A to je kdo?

28.2.2017

Přiznám se, že mě to zaskočilo. Když jsem týden před světovým šampionátem vyrazil do malé vesničky Sobůlky na Kyjovsku a před svými kolegy se zmínil, že jedu na návštěvu za Honzou Bártou, dočkal jsem se jen nechápavých pohledů. A to je kdo?

On ani já si neděláme žádné iluze o tom, jaký přehled mají i jinak dobře informovaní fanoušci silniční cyklistiky o našich závodnících, kteří zrovna nejsou na očích v jediné české druhodivizní stáji nebo dokonce v samotné Pro Tour. Ale nejde jen o Jana Bártu. Ten může sloužit pouze jako modelový příklad.

Závodí v cizině, ovšem ve víceméně regionálním týmu. Na domácích soutěžích se příliš nevyskytuje, přitom dokázal utržit výhru v závodě kategorie HC, tedy hned pod Pro Tour. V zahraničí je ceněn, umí závodit a všímají si ho i manažeři jiných týmů. Dostává dokonce celkem zajímavou nabídku od respektovaného expofesionála. Ale doma ho prakticky nikdo nezná.

Týden poté je všechno jinak. Bárta naskakuje do elitního závodu na světovém šampionátu jako jeden z trojice českých reprezentantů, přitom v pozici náhradníka a hned v prvním okruhu se ocitá v úniku dne, který trvá bezmála šest hodin a více než dvě stě kilometrů.

Kdo je ten Bárta?

Všimli jste si toho významového posunu v otázce položené jen o pár dní později? Dosud bezejmenný závodník už má svoje jméno a dokonce vyvolává zájem.

Proč o tom píši? Jednak mě těší, že jsme si za hostitele pravidelného redakčního výjezdu vybrali právě tohoto poctivého a skromného cyklistu a navíc ještě před tím, než se tak výrazně zviditelnil. Věřím, že teď dosáhne uznání, jež zasluhuje. A také bych byl rád, aby dotaz v titulku z našich už tak skromných cyklistických končin nadobro vymizel.

V tomto vydání se vůbec snažíme zaplnit bílá místa na tuzemské silničářské mapě a přiblížit fanouškům nespravedlivě přehlížené muže pokoušející se navzdory nepřejícím okolnostem v cyklistice prorazit. Do stejného ranku patří i v rozhovorech tohoto čísla zpovídaní Vojtěch Hačecký a Jakub Novák. Také oni kdysi hltali každou zmínku o úspěších i strastech českých profesionálů v cizině, také oni potřebovali mít své vzory, věřit, že kdo po něčem opravdu touží, může se prosadit i ve zdánlivě beznadějné situaci. Neberme tedy již tak vzácné příklady příštím generacím závodníků.

P. S.
Je sice teprve říjen, ale letos se s 53×11 setkáváte již naposledy, takže vlastně na konci roku a proto jsem rád, že mohu končit v pozitivním duchu, jak se při bilancování sluší. Přeji vám, ať se všichni ve stejném rozpoložení sejdeme i v příštím roce.

Menu