Ruku v ruce s ním se vrátily i všechny syndromy málem zapomenuté Armstrongovy éry. V dojezdu páté etapy na Alpe di Siusi, kde Lance rupnul tak jako nikdy za posledních deset let, co začal ovládat světovou cyklistiku, a do cíle se protrápil obklopen čestnou stráží tvořenou třemi gregarii, je to víc než patrné. Proč tolik péče, kdyby v něm neviděli svého – přinejmenším morálního – lídra? Ta stafáž, to byl jednoznačný projev respektu a všichni přece vědí, jak sloní paměť Lance má. A když s významnou ztrátou dojede do cíle, stejně se na něj sesypou všechny televizní štáby a vedle stojící nositel růžového trikotu Lövkvist zůstává téměř bez povšimnutí.
Snažíme se dostat k týmu Astana v Padově, v hotelu, který sdílí vícero týmů. Ve foyer visí soupiska Saxo Banku se seznamem závodníků i personálu a s čísly jejich pokojů, ale Astany pochopitelně nikoliv. A také další dny mají pracovníci v recepcích dočasných útočišť kazašské formace zákaz podávat jakékoliv informace o tom, kde se jednotliví členové týmu nacházejí. Když sem dorazíte s novinářskou kartou, jste apriori podezřelý. Sympaťák a vždy ochotný tiskový muvčí týmu Phillipe Maertens si povzdechne, že s Lancem na palubě má o dost víc práce než třeba loni, ačkoli tehdy Contador Giro vyhrál, a s Leipheimerem prý není zrovna jednoduché vyjít (chtěl nám s ním domluvit rozhovor, ale neuspěl, Levi prostě nechtěl, zato Popovič hned přikývl). Phil na nás nezapomněl, navíc patříme v tu chvíli mezi pár vyvolených, co znají jeho nové číslo mobilního telefonu. Přesto takových sms zpáv a telefonátů obdrží za den desítky, zvlášť teď, když je tak horko kolem fi nancování hvězdné stáje.
„To mě nijak netíží,“ odmítá chmury. „Na tyhle otázky nemám co říct. Když se mě na to novináři ptají, řeknu jim, ať zkusí zavolat na kazašskou federaci, tam znají odpověď, my ne.“ Nálada vzdoru proti v daleké Asii vzdáleným sponzorům je cítit a dresy s potlačenými logy neplatičů už má vedení připaveny ve skříni.
O výjimečném Armstrongově postavení svědčí i tato momentka z úvodní časovky družstev. Šéfa nechali ostatní členové Astany projet cílem na prvním místě, aby při případném vítězství mohl obléknout růžový dres. Astana skončila třetí.
Možná i tohle má na svědomí Lance. Jeho prohlášení o tom, že Astana není jeho sponzor, tudíž ani jeho problém a že Kazachstán pro něj představuje jen zemi, jejíž hlavní město dalo název týmu, a postavu Borata, by u každého jiného bylo považováno za skandální. Lancovi to ale projde, stejně jako fakt, že si těsně před startem druhého nejsledovanějšího závodu dovolí trénovat v jiných než týmových barvách, konkrétně lokálního amerického bikeshopu, případně nadace Livestrong. Trochu provokace. Jenomže Astana ho přece neplatí, a tak si dělá, co se mu zamane. Prostě Lance. Boss je zpátky a všechno má zase řád. Armstrongův.
U večeře i v autobuse před startem má opět hlavní slovo a jezdci jako Popovič, který se rovněž vrátil, se znovu cítí doma. Popo si pochvaluje, jak se s Lancem na jedné lodi dá klidně zapomenout na fi nanční potíže provázející Astanu již od března. Abyste došli ke společnému cíli a vytvořili bojovou atmosféru, potřebujete vůdce. Lance se nakonec tím šéfem stal i na silnici. Pokud sledoval Contador Armstrongův vzestup závěrečných dní Gira, asi má kromě nevyplacených výplat, nejasné budoucnosti zaměstnavatele a možná i startu na TdF o pár vrásek víc. Nebo snad věří, že mu vyrostl ještě o něco lépe disponovaný domestik, když si Lance tuhle roli na Giru vyzkoušel a uspěl v ní?
Armstrongu, chceme tě v růžovém!
Je opět středem pozornosti, i když nedojíždí úplně na špici. Zvládal to sice chvílemi jen se skřípěním zubů, ale nakonec s klidem a přehledem. Když dojížděl utržený, zdálo se, že jeho cesty do Říma navzdory pověsti nepovedou. Možná bych si na to, že vzdá, v tu chvíli dokonce i vsadil a asi bych nebyl sám. Ale on dobře věděl, že zůstat v závodě bude pro něj ten nejlepší trénink s ohledem na Tour de France. A poslední týden byl z týmu nejsilnější.
Ke strojům, šéf je zpátky!
Kamil Hofman, Padova-Brixen