Úvod » Články k časopisu » Zub, nos, palec … nakopnutá řídítka

Zub, nos, palec … nakopnutá řídítka

ZLOMENÁ KLÍČNÍ KOST, ZÁPĚSTÍ NEBO ŽEBRO, TO UŽ DNES NIKOHO V CYKLISTICE PŘÍLIŠ NEVZRUŠÍ. TVRDÝ SPORT PRO TVRDÉ CHAPY, PRO NĚŽ JSOU PODOBNÁ ZRANĚNÍ SOUČÁSTÍ JEJICH ZAMĚSTNÁNÍ STEJNĚ JAKO OHOLENÁ LÝTKA NEBO DEFEKTY. ALE DOCHÁZ I K MÉNĚ OBVYKLÝM A NĚKDY TAKÉ PIKANTNÍM ÚJMÁM NA ZDRAVÍ.

Hovoříme teď výhradně o zraněních, k nimž dochází při závodění, ponechme stranou poměrně časté nehody způsobené při domácích pracech, dovádění s hracími konzolemi, nebo při sestupování z podia.

Nedávno přišel v jednorázovém závodě Izegem Koerse v Belgii o zub Tomáš Bucháček, jezdec PSK Whirlpool Author. Cožpak o to, takový Laurent Jalabert se při dojezdu Tour de France 1994 v Armentiéres kvůli nepozornému fotografujícímu policistovi, který vstoupil do cesty řítícímu se pelotonu, musel rozloučit skoro s půlkou chrupu, jenomže Tomášová horní jednička se poroučela způsobem, který je skutečně k vzteku. Na startu stálo v Belgii neuvěřitelných 270 závodníků rozličné výkonnosti a jezdecké zručnosti, a tak o kolize nebyla nouze. Bucháček se do jedné z takových přimotal už ve druhém ze sedmnácti okruhů. V levotočivé zatáčce před ním jeden ze soupeřů náhle zabrzdil a jak padal k zemi, nejenže českého cyklistu srazil, ale ještě mu nohou vykopl zub!

„Dostal jsem prostě kopačku do obličeje," konstatoval Bucháček lakonicky. S děravým úsměvem se pak objevil v dalších závodech závěru sezony. „Manželka říká, že konečně vypadám jako chlap," bral už vše s nadhledem.

Podobnou odolnost prokázal už před bezmála čtvrtstoletím Bernard Hinault. Při pádu ve fi niši etapy Tour de France 1985 v St. Etienne si zlomil nos, ale v závodě pokračoval a popáté vyhrál.

zranění na kole

Kdysi bývaly běžné ztráty článků prstů při přehazování za jízdy v době, kdy ještě k výměně převodů sloužily pákové měniče na vzpěrách zadního kola. Nešikovné sáhnutí do výpletu nebylo nic neobvyklého. Jenomže to, co předvedl Estonec Janek Tombak, tehdy jezdec stáje Cofi dis, na Tour de France 2004, nejde na rozum. V sedmnácté etapě si za jízdy upravoval senzor cyklocomputeru a počínal si při tom tak neopatrně, až mu dráty roztočeného kola rozřízly několik prstů tak, že nemohl pokračovat. Opravdu hloupý důvod pro vzdání premiéry v nejslavnějším závodě tři dny před jeho koncem.

Co měl ale říkat chudák Apo Lazarides, francouzský jezdec řeckého původu závodící po boku slavného Reného Vietta hned v poválečném období. Na Tour 1947 trápil Vietta bolavý palec nohy, a tak během volného dne požádal šokovaného lékaře týmu, aby mu prst uřízl se slovy: „Aspoň budu v kopcích lehčí." Pak se obrátil na vždy oddaného pomocníka Lazaridese a chtěl po něm, aby podstoupil stejnou oběť. „Ale proč, já to přece nepotřebuju," bránil se jen 163 cm vysoký nešťastník. „Protože jsem to řekl," odvětil despotický lídr, a tak se Lazarides v duchu své pozice v týmu bizarnímu přání kapitána podvolil. Pro svou loajálnosti přišel o palec. Ten Viettův je mimochodem dodnes uložen ve formaldehydu v Marseille.

Palec je prevít. Zázračný venezuelský vrchař Jose Rujano měl být před třemi lety hvězdou Quickstepu na Tour, ale odrazil si nehet na palci nohy, zanítil se mu a musel odjet domů. A když už jsme u nohou, velká nehoráznost potkala dánské cyklisty tvořící s Brity mezinárodní tým na Tour de France 1960. Někdo jim totiž přes noc před startem vykradl auto s veškerým vybavením. Vše si vypůjčili – až na boty. Arne Jonsson tak musel vzdát, aniž by otočil pedály, protože nesehnal odpovídající velikost, a Bent Ole Retvig nastoupil do sběrného auta hned v první etapě se zuboženými, zkrvavenými chodidly. Vzdal Tour de France kvůli malým botám! Ne nadarmo si dnes při leteckých přesunech během závodu vozí cyklisté tretry raději v batůžku přímo na palubě. Ostatní zavazadla se mohou při transportu ztratit či zdržet, vše lze nahradit, ale s tretrami je potíž, ty musí dokonale sedět.

Ještě citlivější částí cyklistova těla jsou však sedací partie. Takový vřed na hýždích dokázal odrovnat nejednoho šampiona a tohle trápení patří k celkem běžným, ačkoli jako důvod odstoupení ze závodu je spíše kuriózní. Sean Kelly musel svého času kvůli bolestivému pozadí vzdát Vueltu v žlutém trikotu, Oscar Freire ze stejného důvodu ztratil skoro celou sezonu, Laurent Fignon prohrál nejsledovanější časovku v historii na TdF 1989 s Lemondem a třeba Ondřej Sosenka předčasně ukončil svůj jediný start na Giro d’Italia.

Štípnutí vosy či včely je dost velká nepříjemnost, ale při sportu provozovaném ve volné přírodě je třeba i s tím počítat. Stávají se však i vážnější věci. Německý sprinter Marcel Wüst, jenž dokázal v poslední dekádě minulého století vyhrát etapu na všech třech Grand Tours, musel ve 33 letech ukončit kariéru, protože po pádu a poranění hlavy přestal na jedno oko vidět, což kvůli perifernímu vidění a orientaci v dojezdech závodů představuje u sprintera nepřekonatelný hendikep.

Když fraktura překazí cestu za úspěchem ve významném etapovém závodě, cyklista to musí akceptovat. Ale balit kufry kvůli nakopnutí řídítek? Ani to však není zase tak ojedinělé. U časovkářských speciálů je totiž geometrie rámu, jezdcův posed na špičce sedla a poloha řídítek natolik odlišná oproti normálu, že úder kolenem může nastat a je to velmi bolestivé zranění. Kvůli němu musel předčasně ukončit svou premiéru na Tour de France před čtyřmi lety Alejandro Valverde (uhodil se v časovce družstev, ale v závodě vydržel ještě dalších deset dní, vyhrál etapu, přesto bolest kolenních vazů mu nedovolila pokračovat), když v té době byl usazený na pátém místě a oblékal bílý trikot nejlepšího mladíka. A ze stejného důvodu i Ivan Basso v letošním ročníku Kolem Kalifornie, ten dokonce při rozjíždění před časovkou, když vytrhl nohu z pedálu! Závod pro něj skončil.

Thor Hushovd sice předloni Grande Boucle po své krvavé příhodě nemusel dát vale, nicméně přeťatá tepna na paži v hromadném dojezdu způsobená mávátkem v rukou jednoho z diváků natažených přes hrazení a žlutý dres i další cyklisté potřísnění krví, to nebyl hezký pohled.

Na závěr jedna opravdová perlička. Jméno Napoléon Paoli příznivcům asi příliš neříká. Tento Ital se narodil už v roce 1892 a jeho příspěvek cyklistice byl velmi skromný. Jako účastníkovi Tour de France 1920 mu nebylo příliš přáno. Na cestě do Bayonne narazil do osla a skončil na zádech zvířete, které s ním uhánělo, dokud mu síly stačily. Paoli se vrátil do závodu, naskočil na kolo, přestože ho trápily bolesti břicha. Ale úleva netrvala dlouho. Ze srázu mu spadl kámen na hlavu. Ještě se soužil dál až na obávaný Tourmalet, kde však defi nitivně vzdal a konečně zbaven útrap usnul na horské chatě.

(kh)
Foto: Patrik Pátek a Cor Vos