Úvod » Články k časopisu » Blamáž? Ne, balzám!

Blamáž? Ne, balzám!

Do cíle nejsledovanější jarní klasiky chybělo necelých dvacet kilometrů a já jsem otráveně pochopil, že v tomhle cyklistickém divadle se už mnou, možná poněkud nesoudně, očekávaného spektáklu nedočkám. Dokonce jsem si do poznámek napsal slůvko blamáž. 

Po pár dnech mi to přijde jako velmi příkré hodnocení závodu Paříž-Roubaix, který vlastně nikdy nedokáže zklamat, ať je sucho nebo mokro, ať vyhraje nejžhavější favorit či úplný outsider. Proč mě tak průběh každoročního svátku pro dubnové nedělní odpoledne v první chvíli tak rozladil? Protože jsem očekával úplně jiné animátory závodu, protože Hushovd, Flecha, Ballan a další jen čekali, co udělá Cancellara, protože jsem namlsán letošním Milán-San Remo či Kolem Flander chtěl nekriticky naservírovat další drama vyšperkované ve svém fi nále co pět minut nějakou akcí. 

Když ale na obrazovce sleduji poslední šlápnutí do pedálů v podání Johana Van Summerena a jeho sólový, ačkoli dosti nejistý vjezd na velodrom (později vyjde najevo, že si nepočínal opatrně náhodou, neb závěrečných pět kilometrů bojoval s pomalým defektem), sám sobě spílám: co bych vlastně chtěl víc. 

Miluji nečekané vítěze, imponuje mi triumf odvahy a kolegiální nezištnosti (Van Summerenův spolujezdec Hushovd na rozdíl od Boonena týden předtím na Ronde přijal v Peklu severu jako fakt, že jeho pomocník má právo vyhrát). Vždyť já bych měl vlastně jásat, a tak tedy jásám. 

Jásám pokaždé, když uspěje ten, kdo nevyčkává, kdo přistupuje k závodění s heslem – ať jsem bit, jen když se peru. Proto také v tomto čísle najdete článek o nejaktivnějších jezdcích současnosti a rozhovor s jedním z nich, Thomasem Voecklerem, který vznikl během tvorby reportáže ze závodu Giro del Trentino, kam jsme jeli sledovat Romana Kreuzigera v jeho povedené generálce na velké Giro. Tomáš Kuchař s francouzským cyklistou, který se ve všem považuje jen za průměrného jezdce (omyl, právě v umění atakovat patří k nejlepším), hovořil večer před jeho vítěznou etapou. A tak druhý den referoval fotograf Honza Brychta z Itálie „máme na ty lidi vyloženě dobrý vliv“ s odkazem na dva roky starý příběh z Giro d’Italia, na němž jsme dělali rozhovor s Thomasem Lövkvistem ráno před etapou, po níž se oblékl do růžového dresu. 

Totéž vlastně platí i o Romanu Kreuzigerovi. Ještě ve čtvrtek večer nebylo z jeho pohledu na Trentinu co oslavovat, ale na druhý den vyhrál závěrečnou etapu a nám tím nadělal příjemné starosti, protože cílovou pásku na vrcholu stoupání proťal pár hodin poté, co jsme odevzdali titulní stránku do tiskárny (s Philippem Gilbertem). A tak jsme si zahráli na deníkáře a jali se jednat. Linky na trase Madonna di Campiglio – Praha byly žhavé až do hlubokého večera na Velký pátek. Ale povedlo se. 

Když už jsme u toho jásání, vyloženě mě potěšily názory Jana Třesohlavého na téma mládežnické cyklistiky u nás, jehož další díl naleznete uvnitř. Když si uvědomíme, kolik potkáváme na silnicích cyklistů i těch velmi mladých, není opravdu důvod si zoufat. Dokonce i jaro se už důrazně přihlásilo o slovo a s prodlužujícími se dny se defi nitivně zkrátily rukávy a nohavice cyklis tického oblečení. Co víc si přát? 

Foto: Jan Brychta