Básníci samoty

28.2.2017

FAUSTO COPPI

GIRO D’ITALIA 1949
CUNEO – PINEROLO

Fausto Coppi

  • 190 km sólo jízdy
  • vítězný čas 9:19:55 (27,218 km/h)
  • 11:52 min. náskoku na druhého v cíli (G. Bartali)

Skutečná legenda, nepřekonatelný mýtus. Sedmnáctá etapa Giro d’Italia, 10. červen 1949, start v Cuneu a na trati pět horských průsmyků povětšinou na francouzské straně Alp – Col de la Madeleine, Col de Vars, Col d’Izoard, Montgenèvre, Sestriere a cíl po 254 km v Pinerolu. Fausto Coppi byl toho rána odhodlán získat růžový trikot, který do té doby držel jeho krajan Leoni, a chtěl si tak tři dny před koncem Gira zajistit svůj třetí celkový triunf. Provedl to však natolik zdrcujícím způsobem, že při výčtu všech bájných výkonů slavného campionissima hraje tento absolutní prim. Po více než devíti hodinách enormního úsilí a 192 kilometrech sólové jízdy přes pět výše zmíněných horských vrcholů dorazil Coppi do cíle s náskokem bezmála dvanácti minut před svým největším soupeřem Gino Bartalim.

Protivníkům se vzdaloval se strojovou pravidelností: Madeleine – dvě minuty k dobru, Vars 4:29 min., Montgenevre 6:46 min., Sestriere 8 min. Fasto nepolevil ani ve sjezdech a závěrečných desítkách kilometrů na cestě z posledního vrcholu do cíle. Nestačilo mu vyhrát s pohodlným náskokem, chtěl prostě ostatní – zvláště rivala Bartaliho – pokořit. K nesmrtelnosti jeho počinu přispěla i rozhlasová reportáž, která rovněž vstoupila do historie. Reportér RAI Marino Ferretti tehdy hlásal posluchačům: „V čele vidím osamoceného závodníka, má na sobě modrobílý dres a jeho jméno je Fausto Coppi!"

Pořadatelé Giro d’Italia vědí, co znamená pro jejich závod tradice, a tak v příštím ročníku, přesně sto let od toho prvního, připravili jednu z etap na trase Cuneo – Pinerolo na počest šedesát let starého úžasného sóla miláčka Faustina.

CHARLY GAUL

GIRO D’ITALIA 1956
MERANO – MONTE BONDONE

Charly Gaul

  • více než 200 km v úniku
  • z toho 120 km sólově více než 10 hodin v sedle
  • 7:44 min. náskoku na druhého (A. Fantini) a 12:15 min. na třetího (F. Magni) v cíli

V tomto případě ani tak nešlo o sólově absolvované kilometry, ale o samotný výkon lucemburského „horského anděla". Toho rána osmého června 1956 se nad jihotyrolským Meranem začaly honit mraky, teplota prudce klesla, nicméně ředitel závodu Vincenzo Torriani ani na vteřinku nepochyboval o tom, že se toho dne odjede kompletních 254 kilometrů etapy mířící přes čtyři horské prémie do cíle na Monte Bondone tyčící se nad Trentem. Do konce Gira chyběly tři dny a tehdy 23letý Charly Gaul fi guroval až na 24. místě průběžné klasifi kace se ztrátou 16 minut na vedoucího Itala Fornaru. Byla to poslední dolomitská etapa a nakonec rozhodla o všem. V psím počasí završeném sněžením se do cíle dostalo jen 42 závodníků z 89, kteří toho dne odstartovali.

Gaul tyhle nepříznivé podmínky miloval. Zaútočil už před prvním stoupáním na Costalungu, v té chvíli ještě společně s Bahamontesem, jenž ale v tomhle počasí přímo zmrznul. Na Passo Rolle se už Charly šplhal sám. V té chvíli měl k dobru čtyři minuty na muže v růžovém Pasqualeho Fornaru, jenomže ten se vzhledem ke svému mamutímu náskoku před etapou nemusel zatím ničeho obávat. Tím spíše, když Gaul následně hned dvakrát píchnul, co při tehdejším omezeném pohybu doprovodných vozů v horském terénu znamenalo ztrátu šesti minut. Když se peloton blížil k úpatí třetí horské prémie toho dne na Brocon, dojel si Gaul sám hlavní skupinu. Déšť i vítr zesílily a Lucemburčan jakoby pookřál. Na vrcholu Broconu se už opět objevil osamocen, když se zbavil Fornary, De Filippise a přiblížil se na dosah k největšímu potenciálnímu soupeři Magnimu. V té chvíli byl už v sedle devět hodin a ani zbývajícím 40 kilometrů, přestože už setřásl Magniho, nebylo s ohledem na protivítr procházkou. Tím spíš, že ve fi nále čekalo ještě čtrnáctikilometrové stoupání na Monte Bondone. Déšť přešel ve sněhovou vánici, De Filippis zkolaboval a Fornara se musel ohřát v jednom z farmářských stavení. Když Gaul projel cílem, museli ho karabiniéři odnést do auta a dodnes se traduje, jak na hotelu z jeho ztuhlého těla oblečení odstřihávali, aby ho okamžitě uložili do horké lázně. Sedmapadesát nešťastníků toho dne vzdalo a horský anděl se stal navždy hrdinou. Když padesát let poté v roce 2006 organizátoři Giro d’Italia připomněli tento mimořádný výkon etapou na Monte Bondone, Charly už roli čestného hosta přijmout nemohl. V prosinci předchozího roku dva dny před 73. narozeninami vydechl naposledy.

EDDY MERCKX

TOUR DE FRANCE 1969
LUCHON – MOURENXVILLE NOUVELLE

Eddy Merckx

  • 140 km sólo jízdy
  • vítězný čas 7:04:28 h (30,354 km/h)
  • 7:56 min. náskoku na druhého v cíli (M. Dancelli)

15. červenec 1969. Tento den navždy změnil dějiny závodní cyklistiky. Začala éra merckxismu. Eddy měl ve 24 letech na kontě již řadu velkých vítězství jako třeba Milán- San Remo, Paříž-Roubaix nebo v předchozí sezoně skalp Giro d’Italia, ale šéfové jeho italské stáje Faema odkládali premiéru na Tour de France k Belgičanově nelibosti až do devětašedesátého. A debutant si počínal suverénně. Američané právě přistáli na Měsíci a Eddy Merckx jakoby přiletěl z jiné planety. Už před etapou měl komfortní postavení – osm minut k dobru na Pingeona, devět a půl na Gimondiho a dokonce takřka třináct na legendárního Pou-Pou, domácího miláčka Poulidora. A pak přišla 17. etapa spojující čtyři klasické pyrenejské monumenty – Peyresourde, Aspin, Tourmalet a Aubisque, 214,5 km z Luchonu do Mourenx-Ville Nouvelle, na něž si Merckx schoval svůj nejslavnější únik, navíc oděn do žlutého trikotu. Neopakovatelný zážitek.

Mohl přes Pyreneje jen v poklidu přejet, ale to by nesměl být on. Jeho představení začíná na třetím z vrcholů – proslulém Tourmaletu. Merckxově akceleraci dvě stě metrů pod vrcholem nestačí Poulidor, Gimondi ani skvělí vrchaři Agostinho a Van Impe, chvíli ho doprovází jen kolega ze stáje Faema Vandebossche. Ve sjezdu náskok narůstá a pak už jede Eddy jen závod sám se sebou. Do cíle zbývá 140 kilometrů, ale netaktizuje a vydává se na spanilou jízdu, jíž ostatní jen z povzdálí přihlížejí. Zprvu se zdá, že ho soupeři musejí na rovině v údolí dojet, v Argéles má k dobru jen minutu, ale na vrcholu Aubisque už osm. Do cíle je ale ještě dlouhých padesát kilometrů, Eddy ovšem nepolevuje, chrti za ním se mu nepřibližují, a tak Belgičan se svým maillot jaune přijíždí do cíle s náskokem 7:56 min. před Italem Michele Dancellim. Největší soupeři v celkové klasifi kaci Poulidor a Pingeon zůstávají o další vteřinu zpět, obhájce prvenství Holanďan Janssen i Gimondi nabírají čtvrt hodiny.

Tehdy také poprvé zaznívá přezdívka Kanibal – „Le cannibale", kterou Belgičana počastoval francouzský cyklista Christian Raymond. Při své premiéře získal Eddy žlutý, zelený (bodovací) i puntíkatý (vrchy) dres a nechal za sebou při konečném účtování Pingeona o osmnáct minut, Poulidora o dvaadvacet a Gimondiho o bezmála půl hodiny.

THIERRY MARIE

TOUR DE FRANCE 1991
ARRAS – LE HAVRE

Thierry Marie

  • 234 km sólo jízdy
  • vítězný čas 6:38:27 h. (39,001 km/h)
  • 1:54 min. náskoku na druhého v cíli (R. Stumpf)

V dávné historii nejslavnějšího etapové závodu by se našly i delší úniky s větší převahou, nebo ty, které vedly k zisku etapových velikánů, ale v moderní cyklistice tento počin nemá obdoby. Thierry Marie z týmu Castorama, kde s ním tehdy závodili i Laurent Fignon a Bjärne Riis, byl specialistou dvou zcela odlišných závodnických dovedností – krátkých prologů a extrémně dlouhých úniků. Úvodní chronometr a tím pádem i žlutý trikot získal na Tour v letech 1986 a 1991, šest dní po druhém triumfu se odhodlal k jedné ze svých bláznivých akcí.

Chtěl se ukázat v rodné Normandii a již po 25 kilometrech se vydal na své šest hodin trvající sólo. Celkem strávil osamocen v úniku 234 km, což je druhé nejdelší „échapée", jak říkají Francouzi, v poválečné historii závodu (1947 Albert Bourlon v etapě Carcassone – Luchon jel sám 253 km a v cíli mu naměřili náskok šestnáct a půl minuty). Na rozdíl od vzepětí Coppiho, Gaula nebo Merckxe se toto sólo odehrálo bez vlivu na celkové pořadí a v naprosté rovině. Ta představa utrpení opuštěného jezdce na nekonečných pláních Normandie a stále v tempu kolem čtyřicítky je šílená. Peloton Marieho zarputilost podcenil a ať se v závěru týmy sprinterů PDM (Kelly), Lotto (Museeuw), Toshiba (Jalabert), Carrera (Abdužaparov), Panasonic (Ludwig) či Histor-Sigma (Stumpf) snažily seč mohly, už odvážlivce nedostihly. Jistě, z pohledu boje o žlutý trikot, do něhož se Thierry znovu nakrátko oblékl, šlo jen o epizodu. Nicméně i dnes po sedmnácti letech jeho odhodlání a víra v to, že i jedno procento naděje na úspěch, které měl Marie na začátku úniku, lze proměnit ve vítězství, zaslouží obdiv.

CLAUDIO CHIAPPUCCI

TOUR DE FRANCE 1992
ST. GERVAIS – SESTRIERE

Claudio Chiappucci

  • 230 km v úniku, z toho 120 km sólově
  • vítězný čas 7:44:51 h. (32,849 km/h)
  • 1:34 min. náskoku na druhého v cíli (F. Vona)

Příliš mnoho podobných chvil si „El Diablo" neužil. Sobota 18. července 1992 byla Claudiovým velkým dnem. Start na úpatí Mont Blancu a podél italských hranic do Sestriere přes 2770 m vysoký Col de l’Iseran. Chiappucci chtěl po druhém a třetím místě na Tour v předchozích dvou sezonách konečně porazit Induraina, ale v časovce ztratil pět a půl minuty a pokud chtěl dostat Miguela do úzkých, musel přijít s něčím mimořádným. Na startu v St. Gervais se objevil s pulsmetrem, což nebylo v té době v závodech tak zcela obvyklé. Nebylo pochyb, že do alpské etapy dlouhé 254,5 km něco chystá. Na zdánlivě sebevražednou pouť se vydal již po pětadvaceti kilometrech. Jeho puls se pohyboval neustále na 175 tepech za minutu a na cestě přes pět horských vrcholů, na nichž všude utržil pro sebe hlavní prémii, se mu podařilo to, co zamýšlel – dostat Induraina pod tlak. Španělovi domestici neměli zrovna svůj den, musel si poradit sám a nebýt skutečný šampion, mohl v téhle etapě celou Tour ztratit.

Chiappucci se při svém sólu již ocitl virtuálně ve žlutém trikotu, na Iseranu měl k dobru na Induraina 3:46 min., pak jeho náskok ještě vzrostl. Španěl nakonec Italovu výhodu zredukoval na necelé dvě minuty a udržel vedení, zatímco Chiappucci se posunul na druhé místo, které opanoval až do Paříže. Byla to jedna z těch etap, kdy příznivci cyklistiky zůstali u televizních obrazovek jako přikovaní a asi vůbec nejslavnější „ďáblíkovo" vítězství.

DAVID ZABRISKIE

VUELTA A ESPAÑA 2004
SAN VICENTE DEL RASPEIG – CARAVACA DE LA CRUZ

David Zabriskie

  • 162 km sólo jízdy
  • vítězný čas 4:05:31 h. (40,510 km/h)
  • 1:11 min. náskoku na druhého v cíli (A. Petacchi)

Dave byl skvělým časovkářem již od juniorských let a v této dovednosti je dnes považován za jednoho z nejlepších světových specialistů, vždyť také vlastní časovkářská vítězství z Gira i Tour a dvě medaile z mistrovství světa. Tohle ale byla suverénně nejdelší časovka jeho života.

Když v roce 2004 jako poměrně neznámý pětadvacetiletý mladík nastoupil ke španělské Vueltě, žádné přehnané plány si nedělal. Když se po pouhých třech kilometrech jedenácté etapy vzdálil pelotonu, nikdo tomu nepřikládal zvláštní pozornost a ani sám Američan si od toho moc nesliboval. K rychlému získání solidní časové výhody mu pomohl paradox. Čtyři kilometry poté, co David odjel, spadl druhý v průběžném pořadí Alejandro Valverde a ostatní v hlavním poli solidárně zpomalili, dokud nebyl ošetřen, což je nepsané pravidlo, stejně jako fakt, že borec v úniku v tomto případě rozhodně nečeká. Díky tempařskému umění a železné psychice si Zabriskie vysávaný ostrým murcijským sluncem uprostřed vyprahlé pouštní krajiny vypracoval až 20minutový náskok.

Peloton bil na poplach, ale už bylo pozdě. Všichni reportéři i komentátoři horlivě počítali, zda vedení udrží a uzavírali sázky, jestli bude dostižen či nikoliv. Cyklistická spravedlnost bývá v podobných případech slepá, ale tentokrát nechala oči otevřené. Po čtyřech hodinách a 162 km sólové jízdy přijel Zabriskie do cíle vítězně s minutovým náskokem. „Celý den jsem se snažil, abych se z toho psychicky nesesypal," svěřil se po vítězství novinářům a sotva se udržel na nohách, když stoupal na podium.

Tehdy mohli pozorovatelé označit jeho husarský kousek za ojedinělý úspěch bezhlavého nadšence, který to prostě zkusil, ale už v následující sezoně rodáka ze Salt Lake City bral každý vážně. Během jedenácti měsíců totiž vyhrál etapu na všech třech Grand Tours, což se do té doby žádnému Američanovi nepodařilo. Nejdříve uspěl v časovce na Giru, pak ovládl úvodní chronometr na Tour de France a oblékl se do žlutého trikotu, obojí již v dresu CSC. Dnes populární šprýmař hájí barvy americké formace Garmin-Chipotle.

Zabriskieho blízký přítel a exkolega z US Postal Floyd Landis by do tohoto výčtu určitě také náležel dík své spektakulární alpské akci v etapě do Morzine na předloňské Tour de France (130 km sólově, 5:42 min. v cíli na druhého Sastreho), to by ale o pár dní později nesmělo následovat testosteronové odhalení…

Kamil Hofman
Foto: archiv a Cor Vos

Menu