástrahy Pekla severu, měl dva defekty a zatímco se držel v čelní skupině, kdosi do něj zezadu narazil a „vypletl“ mu zadní kolo.
2011 Do závodu jde slovenský fenomén na podruhé již jako lídr svého týmu. Drží se výborně, je vidět v popředí, jenomže opět mu, jako mnohým jiným, nepřeje štěstí. Po dvou defektech ho dojíždění stojí hodně sil, ale stále má šanci na solidní výsledek. Na 205. km si však na občerstvovačce „lízne“ o kolo jiného závodníka a končí na zemi. Ale tentokrát chce dokončit. „Kvůli zkušenostem, abych věděl do příštích let, co mě čeká,“ vysvětluje. Odřený přijíždí na velodrom na 86. místě. Není moc těch, co dokončí tenhle závod už v jednadvaceti.
Peter Sagan má v 21 letech na kontě již dva starty
JAN BÁRTA
2011 Čtrnáct let jsme čekali na dalšího Čecha v cíli, až musel přijít cyklista, který závod jen tak lehce nevzdává, což předvedl už předloni na mistrovtsví světa v Mendrisiu po více než dvěstěkilometrovém úniku. Počíná si úsporně a nenechá se vyvést ani nepříjemnou technickou závadou, když závěrečných 70 kilometrů jede pouze na malý převodník. Odměnou je pro poctivého závodníka, který se na start dostal jen díky divoké kartě pro jeho stáj NetApp, 73. místo s odstupem třinácti minut na vítězného Van Summerena. Užívá si atmosféru na zaplněném stadionu, jehož publikum dokáže ocenit všechny hrdiny unikátního závodu.
(kh)
Foto: Cor Vos