Úvod » Články k časopisu » Zbožná přání

Zbožná přání

V něco pevně věříte, něco si prostě přejete a o něčem pouze sníte. Rozlišit tyto pocity a jejich zhmotnění je často obtížné, nicméně cyklistický rejstřík přání, tužeb a nadějí zase není tak komplikovaný. Chtělo by se říct, že pozitivní je, když se vůbec něco děje.

A v posledních měsících se zdá, že kvas událostí naplnění tajných i velmi skromných přání nahrává. Léta voláme po národní tour a v Olomouci se rodí její možná předzvěst, ačkoli Czech Cycling Tour zatím nedorostla významu svého názvu. Žehráme, že chybí reprezentační tým do 23 let, a letos by konečně mohl být sestaven a hlavně by měl najít uplatnění ve významných závodech své kategorie, jako například již potvrzené účasti v pro české cyklisty vždy tolik úspěšném etapáku Giro delle Regioni. Závod Praha-Karlovy Vary-Praha vstal z popela jako bájný Fénix, a přestože mu UCI hází klacky pod nohy, snaží se prodrat v hierarchii mezinárodního kalendáře výš, pořadatelé se nevzdávají a chystají překvapivá řešení. Prostě se snaží něco dělat.

Něco udělat by to už opravdu chtělo také na Českém svazu cyklistiky. Svazová půda se prý už chvěje blížícím se zemětřesením a změna je více než žádoucí. Měla by vzejít již z dubnové konference. Mladí cyklisté odcházejí do zahraničí s nadějí, že tam naleznou lepší závodní program a profesní budoucnost, a neváhají tomu leccos obětovat.

Ale tím nejzbožnějším přáním silničářů v těchto týdnech je představa, že by hrdina z Tábora Zdeněk Štybar mohl nakouknout do velké silniční cyklistiky. Což o to, z hlediska jeho možností, píle, nasazení a výkonnosti to není vůbec nereálná úvaha. Úžasný táborský víkend nás vůbec navnadil. Jakoby v Češích probral dřímající cyklistická srdce a přitom se o to postaral jediný muž.

Dovedu si představit, že pokud by Zdeněk nejpozději v sezoně 2011 naskočil do stáje Pro Tour, do pěti let je vítězem některé z nejcennějších klasik. Na to člověk nemusí mít ani příliš bujnou fantazii. Ale když jsem viděl Štybara dva týdny před jeho spanilou jízdou za světovým titulem, jak na velodromu v Roubaix, přesně tam, kde poslední dva roky slavil triumf v královně klasických závodů Tom Boonen, zvedá ruce nad hlavu a pak v nich třímá zmenšeninu trofejní dlažební kostky, jen o něco menší než tu, kterou dostávají vítězní silničáři po Paříž-Roubaix, a představil jsem si, jak by ji mohl za pár let sehnat větší sestřičku…

To už zavání utopií. Ne snad, že by Štybar nemohl dojít až tak vysoko, ale jeho kariéra cyklokrosaře je nastartována k dlouholetému světovému panování. Za svůj vzor léta považuje Svena Nijse a ten inklinuje spíše k horské cyklistice, i když v minulosti také okusil kostky na severu Francie.

Jenomže na pomoc můžeme povolat i jiná fakta. Štybar doma v belgickém Essenu trénuje se sousedem, ještě loni jezdcem Quickstepu Stevenem De Jonghem, který se od letoška usídlil v managementu stáje Sky otevřené novým tvářím. Tráví společná soustředění s Romanem Kreuzigrem, který by ani nemusel šéfy Liquigasu přesvědčovat o Zdeňkových kvalitách a potenciálu. Už dříve se o Štybara, který v mládežnických letech reprezentoval na silničních mistrovstvích světa, zajímali v Discovery Channel či právě v Quickstepu. Ani jeho trenér Červínek možnou orinetaci na silnici nezavrhuje. To by ale musel chtít podstoupit stejné riziko jako třeba nedávno Lars Boom.

Zdeněk je poklad a chtěli by ho všude. V cyklokrosu, cross-country, na silnici. Možná by se mohl vrátit také k bikrosovým kořenům a sjezdař by z něj vzhledem k jeho technice byl rovněž vynikající, nemluvě o dráhařské minulosti. Chtělo by se zvolat – víc takových Štybarů!

Roubaix, kostka, stupně vítězů.

Je to možná jen zbožné přání, ale, uznejte, příjemné pomyšlení.