Taky jste se cítili podvedeni? Sella, Ricco, Piepoli, Schumacher, Kohl. Bezmála dvacetiletá zkušenost novináře mne naučila obezřetnosti, ale pokaždé sám sebe přistihuju z naivity. Při volbě těch správných cyklistů, které chceme oslovit a přiblížit vám je, aby se člověk málem zahleděl do věštecké koule.
Nechci však podléhat skepsi podzimních dní. Když se ohlédnu za naším skóre v prvním roce existence nového magazínu silniční cyklistiky, není to zdaleka tak beznadějné, jak se mi na první dojem zdálo. V lednu jsme zavítali s Jánem Svoradou do Toskánska a během jediného dne jsme se potkali s úřadujícím mistrem světa i jeho nástupcem. Byla to vlastně poslední možnost, jak zachytit jednoho z nejlepších jezdců jednorázových závodů v historii Paola Bettiniho v jeho domácím prostředí coby aktivního cyklistu, zatímco s Alessandro Ballanem jsme si povídali jako s mužem, který o osm měsíců později převzal duhový dres právě od Bettiniho.
Na kempu stáje Lampre jsme krátce pohovořili i s Damianem Cunegem, který pak na jaře vyhrál Amstel Gold Race, prožil martyrium na Tour de France, aby na podzim zazářil stříbrnou medailí na mistrovství světa a triumfem na Kolem Lombardie. Ohlásili jsme se v Belgii u Robbieho McEwena, který se záhy stal jedním ze symbolů nově se rodící ruské supersestavy Kaťuša. K sobě do bytu nás v Ardenách pozvali také bratři Velitsové na začátku jejich první sezony v Pro Tour a o pár měsíců později už mohli hlásit úspěšné premiéry v Grand Tours, Peter na Tour de France a Martin na Vueltě. Romana Kreuzigera jsme přepadli už o Vánocích, když si užíval zasněžené Šumavy na běžkách a mohl jen snít o sezoně, která na něj čekala, zatímco Jense Voigta jsme zastihli doma v Berlíně tři dny poté, co ukončil sezonu vítězstvím v etapách Kolem Polska.
Ale také jsme si vystáli frontu na krátký rozhovor se zprvu vítaným objevem a posléze noční můrou Tour de France – Bernhardem Kohlem. Nehodlám však celý rok práce zatratit kvůli deseti minutám stráveným s podvodníkem. Stále věřím a kdybych neměl věřit, moje snaha by neměla smysl. Věřím lidem jako je Jens Voigt. Kdyby měl on zklamat moji důvěru, to už pak nemůžu věřit v cyklistice vůbec nikomu. Děkuji za setkání s tímhle výjimečným člověkem, otcem pěti dětí. A děkuji vám všem, kteří jste nás podpořili a důvěřovali, že projekt silničářského časopisu je životaschopný. Děkuji kolegům a všem spolupracovníkům, že tuhle myšlenku pomohli realizovat.
Je to naposledy, kdy se letos setkáváme nad stránkami 53×11, a proto vám přeji do roku 2009 pevné zdraví a hodně dobré víry. V únoru opět na viděnou.