Úvod » Články k časopisu » Chvíle, kdy se tají dech

Chvíle, kdy se tají dech

NĚKDY KONČÍ JEN ŠRÁMY, JINDY TRAGICKY. A OBČAS NEJDE NA ROZUM, ŽE SE TAKOVÉ PÁDY DAJÍ VŮBEC PŘEŽÍT. DAJÍ.

Pokaždé, když sleduji cyklistu řítícího se horskými serpentinami dolů do údolí, kde se za krajnicí úzké a klikaté silnice nachází už je hluboký sráz, tají se mi dech. Cyklisté však mají pro strach uděláno a také tuhý kořínek. Nejednou se mnohý z nich sápal strží zpět nahoru, aby mohl pokračovat v závodě, a až v cíli, možná až za několik dní či týdnů, pochopil, že se znovu narodil. 

Vzápětí po pádu, pokud se může hýbat, cyklista myslí na jediné – pokračovat v závodě. Trefně pocity jezdce ocitnuvšího se v tranzu popsal Johan Bruyneel ve své knize Mohli bychom také vyhrát. V roce 1996 jako jezdec stáje Rabobank startoval na Tour de France a při sjezdu z hory Cormet de Roselend najednou zmizel ve strži. Když se po pár vteřinách vysápal nahoru, jediné, co ho zajímalo, bylo – kde mám kolo? Dejte mi moje kolo! Je to patrné i z televizních záběrů.


zdroj videa: http://www.youtube.com/watch?v=7YCuQsGVV20

„Prostě jsem tam uvízl v čase,“ uvádí ve své autobiografi i. „Katapultoval jsem se přes zídku a zmizel za okrajem propasti. V mých vzpomínkách jsem však uvízl v pohybu. Zdálo se mi, že na strom pod sebou hledím nesmírně dlouho. Žádné jiné myšlenky jsem neměl. Uvízl jsem tam mezi dvěma světy. Televizní komentátor křičel: To je Bruyneel! Přepadl přes útes! Do propasti! Johan!“ 

Cyklisté mnohdy připomínají sebevrahy s masochistickými sklony. Honoré Barthélemy přišel v roce 1920 po pádu na Tour de France o oko, ale závod dokončil na osmém místě navíc s frakturou ramene a vykloubeným zápěstím. V závodní kariéře pokračoval se skleněným okem, již v následujícím roce skončil dokonce třetí. 

Když se ale má něco stát, osudu ale stejně neuniknete. V roce 1935 narazil při etapě Tour z Cannes do Marseille v osamoceném úniku jedoucí domácí Jules Merviel do nákladního auta. Těžká zranění přežil, ale o pět let později přišel o život v sedle kola při běžné vyjížďce v Toulonu. 

Bernard Hinault zmizel ve strži na Col du Porte v jedné z horských etap Dauphine Libéré 1977 v trikotu lídra, ale rychle se vyhrabal nahoru, dostal rezervní kolo, pokračoval dál v sólovém úniku a závod vyhrál před Van Impem a Thevenetem. Bylo mu 22 let a dosáhl svého prvního velkého vítězství před zraky milionů televizních diváků. 


zdroj videa: http://www.youtube.com/watch?v=alNJ6pwQr-No

Takový spektakulární pád navíc snímaný v přímém přenosu vám může přinést i nebývalou popularitu. Mladý Jihoafričan John-Lee Augustyn je velkým vrchařským talentem a před dvěma lety se na Tour de France uvedl dlouhým únikem v Alpách přes Col de la Bonette, průsmyk ležící ve výšce 2802 m nad mořem, nejvyšší bod, kam závod v celé své historii zavítal. Zaujal ale především svou horolezeckou vložkou. V tretrách se s pomocí diváka šplhá nahoru kamenitou strání a vše zaznamenává kameraman z helikoptéry. Kolo zůstává viset o několik metrů níž a nešťastný Augustyn pak ještě musí čekat celou věčnost na doprovodný vůz. Naštěstí pro něj nebyl sráz tak strmý.


zdroj videa: http://www.youtube.com/watch?v=v6ukTXr0CjA

Tahle chyba ho možná připravila o vítěznou etapu, ale zajistila mu zároveň historickou nesmrtelnost. Loni se Augustyn krátce objevil v bílém trikotu nejlepšího mladíka na Giru, ale komentátoři mají za povinnost vždy připomenout jediné: Bílý Jihoafričan co se zřítil při sjíždění Co de la Bonette a nabídl divákům nebývalé drama… Vyvázl prakticky bez šrámu, a tak tahle historka patří spíše k těm humornějším. 

Kamil Hofman