Úvod » Články k časopisu » Milujeme cyklistiku!

Milujeme cyklistiku!

Shodou okolností byla příprava tohoto čísla mou životně sportovní retrospektivou. Při reportážích ze Závodu míru juniorů jsem se vrátil do svých rodných severních Čech. Etapy vedly Krušnými horami, kde mě táta poprvé postavil na lyže, kde jsem posléze poprvé na kole zdolával opravdu pořádné kopce Komáří Vížku, Klínovec, Měděnec, Nakléřov. Vracel jsem se z etapových měst do Loun, po silnicích, kde jsem najížděl své první kilometry, kde jsem se jako žáček trápil a prvních úspěchů se dočkal až po několika letech trénování. Musím se přiznat, že mě nějaké čtyři až pět let cyklistika zrovna moc dobře nešla. Asi jsem jí měl rád, když jsem to vydržel. 

Krušné hory pro mě byly dost krušné i při startech v Závodě míru, kde jsem žádnou díru do světa neudělal. Ale na cyklistiku jsem nezanevřel, stejně jako spousta funkcionářů, které jsem potkal nyní na ZMJ a kteří nezištně pomáhají organizovat náš nejlepší etapový závod. 

Potom mě práce zavedla do Rakouska, do hor podstatně vyšších a shodou okolností jsem zde i dosáhl vyšších met, tedy lepších sportovních výsledků. Rakousko mi přirostlo k srdci, na Grossglockneru jsem se čtyřikrát pral o krále tohoto horského průsmyku. Dvakrát jsem získal titul Glocknerkönig, dvakrát jsem zůstal na druhém místě poražen. Jednou se o to postaral Jure Pavlič, reprezentant tehdejší Jugoslávie, podruhé jsem porazil já jeho. Nyní jsme se sešli v Terezíně na ZMJ, on v roli státního trenéra rakouské reprezentace juniorů. Jure tenkrát po úspěších v amatérské cyklistice pokračoval u profesionálů, já se už zkušeností z profi pelotonu nedočkal, okolnosti a doba tomu zabránily. 

V letošním květnu jsem pokračoval v práci pro 53×11 na italském Giru, to jsem nezažil jako cyklista, na rozdíl od Jure Pavliče, který byl dobrým profesionálem a například v týmu Carrera skončil druhý v soutěži vrchařů na Giru 1989. Naštěstí na Giro jezdím pravidelně jako novinář, stejně jako na jiné profesionální závody. A v posledních letech se také dívám na to, jak žije cyklistika v navštívených zemích pod mediální slupkou profesionálních týmů a závodů. Musím konstatovat, že velice vstřícně k cyklistickému potěru. Na Flandrech měli žáčci šanci si projet poslední kilometry závodu v nádherné atmosféře. Na ZMJ vidíte na svazových autech Belgie, Holandska, USA, které se věnují především mládeži až do kategorie U23, stejná loga sponzorů jako v profesionální cyklistice – Lotto, Rabobank, Slipstream… Ony si neuvědomují nutnost cyklistické budoucnosti jen samotné svazy, ale i jejich komerční partneři. Především díky sponzorům ze silniční cyklistiky žijí i cyklisté jiných odvětví. Asi lidé v těch fi rmách milují cyklistiku. 

V další reportáži jsme navštívili Bernharda Eisla. Při tréninku krásnou krajinou Korutan jsem se vrátil ve vzpomínkách do další etapy cyklistického života, kdy jsem dělal trenéra v rakouském týmu Keli a tam vedle Romana Kreuzigra st., Jozefa Regece či Václava Tomana jezdil i starší bratr Bernharda Arnold. Já měl na starosti především rakouské mladíky, kteří přišli do týmu z juniorů, Petera Luttenbergra (později vyhrál Kolem Švýcarska, byl pátý na Tour de France), Haralda Morschera (vyhrál Kolem Rakouska, nyní dělá sportovního ředitele rakouského druhodivizního týmu Vorarlberg Corratec) a mnoho dalších. Rakouští mladíci tehdy dostávali ve zmíněném týmu šanci vyrůst cyklisticky vedle našich zkušených. Nakonec své učitele překonali a vedli si dobře v mnoha profesionálních startech. A vlastně jsem byl i u prvních cyklistických krůčků Bernharda Eisla, byl do cyklistiky neskutečně zapálený, ještě ve věku, kdy nemohl závodit, nás „pronásledoval“ na většině závodů jako divák a fanoušek. Vyptával se, jak trénovat, co dělat, kolik najíždět, přestože mu bylo sotva jedenáct let. Musím uznat, že to zapálení pro cyklistiku mu zůstalo i jako profesionálovi, stejně jako mnoha dalším. Ať to jsou funkcionáři a pomocníci Svatopluka Henkeho na ZMJ, nebo profesionální cyklisté. Všichni milujeme cyklistiku, ona se dostane snadno pod kůži.