Spravedlnost neexistuje?

28.2.2017

Nejlepší by bylo nad tímhle prosťáčkem, který si nechal říkat Kobra, mávnout rukou a dodat: boží mlýny melou pomalu, ale jistě, v tomto případě docela svižně. Jak někdo trefně poznamenal, co ostatně čekat od cyklisty, který má vyšší číslo hladiny hematokritu než IQ. 

Ne, Ricardo Ricco naštěstí skutečně není typický představitel současné závodnické generace. Utvrzují mne v tom mimo jiné i reakce jeho profesionálních kolegů už po jeho prvním dopingovém případu na Tour de France 2008. Ricco teď kvůli pokřiveným hodnotám a nenasytným ambicím málem přišel o život. Jeho chování už ani nikoho nepřekvapilo, alespoň pro mě to bylo tak padesát na padesát, že se zase do něčeho namočí. Že si sám uchovával krev doma v chladničce, svědčí o jeho hlouposti a naivitě, ale především o zcela absentujícím pocitu viny, neřku-li svědomí. 

Ale co je závažnější, jeho recidiva zpochybnila výchovný účinek dopingových trestů. Proč dostal zkrácený distanc, proč se on a jemu podobní mohou tak brzy vracet do pelotonu, proč se tím pádem cítí neohrožení a hlavně – proč tak snadno získávají angažmá v předních stájích? Mysleli si snad v týmu Vacansoleil, že je Ricco napravený lhář, že jeho arogantní úsměv je pryč, že se skutečně polepšil, když s pompou vyhlásil spolupráci s dnes již zesnulým trenérem a odpůrcem dopingu Aldo Sassim? Pro nápravu své pošramocené image nemohl udělat nic snazšího, než sehrát právě tento tyátr (možná se nechal inspirovat jiným navrátilcem Ivanem Bassem). Ještě štěstí, že se toho Sassi nedožil, a ještě větší, že Ricco nezkolaboval před startem Giro d’Italia, kde měl být jednou z hvězd, ale už na začátku sezony. 

Jsou snad cyklisté nenapravitelní? Určitě ne všichni, spíše většina není. Pro někoho, ostatně jako v životě, žádný odstrašující příklad neplatí, nebojí se ani koketovat se smrtí. Trest pro Ricca bude nejspíš defi nitivní, tedy doživotní zákaz startu, ale jak eliminovat (potrestat) manažery, kteří takové podvodníky berou na milost? Věří i v Kaťuši, že Danilo Di Luca už nevkročí na šikmou plochu? Proč by neměl, když už při svém vítězství na Giru odevzdal dopingovým komisařům moč podezřele čistou jako od nemluvněte a pak o dva roky později byl regulérně přistižen z braní nedovolených prostředků, tedy už poté, co na to doplatili Ricco, Piepoli, Schumacher či Kohl. Ani to ho neodradilo. Není tedy mnoho důvodů, podobně jako u Ricca, mu věřit, že už je napravený, ačkoli chodí do kostela vyprávět dětem, že udělal chybu. 

Za spekulativní angažování podezřelých závodníků, nehledě na jejich výsledky, musejí pykat i týmy a je správné, že UCI uvažuje o revokování přidělení licence World Tour stáji Vacansoleil, která navíc asi přijde i o Mosqueru, jehož kauza z loňské Vuelty není stále dořešena. 

Na Riccův exces možná paradoxně doplatí (nebo vydělá, to podle úhlu pohledu) Alberto Contador. Jedni totiž tvrdí, že cyklistika a její generalita si už nemůže dovolit další skandál, tedy protahování Španělovy kauzy, a očekávají, že se UCI neodvolá a nechá trojnásobného vítěze Tour de France závodit. Ovšem může nastat i jiná absurdita, že totiž zatímco Ricco po jasném nálezu Epo Cera dostal jen osmnáctiměsíční trest, Španěl může nakonec se stopami zakázané látky odejít se dvěma roky a kvůli průtahům není vyloučeno, že se jeho distanc překlene až do sezony 2013. Proč? Protože se brání, protože chce dokázat, že se minimální množství clenbuterolu nedostalo do jeho těla vlastním přičiněním. Protože se necítí být vinen, zatímco Ricco se přiznal hned (co mu také zbývalo…). 

Ano, takových, kteří se emotivně dovolávali spravedlnosti a přesvědčovali svět o své nevině, už tu bylo víc. Contador však riskuje hodně. Mohl přijmout trest, v srpnu znovu závodit a viděno Riccovou optikou – vrátit se k osvědčené praxi. Contador to ale neudělal a o něčem to napovídá, ačkoli důvod může být prostý – nepřijít o vítězství na Tour, bonusy a lukrativní smlouvu v Saxo Banku. 

Uznávám, že každý musí nést odpovědnost za své činy a každý zároveň, pokud už za ně pyká, zasluhuje korektní přístup. Ale pokud si Contador nakonec „odsedí“ víc než Ricco nebo Di Luca, nechápu už vůbec nic. A to tvrdím i s vědomím, že druhý, osvobozující verdikt španělské federace následující pouhé tři týdny po tom prvním, diametrálně odlišném, považuji za velmi nešťastný. 

Sobě i vám nad stránkami letošního prvního vydání 53×11 přeji, aby to byly první dvě a zároveň poslední aféry letošní sezony. 

Foto: Cor Vos 

Menu